Nesu ji dovnitř, jako bych o ni mohl přijít, kdybych ji pustil. Paže má ovinuté kolem mého krku, tvář zabořenou do mého ramene, nohy obtočené kolem mého pasu, jako by tam patřila — a ona tam patří. Patří.

Dveře se za námi tiše zaklapnou a byt je temný, až na tlumené světlo v kuchyni, které nechávám vždycky rozsvícené. Žádné další nezapínám. Nemusím ji vidět. Znám ji zpaměti.

Nemířím rovnou do ložn