Z bytu se mi nechtělo.

Slammer se neptal.

Prostě mi to *nařídil*. Bez okolků. Tím klidným, věcným hlasem, který vůbec nezní jako příkaz, dokud si neuvědomím, že dělám přesně to, co řekl. Vrazil mi do ruky čisté oblečení, dal mi dvacet minut a oznámil: „Jdeme na jídlo. Na opravdové jídlo. Na jídlo, které jsem nespálil.“

Ne že bych se nějak zvlášť bránila.

A teď… stojím pod světelnými řetězy v postr