Pohled Althey:

„Zbláznila ses, Altheo?“

Gideon na mě zíral. Jeho pohled sklouzl po mé nahé kůži, zaznamenal čerstvý otisk zubů na mém krku a modřiny pokrývající mé boky, ale v očích se mu zračila jen blahosklonná lítost. Zavrtěl hlavou a choval se k mému neústupnému požadavku na zpřetrhání pouta druhů jako k dětinskému záchvatu vzteku. „Chováš se nerozumně.“

Nemrkla jsem. Stála jsem nahá uprostřed ložnice, studený vzduch mě štípal do kůže a já odmítala ustoupit. Zdálo se, že mé mlčení ho jen dál popuzuje.

„Když opustíš smečku Steelbite – když opustíš mě – kam přesně si myslíš, že půjdeš?“ vyjel na mě. Z jeho hlasu odkapávala arogantní jistota. Záměrně se snažil srazit mou sebeúctu. „Nejsi jako Tamsin. Ona je zocelená, umí přežít. Vyrostla v divočině. Ví, jak se bránit, když je zahnána do kouta. Ale ty?“

Zprudka vydechl a ret se mu zkřivil do úšklebku. „Jsi příliš křehká. Bez mé ochrany alfy by tě ti hladovějící odpadlíci za hranicemi sežrali zaživa. A to je ten nejlepší možný scénář. Ta druhá možnost? Nevyhnutelně bys skončila prodaná do nějaké špinavé čtvrti červených luceren a dělala prostitutku, dokud bys neshnila.“

Zatnula jsem čelisti, ale držela jsem se zpříma a strnule. Odmítla jsem se zakrýt nebo projevit sebemenší špetku studu.

Gideon se podíval na hodinky. Očividně ztratil trpělivost. Každá vteřina strávená tím, že mi to vysvětloval, pro něj představovala obrovskou ztrátu času. Vynesl konečný, arogantní rozkaz.

„Skončili jsme. Tvoje šílené požadavky nezmění vůbec nic. Znej své místo, Altheo.“

Nečekal na mou odpověď. Otočil se ke mně zády a odešel. Těžké dveře za ním s cvaknutím zapadly. Ten kovový zvuk se rozlehl tichým pokojem a udeřil mě do hrudi jako skutečné kladivo.

Neběžela jsem za ním. Neprosila jsem. Jen jsem sledovala prázdné místo, kde předtím stál, a nechala dusivé ticho, aby se sneslo na celou místnost.

Stála jsem jako přimrazená na podlaze z tvrdého dřeva. V hrudi se mi roztrhla prázdná, rozrůstající se bolest. Zdálo se, jako by mi žebry skučel ledový vítr a strhával z nich poslední zbytky tepla.

Ta hluboká bolest mě stáhla do těch nejtemnějších koutů mé paměti. Spustila záplavu tragické nostalgie přesně z toho dne, kdy do Akademie Mooncrest dorazil posel.

Mooncrest byla ta nejelitnější vlkodlačí akademie v zemi. Byla jsem nejlepší ze třídy. Byla jsem tou nejzuřivější studentkou na úrovni alfy, jakou viděli za poslední desetiletí. Můj vlčí duch Ivorymoon byl dominantní, agresivní a hladový po slávě. Bylo mým osudem vést naše vojenské síly.

Pak přišla ta zdrcující zpráva. Můj ctěný otec a mých pět statečných bratrů krváceli a zemřeli na bitevním poli.

Spěchala jsem zpět na území Ivorymoon. Našla jsem svou zdrcenou matku plakat ve velkém sále. Popadla mě za ruce. Její stisk byl zoufalý, nehty se mi zaryly do kůže.

„Altheo, musíš odejít ze školy,“ plakala. Hlas se jí lámal, dušený syrovou hrůzou. „Prosím. Nemohu tě ztratit na bitevním poli. Nemohu se dívat na to, jak tvé tělo přinesou zpátky po kouskách. Jsi to jediné, co mi zbylo.“

Horké slzy se jí koulely po tvářích a pálily mě na hřbetech rukou. Prosila mě, abych se vzdala svého prestižního postavení, skryla svou sílu a žila obyčejný, bezpečný život.

Abych zmírnila její zničující úzkost, přinesla jsem tu nejvyšší oběť.

Zamkla jsem svého zuřivého, dominantního vlčího ducha Ivorymoon hluboko ve své duši. Odejla jsem z akademie. Naučila jsem se klopit zrak. Trénovala jsem submisivní držení těla. Celé roky jsem úspěšně předstírala, že nejsem nic víc než křehká, bezbranná omega. Matka smečce namluvila, že můj vlk je zkrátka příliš slabý na to, aby bojoval.

Už nikdy nikdo nezmínil, že bych měla zdědit titul alfy. Muži ze sousedních smeček stáli fronty, aby se mi mohli dvořit, blýskali falešnými úsměvy, zatímco spřádali plány, jak ukrást naši neuvěřitelně bohatou půdu.

Vybrala jsem si Gideona.

Nevybrala jsem si ho jen proto, že nás Měsíční bohyně spojila jako osudové druhy. Vybrala jsem si ho, protože padl na kolena před posvátnou sochou Bohyně a složil svatou přísahu. Přísahal, že bude milovat jen mě. Přísahal, že si nikdy nebude činit nároky na jedinou píď území Ivorymoon.

Byla to lež.

A pak, teprve před šesti měsíci, udeřila konečná tragédie.

Krutí vlkodlaci z Valorie nečekaně zaútočili na smečku Ivorymoon. Nezabíjeli jen tak; masakrovali. Pod rouškou noci prorazili obranné linie. Než se rozezněly varovné zvony, polovina vesnice už hořela. Zmasakrovali každého, kdo jim stál v cestě.

Když jsem přispěchala zpátky z území Steelbite, bylo už příliš pozdě. Procházela jsem dýmajícími ruinami. Překračovala jsem kaluže husté, zaschlé krve. Zoufale jsem prohledávala zničené nádvoří, a tehdy jsem ji našla.

Brutálně odseknutou hlavu mé matky.

Pohozenou v hlíně jako odpadky.

Ten pohled se mi vypálil do sítnice. Žena, která obětovala svou hrdost, aby mě ochránila, byla zredukována na hrůznou trofej.

Protože přeživší vlkodlaci z Ivorymoonu pevně věřili, že jsem bezbranná omega, z čiré zbabělosti z území uprchli. Raději si sbalili své věci a opustili zemi, než aby stáli za slabým vůdcem. Můj domov po předcích zůstal naprosto opuštěný.

Ponurý záblesk z minulosti se roztříštil, když ticho v ložnici prořízlo přidušené vzlyknutí.

„Luno! Zašel příliš daleko!“

Má věrná služebná Bessie stála nedaleko dveří. Její tvář byla rudá a mokrá od slz pobouření. Těžce vzlykala a ruce měla sevřené v pěst. „Chovají se k vám takhle jen proto, že si myslí, že za vámi nikdo nestojí!“

Otočila jsem se k ní. Hluboký žal ztvrdl do chladného, neochvějného jádra chladnokrevného vzdoru.

„Neříkejte mi Luno,“ přikázala jsem. Můj hlas byl ostrý a pronikal jejími vzlyky. „Ten titul se mi teď hnusí.“

Přešla jsem ke skříni a přetáhla si přes hlavu jednoduché bavlněné šaty, abych zakryla svou nahou, pohmožděnou kůži. S obnovenou silou jsem zatnula pěsti a pohlédla na ni.

„Sbalte naše věci,“ nařídila jsem.

Bessie ztuhla, ruce jí uvízly ve vzduchu. „Sbalit? Kam jdeme?“

„Opouštíme tuhle smečku. Jedeme domů.“

V duchu jsem se ušklíbla. Gideon blouznil. Skutečně věřil, že jediná značka druha na mém krku mě magicky donutí se podřídit. Myslel si, že tady prostě zůstanu, s úsměvem přejdu to ponížení a budu se starat o finance jeho smečky, zatímco si on bude hrát na rodinku se svou novou přítelkyní bojovnicí.

Zapomněl na jeden zásadní detail. Hrdě jsem se hlásila k nezlomné krvi Wycliffeů, která mi divoce kolovala v žilách. Můj domov možná ležel v troskách, ale pořád byl můj.

Bessie přispěchala, aby sundala kufry z horní police, ale slzy jí nepřestávaly téct. „Slečno Wycliffeová, nasypali jsme do tohoto místa obrovské jmění. Vynaložila jste tolik emocionálního úsilí, abyste udržela zchudlou smečku Steelbite, když byl pryč. Odejít jen takhle... to nemůžu snést.“

„Nechte to být,“ odvětila jsem jí chladně. „Předstírejte, že jsme ten poslední rok strávily krmením toulavého psa.“

Pozorovala jsem ji, jak cpe šaty a boty do tašek. Začínalo jí docházet, k čemu se právě chystám, a ruce se jí roztřásly.

„Ale slečno Wycliffeová,“ zašeptala Bessie a projevila tak neskrývanou úzkost. „Alfa Gideon výslovně odmítl legálně zrušit pouto druhů. Pokud vás nepropustí, jste v pasti. Jako připoutaná žena nemůžete legálně vlastnit nezávislé území.“

Přešla jsem k toaletnímu stolku a začala házet své šperky do malého koženého váčku. Zůstala jsem klidná.

„Tak ho obejdu,“ prohlásila jsem odvážně. „Předložím svůj případ přímo Alfa králi.“

Bessie upustila pár bot. Dopadly na podlahu s hlasitým bouchnutím. Vyděšeně na mě zírala.

Alfa král byl nejvyšším suverénem v zemi. Jeho slovo bylo absolutním zákonem. Měl nejvyšší pravomoc zrušit jakoukoli smlouvu, včetně pouta osudových druhů. Byl však také zastrašující, vojevůdce, který vládl železnou pěstí a vyžadoval absolutní loajalitu od každé smečky.

„Král?“ pískla Bessie, roztřesená tou děsivou představou, že by se k němu přiblížila. „Poskytne vám vůbec audienci? Co když vás odmítne?“

Věnovala jsem jí hrdý úsměv. Popadla jsem ze stolu staré stříbrné kapesní hodinky mého otce a pevně je sevřela.

„Můj otec a mých pět bratrů krváceli a zemřeli pro toto království,“ připomněla jsem své služebné. „Deset let drželi západní frontu a krváceli do sněhu, aby hlavní město mohlo v klidu spát. Ve srovnání s jejich nejvyšší obětí nejsou Gideonovy ubohé bitevní úspěchy nic. Král dluží pokrevní linii Wycliffeů.“

Můj plán byl jasný. Využiji masivní vojenský odkaz své mrtvé rodiny. Zbavím Gideona své finanční podpory, oficiálně opustím smečku Steelbite a donutím krále, aby to pouto zrušil.

Přesně v tu chvíli se z chodby za dveřmi ozvalo ostré zaklepání.

„Luno?“ ozval se tlumený hlas sluhy. „Paní Gravesová si žádá vaši přítomnost ve svém salonku.“

Nadine Gravesová. Gideonova matka.

Bessie se ke mně naklonila. Oči měla dokořán plné čerstvé hrůzy. „Slečno Wycliffeová,“ zašeptala horečnatě. „Nechoďte tam. Ta manipulativní žena má určitě v plánu vás přemluvit, abyste přistoupila na uspořádání se dvěma Lunami. Překroutí vaše slova.“

Zírala jsem na zavřené dveře. Z hrdla se mi vydral chladný, ostrý smích.