Ve chvíli, kdy překročím práh, čekám teplo jeho bytu. Jeho ruku na svém pase. Jeho hlas šeptající mi do šíje: *Ahoj, princezno.*

Místo toho mě ani nepustí dál.

Jen mě chytí za ruku a řekne: „Jdeme.“

To je všechno.

„Počkej – cože?“

Už si proplétá prsty s mými a jemně mě táhne po schodech dolů.

„Vždyť jsem teprve přišla.“

„Já vím.“

„Jaxone – kam jedeme?“

„Uvidíš.“

Otevřu pusu, abych protestovala, al