Pohled Valerie

„Celia je těhotná.“

To neomluvitelné, brutální přiznání mě zasáhlo do hrudi jako fyzická rána perlíkem. Na vteřinu jsem si myslela, že mi ten nesnesitelný stres z vedení smečky konečně zatemnil rozum. Pomalu jsem zamrkala a zírala na klidný, nestoudný výraz, který se mu ustaloval ve tváři. Kaelen si nedělal žádný zvrácený vtip. Stál tam ve svém zmačkaném obleku, voněl po jejím jasmínovém parfému i svém vlastním vyvrcholení a sděloval mi novinku, která mi roztříštila život. Bezostyšně přivedl svou bývalou milenku zpět na naše území, okatě mi její přítomnost vystavoval na odiv a úspěšně jí dal přesně to, co jsem se celé vyčerpávající a bolestivé roky snažila počít.

Dědice.

Fantomové bolesti, které mě posledních několik týdnů pálily v místě značky, na mě udeřily plnou silou. Všechno se náhle vykrystalizovalo v děsivou skutečnost. Náhlá slabost během setkání smečky, spalující bolest na krku, která mě potmě nutila lapat po dechu. Všechno to teď dávalo dokonalý, odporný smysl. Pokaždé, když do Celie zasunul svůj penis, pokaždé, když ho vrazil hluboko do jejího těla, mé tělo platilo zdrcující cenu za tu zradu. Pouto mezi druhy mě trestalo za jeho hříchy. Zatímco jsem při řízení jeho logistiky a zabezpečování jeho hranic vykrvácela duši, můj druh se zabýval naplňováním lůna jiné ženy.

„Ty hajzle!“ Výkřik se mi prodral z hrdla dřív, než ho logika mohla zastavit.

Máchla jsem zoufale pěstí přímo na jeho čelist. Bez námahy chytil mé zápěstí ve vzduchu. Jeho stisk byl jako ze studeného železa. Z konečků prstů mu vyklouzly ostré drápy a píchly mě do kůže jen tak, aby vyvedly kapku krve. Tichá, smrtelná hrozba.

„Valerie,“ řekl hlasem, který v sobě nesl tak kontrolovaný klid, až se mi z toho zvedl žaludek. „Nedělej něco, čeho budeš litovat.“

Má vlčice zavrčela a vzepřela se drtivé váze jeho dominance. „Pusť mě!“

Jeho stisk zesílil, až mi odřízl krevní oběh. „Jestli ještě jednou zpochybníš mou autoritu Alphy, připomenu ti, kdo tady smečce velí.“

Vmetl mi tu pochmurnou realitu přímo do tváře. Tato smečka, impérium, které jsme bok po boku vybudovali od základů, patřila v jeho mysli výhradně jemu.

Spolkla jsem kovovou chuť krve a žluči stoupající mi do hrdla. „Uděláš z ní Lunu?“

„Ne.“ Jeho odpověď byla okamžitá. Ani nemrkl. „Ty jsi pořád Luna Smečky Zatměsíce.“

Z rtů mi unikl dutý, zlomený smích. „Tvrdíš, že mě chceš jako svou spřízněnou družku, a přitom zbouchneš svou milenku.“

Čelist se mu napjala. „Neplánoval jsem to.“

„To je ještě horší.“

„Valerie, poslouchej mě.“ Oči mu ztmavly a z tváře mu zmizel i poslední náznak předstírané lítosti. „Smečka potřebuje dědice. Tys mi ho dát nemohla.“

Ta slova ťala hlouběji než samotná nevěra. Udělal z ticha mého těla zbraň. Předhodil mi mou neplodnost jako mé naprosté selhání, rovné jeho zradě.

„Mohl jsi se mnou mluvit,“ zatřásl se mi hlas a prozradil tak trhlinu v mém brnění.

„Zkoušel jsem to,“ odsekl. „Celé roky. Rada na nás tlačí. Naši spojenci sledují každý náš krok. Nemůžu riskovat, že se Smečka Zatměsíce rozpadne na prach, protože ty odmítáš odstoupit.“

„Odstoupit?“ zeptala jsem se, zatímco se mi krev měnila v led.

„Ze své role mé spřízněné družky. Ne Luny. Potřebuji obojí. Svou politickou moc i svou pokrevní linii.“

Ta zvrácená realita mi došla. „Chceš titul manželky a dělohu milenky,“ zašeptala jsem. „Dvě ženy, jeden trůn.“

„Přestaň dramatizovat. Jen nosí mého dědice.“

„Tak mě odmítni,“ dožadovala jsem se a trhla zápěstím proti jeho sevření. „Formálně mě odmítni. Nebudu stát po boku muže, který mě takhle ponižuje.“

Jeho prsty se sevřely pevněji a udělaly mi modřiny. „Ne. K žádnému odmítnutí nedojde. Nikdy.“

„Proč?“

Díval se na mě svrchu a přiznal tak temnou, politickou pravdu. „Protože ve chvíli, kdy odmítnu dceru Mrazivé smečky, polovina vojenských sil zachová loajalitu tobě. Vzbouří se proti mně. Nebudu riskovat svůj trůn kvůli tvé hrdosti.“

Naši výbušnou konfrontaci přerušilo tiché zaklepání. Dveře kanceláře se otevřely dřív, než jsem mu stihla vmést další nadávku.

Do místnosti vplula Celia. Byla zahalená v průsvitném bílém hedvábí, látka byla záměrně střižená tak, aby přiléhala k lehkému zakulacení jejího břicha. Vlasy jí spadaly do jemných, upravených vln. Vypadala zářivě a odpočatě, bez sebemenší stopy vyčerpání z raného těhotenství.

„Kaelene,“ zamumlala a vešla dovnitř. „Měla jsem o tebe strach. Odsud jsi odešel tak najednou.“

Její pohled sklouzl ke mně. Předstírala sladkou, hranou starost. „Ach, Luno Valerie, vypadáte bledě. Nechtěla jsem vás dva vyrušit. Vím, že se snažíte už tak dlouho, a jsem si jistá, že to pro vás musí být bolestivé vidět.“ Položila si ruku na břicho a nabídla mi falešný, blahosklonný soucit.

Odmítla jsem se pod jejím škodolibým pohledem zlomit. Narovnala jsem páteř a úsměv jsem jí vrátila s ostrostí, která by dokázala řezat sklo.

„Bolestivé? Ne. Bolestivé je to, že ty nechápeš, kde je tvé místo.“

Její dokonalá maska dostala trhlinu.

„Jsi jen náhradní matka, Celio,“ řekla jsem a můj hlas prořízl místnost jako čepel. „Nic víc. Tvé dítě patří smečce a mně jako Luně. Nikdy nebudeš nic víc než Alphova tajná, špinavá milenka.“

Jejím výrazem probleskl skutečný strach. Divadelně zalapala po dechu a chytila se za břicho, jako by má slova byla fyzické rány. „Kaelene… moje břicho…“

Okamžitě k ní přispěchal. Oči mu zableskly syrovým vztekem, když se na mě rozzuřeně zadíval. „Dávej si pozor na ten svůj jedovatý jazyk, Valerie. Nosí mého dědice.“

Ovinul Celiin pas ochranitelskou paží a choval se k ní jako ke křehkému sklu. Když ji vedl ke dveřím, zamumlal dostatečně nahlas, abych to slyšela: „Neposlouchej ji, Celio. Zasloužíš si mnohem víc lásky než moje chladná, neplodná Luna.“

Spolkla jsem syrovou zuřivost pálící v hrdle. Donutila jsem se zvednout bradu, narovnala ramena, vyšla ze své kanceláře a zamířila dolů. Členové smečky se poflakovali po velké hale. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, těžké soudy. Plížily se po mně strašlivé ozvěny šepotu jako jedovatí hadi.

„Slyšel jsem, že Luna nemůže otěhotnět.“

„Naše smečka potřebuje dědice. Ještěže je tu Celia, aby nám ho dala.“

„Je mi naší Luny líto.“

Zatnula jsem pěsti a zabořila nehty do dlaní, dokud nezačaly krvácet. Zoufale jsem na ně chtěla křičet. Chtěla jsem jim říct, že mé říje byly systematicky sabotovány nekonečným stresem z budování jeho impéria. Chtěla jsem odhalit pravdu o svém selhávajícím těle, ale neplodné Luně by teď nikdo nevěřil. Kaelen se naparoval se svou těhotnou milenkou jako s trofejí. Pro ně jsem byla prostě jen vadná.

Otočila jsem se a stáhla se zpět do bezpečného ticha své kanceláře. Zamkla jsem těžké dubové dveře a vzala svůj telefon. Vytočila jsem Vlčího krále. Zvonilo to, dokud se neozvala hlasová schránka. Nechala jsem pro své loajální pobočníky zběsilé, zoufalé vzkazy. Každý jeden hovor zůstal nezodpovězen. To ticho bylo ohlušující. Byla jsem opuštěná na všech frontách.

Nakonec jsem se posunula dolů ke známému jménu. Alpha Vance, regionální starší.

Zmáčkla jsem vytáčení. Zvedl to po třetím zazvonění.

„Kaelen mě podvedl,“ konstatovala jsem bez emocí v hlase. „Celia je těhotná. Plánuje si ji tu nechat a vychovávat štěně, aniž by mě odmítl.“

Vance si povzdechl. Ten těžký zvuk se rozlehl z reproduktoru. „Valerie... je mi to líto.“

„Nepotřebuji vaši lítost, Vanci. Potřebuji zásah Rady. Pomozte mi to zastavit.“

Jeho odpověď byla zachmuřená a byrokratická. „Víte, že nemůžeme zasahovat do vnitřních záležitostí smečky. Zákony smečky kvůli pouhé nevěře nezasáhnou. Ne, pokud nejde o fyzické týrání, které by ohrožovalo váš život.“

„Takže on může šukat svou milenku na mém území, udělat jí dítě a držet mě přikovanou k sobě pro politickou moc, a zákon ho chrání?“ zeptala jsem se, načež mi z rtů unikl trpký smích.

„Právně ano.“

„A co moje práva? Ztratím všechno, když odejdu?“

„Ano,“ přiznal. „Pokud odejdete bez formálního odmítnutí, zříkáte se svého majetku, svého lidu i svého titulu. Stanete se vyvrhelem.“

„Pak ho chci vyzvat. Chci se sama stát uznanou Alphou.“

Vance ze sebe vydal suchý zvuk bez špetky humoru. „Víte, že Rada ovládaná muži tomu zuřivě brání. Nikdy nedovolí, aby se moci chopila žena v postavení Alfy. Ohrožuje to jejich patriarchální strukturu. Ten návrh nemá šanci.“

Zhroutila jsem se do koženého křesla a zírala do stropu. Systém byl zmanipulovaný. Byl postaven, aby chránil muže, kteří s ledovým klidem ničili ženy, jež pro ně krvácely.

„Ledaže by...“ Vance zaváhal, hlas mu klesl. „Pokud byste si zajistila výslovnou podporu od toho nejsilnějšího a nejobávanějšího Alphy v celém regionu, ostatní by možná byli nuceni ho následovat.“

Dech se mi zadrhl. „Alpha Bolehlavu. Darius.“

„Buďte opatrná, Valerie. Jakmile se k němu přiblížíte, už nebude cesty zpět.“

Spojení se přerušilo. Upustila jsem telefon na mahagonový stůl.

Hluboko v mém vědomí vydala má vlčice Zira ubohé zakňučení. Stočila se do sebe a stáhla se do ohlušujícího, děsivého ticha. Toxická tíha pouta s naším druhem, které on zničil, jejího ducha naprosto rozdrtila.

„Ziro,“ zavolala jsem na ni a tiskla si třesoucí se ruku na hruď. „Zůstaň se mnou. Musíme proti tomu bojovat.“

Nedostala jsem žádnou odpověď. Byla pryč, pohřbená pod agónií z Kaelenovy zrady.

Zavřela jsem oči, zhluboka, roztřeseně se nadechla a uklidnila se. Jestli má vlčice nemohla bojovat v téhle válce, moje lidská polovina bude bojovat dál.

Přešla jsem ke kartotékám u protější zdi. Rozrazila jsem zásuvky a začala vytahovat stohy starých smluv, archaických zákonů smečky a hutných předpisů Rady. Hodila jsem ty zaprášené dokumenty na stůl. Procházela jsem stránky s rozzuřenou, ledovou jasností. Popadla jsem pero, kroužkovala mezery v zákonech a zvýrazňovala klauzule. Hledala jsem rozdělení majetku, práva na kontrolu hranic a rozštěpení armády. Hledala jsem jakékoli zbraně maskované za právnický žargon.

Kaelen si myslel, že mě vlastní. Myslel si, že mě může držet v pasti jako svůj politický štít, zatímco si bude hrát na rodinu se svou plodnou milenkou. Jestli chce nejvyšší moc a naprostou kontrolu, roztříštím mu jeho základy kousek po kousku. Zničím to impérium, které jsem mu pomohla vybudovat.

Zírala jsem na regionální mapu připíchnutou na stěně. Oči se mi zastavily na severním území. Smečka Bolehlavu.

Potřebovala jsem jen kontaktovat toho jediného muže dost silného na to, aby stál bok po boku se mnou. Evelinina děsivého bratra.