Celé tělo mě bolí z toho znásilnění. Každý krok směrem k jídelnímu stolu vysílá ostré pulzování skrz mou oteklou vaginu a pohmožděná vnitřní stehna. Je to syrová, fyzická připomínka jeho vynuceného vniknutí. Posadím se přesně tam, kam mě dominantní Luna Rossi navedla. Přes těžkou dřevěnou desku se Mateo vyhýbá očnímu kontaktu. Zbaběle zírá na svůj porcelánový talíř.

Luna Rossi ignoruje tíživé napětí, které dusí místnost. Převezme kontrolu nad celým jídlem, krájí a servíruje čerstvý chléb. Sleduji její pohyby. Všimnu si, že její ruka svírá zubatý nůž na chléb o vteřinu déle, než by měla. Klouby jí kolem rukojeti bělají – promyšlená, tichá fyzická výhrůžka. Položí nůž zpátky, ale nechá si ho na dosah. Bez nejmenšího zaváhání přesune konverzaci k mým novým povinnostem týkajícím se zvráceného uspořádání bydlení, které mi vnutili.

Posbírám i ty poslední střípky své odvahy a zvednu bradu. Dívám se jí přímo do očí a s upřímnou ostrostí odpovím: „Nemyslím si, že je vám ještě něco do mého života.“

Reakce je výbušná.

Mateova obrovská ruka práskne do těžkého dřevěného stolu. To náhlé prásknutí se rozlehne celou místností a obě nás vyděsí. Talíře zacinkají o dřevo. V tmavých očích mu blýskne nebezpečné varování, nakloní se dopředu a z hrudi se mu ozve dunění. Zavrčí a zakáže mi mluvit se svou matkou takhle neuctivě.

Luna Rossi, kterou synův výbuch nijak nerozhodí, stáhne svůj výraz do masky čisté, aristokratické krutosti. Zakrojí do pečeného masa, pomalu si vezme sousto a pustí se do chladného ponižování mého statutu omegy.

„Opravdu si myslíš, že patříš do takové role?“ ušklíbne se a ukáže na mě stříbrnou vidličkou. Prohlašuje, že slabá holka bez vlka jako já by se nikdy nemohla ani rovnat řádné samici v hodnosti bety. Betě, která je skutečně schopná porodit pro smečku silné dědice.

V hrudi mi vzplane zoufalství a pýcha. Odmítám sedět potichu, zatímco ona sráží mou hodnotu. Ostře bráním svůj vynikající intelekt a schopnosti.

„Dokážu všechno, co ta vaše vyvolená beta, a dokážu to líp,“ odseknu a chytím se okraje stolu. Odvolávám se na své pokročilé dovednosti v lékařské vědě i v ekonomii smečky a dokazuji, že jsem víc než jen pouhá absence vlka. „Mám tu nejlepší kvalifikaci. Není to fér srovnání, když se opíráte jen o genetiku.“

Moje zoufalá obhajoba ji jen pobaví. Krátce se povýšeně zasměje, až mi to drásá uši. Nakloní se, oči zbavené jakékoli empatie, a pronese: „Daphne je novou Lunou města Veridia, ať se ti to líbí, nebo ne.“

Pomyslným nožem otočí v ráně ještě hlouběji a trvá na tom, že tohle ponižující nahrazení je z milosti. Tvrdí, že mě to má chránit. „Víš, kolik Lun každý rok zemře?“ zeptá se. „Stanou se terčem těch samých zákeřných odpadlíků, co bez milosti povraždili tvou rodinu. Udržujeme tě v bezpečí.“

Ta čirá neúcta k mé mrtvé rodině mi rozechvěje ruku držící stříbrnou vidličku.

Navzdory své podřadné hodnosti omegy nejsem bezbranná. Byla jsem vychována a trénována lykanskou generálmajorkou k tomu, abych byla smrtícím vojákem. V tomhle třaskavém okamžiku se ve mně probouzejí bojové instinkty. Do žil se mi nahrne adrenalin. Bylo by tak snadné vrhnout se přes stůl a ukázat téhle arogantní ženské, co malá omega s kouskem příboru dokáže. Svaly se mi stáhnou v přípravě na úder.

Mateo vycítí vražednou změnu mého chování i rostoucí nebezpečí v místnosti a zasáhne. Štěkne na matku hrubým zavrčením: „Mami, vypadni.“

„Prosím?“ pohorší se, jako by ji to urazilo.

„Odejdi, ať s ní můžu mluvit o samotě,“ přikáže.

Luna Rossi se odmlčí a než odejde, vezme si kabelku. Ve dveřích se ještě otočí, aby vyřkla poslední mrazivou výhrůžku. „Můžeš si vybrat být součástí téhle rodiny po dobrém, nebo to můžeš snášet po zlém. Ta volba je jen na tobě.“

Dává tím jasně najevo, že opuštění města nepřichází v úvahu. Vchodové dveře za ní klapnou a uvězní mě uvnitř.

Těžké, dusivé ticho, které následuje po jejím odchodu, láme mé odhodlání. Do očí mi vhrknou horké slzy a plně na mě dopadne to zdrcující zjištění. Tahle mocná rodina se spikla, aby mi ze života udělala peklo. Legálně mě v tomto teritoriu uvěznili a Mateo očekává, že si sednu a nechám si to zneužívání líbit.

Podívám se na chlapce sedícího naproti mně. Podívám se na muže, který mě v koupelně znásilnil. „Přísahal jsi na svůj život,“ zašeptám a hlas se mi zlomí. Připomenu mu naši minulost, to, jak přísahal, že nedopustí, aby mi někdy něco ublížilo.

Mateo trvá na tom, že mě pořád hodlá chránit. „Udělal bych pro tebe cokoli, Arabello,“ řekne a nevnímá realitu, že zrůdou, co mě ničí, je on sám.

S nechutnou nonšalancí ukáže na porcelánový talíř přede mnou. Navrhne mi, abych alespoň ochutnala jídlo, které jeho matka připravila.

Se zlomeným srdcem, s odporem a přetékající prvotním vztekem tu stravu propálím pohledem. Zhluboka se nadechnu a natáhnu z krku hustý hlen. Nakloním se dopředu a plivnu přímo doprostřed toho připraveného masa.

Mateo naprosto nevěřícně zírá na zničené jídlo. Nikdy neviděl, abych projevila tak vulgární vzdor a drzost. Zkoprněle sedí na židli a spadne mu čelist.

Postavím se, obejdu stůl a nakloním se těsně k jeho obličeji. Z té blízkosti se mi zhnusením začne ježit kůže. Vtisknu mu něžný, výsměšný polibek na spánek. Zašeptám mu přímo do ucha, že přesně tohle si myslím o jídle jeho matky.

Odstoupím zpět a podívám se na něj svrchu. „Hned teď bych tě odmítla, kdybych věřila, že by to tvé křehké ego sneslo,“ slíbím mu a hlas mi kape jedem. Přísahám mu, že než tahle noční můra skončí, bude mě nenávidět každým kouskem své duše přesně tak, jak já teď nenávidím jeho.

Moje slova prolomí jeho křehkou kontrolu.

Vymrští se bleskovou rychlostí. Velká ruka mu vystřelí nahoru a chytne mě drtivou silou za zápěstí. Prsty mi zaboří hluboko do kůže. Přitáhne si mě prudce k pevné hrudi, až mi cvaknou zuby, a pak mě brutální silou odstrčí.

Páteří narazím do sádrokartonové stěny. Náraz mi vyrazí z plic vzduch s drsným hvízdnutím. Ztěžka dýchám a moje hruď se prudce zvedá, jak se snažím natáhnout kyslík zpět do plic.

„Nenávidíš mě?“ zeptá se a vydá ze sebe temný, nepříčetný smích, který mu rezonuje v hrudi.

Tělo se mi chvěje opřené o chladnou omítku. Odmítám se podívat do jeho pronikavých očí. Dívám se mu na rameno, vyděšená, že pokud se podívám do jeho očí, to pouto druhů odhalí mou ubohou pravdu. Odhalí, že ubohá část mého já pod pálivou nenávistí stále truchlí po lásce, kterou jsme ztratili. Chci ho nenávidět, ale pomyslné plameny se kolem nás stahují a nenechávají žádnou únikovou cestu.

„Odmítni mě,“ prosím ho hlasem zlomeným pod emoční tíhou. „Prosím. Prostě mě odmítni. Já takové uspořádání nechci. Nechci tě, když se chováš jako monstrum.“

Mateo neustoupí, ale naopak udělá krok blíž. Těsně přitiskne své mohutné tělo na mé a přišpendlí mě ke zdi. Tvrdé svaly na jeho hrudi mi drtí prsa. Skloní hlavu a zaboří obličej hluboko do prohlubně mého krku. Zhluboka vdechne mou přirozenou vůni, jak mi po kůži tančí jeho horký dech.

Přímo na kůži mi temně zašeptá, že se mě v životě nevzdá. „Ani náhodou, Arabello,“ zamumlá a jeho rty zavadí o můj puls.

Poté odhalí svůj zvrácený plán; blud, který pohání jeho kruté činy. Vysvětluje mi, že jakmile mu Daphne porodí potřebného alfa dědice pro smečku, dohoda skončí. Slíbí, že jakmile své povinnosti ke smečce naplní, budeme tu jen my dva. Hlas mu zhrubne do nebezpečně majetnického tónu. Slibuje mi, že nakonec na svém krku ponesu jeho trvalé znamení a my všechny tyhle ohavnosti necháme za sebou. Děsivá realita jeho slov mi dopadne na duši a nastaví odpočet mé slábnoucí svobodě.