POV: Arabella

Už je to velmi dlouho, co mi spánek naposledy sužovaly krvavé noční můry z útoku odpadlíků, které mě pronásledovaly až do morku kostí. A přesto tu ležím uvězněná v dusivé temnotě ložnice, paralyzovaná vedle muže, který prohlašuje, že je mým druhem. Přízračný tlak jeho prstů mě na zápěstích nepřestává pálit. Vzpomínka na to, jak mě přimáčkl k omítnuté zdi, se mi v hlavě přehrává v nekonečné smyčce. Jeho těžké tělo drtící to moje. Jeho horký dech, který mi tančil po kůži, když mi vykládal svůj zvrácený plán – využít mě a označit si mě teprve poté, co mu Daphne porodí dědice alfy. Pevně stisknu víčka a modlím se, aby otupělá prázdnota spánku smyla to znechucení, ale moje zrádná mysl mi žádné slitování neposkytne. Emoční vyčerpání mě místo toho táhne zpátky v čase a nutí mě v tichosti znovu prožívat nejhorší hrůzu mého života. Stíny tiché ložnice se rozpouštějí. Vůně Mateovy drahé kolínské vyprchává a nahrazuje ji ostrý kovový pach studeného nočního vzduchu a pošlapaného umělého trávníku.

V divadle mé mysli jsem okamžitě přenesena zpět na stadion. Hraje se napínavá poslední čtvrtina zápasu o šampionát Smečkových zemí. Masivní rudá čísla na výsledkové tabuli září proti temně černé obloze. Do konce zbývá pouhých čtyřicet vteřin. Tým mých bratrů je vzdálen pouhých šest yardů od touchdownu, který by jim vyhrál zápas. Stojím v první řadě přeplněné tribuny, rukama svírám chladné železné mříže kovového zábradlí tak pevně, až mi klouby bělají. Se zatajeným dechem sleduji svého nejstaršího bratra Declana, jak zlehka poskakuje na špičkách v pozici rozehrávače. Točí míčem ve zablácených dlaních a jeho pronikavý pohled skenuje obrannou linii. Pár yardů opodál náš bratr Callum změní postoj a zaryje své kopačky hluboko do trávníku.

Slyším jen zběsilý hukot vlastní krve, která mi proudí kolem uší. Moji bratři hnali svá těla přes mučivé každodenní tréninky a dřeli až na kost, jen aby měli šanci na tomto hřišti dnes stát. Zisk tohoto titulu pro ně znamená úplně všechno. Napětí na stadionu je jako živá, dýchající bytost.

„Do toho, Vargovi!“ křikne z tribuny osamělý hlas.

Pokřik se šíří jako oheň. Stovky těžkých bot dupou do kovových tribun a vysílají rytmické vibrace přímo do mých nohou. Dav skanduje jméno naší rodiny. Časovač odpočítává. Deset vteřin. Centr rozehraje míč. Callum vyrazí z útočné linie a sprintuje k cílové zóně. Soupeřův tým se rojí jeho směrem, všichni mají oči upřené na něj. Je to dokonalé rozptýlení. Declan si přitiskne míč pevně k hrudi. Skloní rameno a vyrazí kupředu, odrazí se od země s nesmírnou silou. Vymrští své tělo do vzduchu, přeskočí přímo přes obrovského obránce a překoná posledních pár yardů. Překročí koncovou čáru právě ve chvíli, kdy zazní siréna.

Stadion vybuchne v ohlušujícím jásotu. Přemožena nesmírnou hrdostí a čistou radostí se lehkomyslně přehoupnu přes chladné kovové zábradlí. Dopadnu na trávník a s naprostou odevzdaností sprintuju přes hřiště. Vrhnu se přímo do zpocené, vítězné náruče svých bratrů. Callum mě chytí a s hlasitým smíchem mě roztočí v závratném kruhu. Vyhodí mě vysoko do vzduchu a Declan mě při dopadu zachytí. Zbytek týmu se kolem nás rojí, poskakuje a křičí. Starší vlci na tribunách zakloní hlavy dozadu a vypustí do noční oblohy dlouhé vítězné vytí, zatímco mladiství křičí, dokud nemáme hrdla sedřená do krve.

„Zvládli jsme to,“ vydechne Declan a poplácá spoluhráče po rameni. Poodstoupí, když se jásajícím davem prodere jeho družka Marcella. Je úchvatná, jak ovine ruce kolem Declanovy šíje. Vypadají jako dokonalí budoucí vládci naší smečky, ideální beta pár na vrcholu svých sil.

Uprostřed divokých oslav si Callum otře pot z čela. Zběsile se rozhlíží po chaotickém hřišti. „Kde je táta?“ zeptá se stísněným hlasem.

Srdce se mi sevře. Callum neustále hledá potvrzení a uznání u našeho otce, zastupujícího Bety smečky z Veridie. Právě sehrál životní zápas, aby dokázal, že je hoden jít v Declanových šlépějích. Prohledávám očima postranní čáry, abych ho zoufale našla. Bránou poblíž běžecké dráhy proběhne známá postava. Zářím vzrušením a ukážu prstem směrem k postranní čáře.

„Už jsem tady!“ oznámím a chytím Calluma za ruku. „Táta vážně přišel! Právě teď běží k nám!“

Callumova tvář se rozzáří nádherným úsměvem. Jenže ta hřejivá záře oslav se v jediném děsivém okamžiku roztříští. Podívám se na Declana. Jeho uvolněný vítězný výraz se drasticky změní v naprostou paniku. Z tváře se mu vytratí barva. Bez jediného slova vysvětlení vyrazí vpřed a hrubě mě odstrčí. Rukama mě mrští přímo směrem k Marcelle.

Odklopýtám dozadu a stihnu nabrat rovnováhu právě včas na to, abych se znovu podívala na postranní čáru. Můj táta k nám neběží slavit. Zběsile a zoufale máchá rukama. Jeho obličej je zkřivenou maskou naprosté hrůzy.

„Utečte!“ zařve na nás Callum a hlas se mu láme strachem.

Z temných, zastíněných okrajů za stromy nocí pronikne sbor démonického vytí. Do světel stadionu se začnou valit obrovští, zdivočelí vlčí odpadlíci. Přelévají se přes ploty z pletiva jako přílivová vlna nočních můr – obrovské, znetvořené bestie se zplihlou srstí a tlamami plnými slin. Z očí jim sálá nepřirozená krvežíznivost.

Atletické hřiště pohltí naprostá vřava. Vítězný jásot se změní v křik, při kterém tuhne krev v žilách. Marcella mě chytí za ruku silou, až mě z toho bolí kosti. Vyklouzne mi Callum z ruky.

„Declane!“ zaječím, otočím se, ale moře panikařících těl mé bratry úplně spolkne.

„Bello, zůstaň se mnou!“ překřičí Marcella ohlušující řev davu.

Nesnaží se protlačit skrz utíkající členy smečky. Místo toho mě násilím stáhne pod těžké kovové tribuny. Prostor pod nimi je tmavý, plný ocelových podpěrných sloupů a kovového pachu čerstvé krve. Proplétáme se stíny a táhneme s sebou několik vyděšených spolužaček z mojí hodiny tělocviku. O něco měkkého zakopnu. Podívám se dolů a vidím svou učitelku algebry, jak na mě zírá mrtvýma, prázdnýma očima. Má dokořán rozervané hrdlo a kolem hlavy se jí tvoří kaluž krve. Z plic se mi vyškubne výkřik, když se snažím vydrápat pryč od jejího těla.

Přitiskneme se zády k betonovému sloupu. Marcella se před nás rázně postaví a zavrčí rozkaz, aby všichni zůstali přímo za ní. Stíny se však pohnou. Dva obrovští slintající vlčí odpadlíci vstoupí do tlumeného světla před námi. Otočíme se k útěku, jen abychom zjistili, že další dvě monstra nám blokují druhý konec úzkého koridoru. Jsme v pasti.

„Ten tunel,“ vykřiknu a ukážu k malému otvoru u parkoviště.

„Běžte!“ přikáže Marcella.

Přináší tu nejvyšší oběť. Bez jediné vteřiny váhání jí praskají kosti a přetvářejí se, jak se mění do své vlčí formy. Zavrčí a vrhne se přímo do boje s odpadlíky, aby nám koupila drahocenné vteřiny. Otočí velkou hlavu a čenichem mě silou postrčí pryč. Tichý příkaz k útěku.

Převezmu velení a spoléhám jen na nouzová cvičení, která nám v tělocviku vtloukli do hlavy. Chytím tu vzlykající holku vedle mě. „Poslouchej mě! Vzpomeň si na dril! Utíkej cik-cak směrem k bezpečí hlavní budovy!“

„A co ty?“ brečí a tvář má rozmazanou od hlíny a slz.

„Jsem hned za tebou! Nezastavuj, dokud nebudeš u dveří!“ slibuji jim.

Holky vyrazí do sprintu. Otočím se na patě a boty mi podklouznou na krví potřísněném štěrku. Než se však stihnu dostat do bezpečí, propukne v mém těle oslepující, drásavá bolest. Z hrdla se mi vydere křik, při kterém tuhne krev v žilách. Obrovské čelisti dvou vlčích odpadlíků se zakousnou do mého ramene. Jejich zuby ostré jako břitva proniknou hluboko do svalů a rozdrtí kost. Samotná síla jejich útoku mi odtrhne nohy od země. Táhnou mě po zádech hlínou a štěrkem, pryč od světel stadionu a směrem k husté, dusivé temnotě stromů.

Kopu a drápu se po hlíně a křičím o pomoc, dokud mi v krku nezbude jen pachuť mědi. Vtom do chaotické noci pronikne Callumovo nezaměnitelné, dunivé vytí.

Ostré zuby opustí mé roztrhané maso. Dopadnu do hlíny a vykřiknu, když přes mé tělo přeskočí obrovský černý vlk, v něhož se můj bratr právě proměnil. Callum se s obrovským nasazením srazí s nestvůrami, vrhne do bitvy své vlastní tělo a snaží se mi zachránit život.

„Callume!“ křičím jeho jméno a snažím se na něj dosáhnout.

Moje tělo je však ochromeno šokem a mučivou bolestí. Ležím bezmocně, dusím se těžkou kovovou chutí vlastní krve. Jsem nucena do drásavého detailu sledovat, jak se ta démonická monstra na mého bratra sesypou. Zaboří zuby do jeho tmavé srsti a strhnou ho k zemi. Brutálně trhají mého šestnáctiletého bratra úd po údu na kusy. Ten hrůzostrašný zvuk trhaného masa a praskajících kostí se nese vzduchem a přehlušuje křik davu.

V zoufalé snaze přežít vleču své zmrzačené tělo hlínou. Prsty zarývám do studené země a žalostně se plazím k slabému, blikajícímu světlu z parkoviště. Dokola a dokola vzlykám pro svého tatínka a zanechávám za sebou hustou stopu krve.

Jenže odpadlíci mě doženou. Obrovská bestie mi skočí na záda a vyrazí mi vzduch z plic. Drápy mi zuřivě rozedírají nohu, prořezávají svaly i šlachy a mé už zraněné rameno tisknou naplocho k zemi. Křičím, dokud se mi nepotrhají hlasivky, a čekám na kousnutí, které mě zabije.

Náhle mé výkřiky přehluší divoký řev, při kterém se třese země. Zvuk s sebou nese prastarou velitelskou sílu, při níž příšery hrůzou ustrnou na místě.

Z temnoty se vynoří obrovský, zářivý vlk se stříbrným hřbetem – samotný mladý král Lykanů. Jeho stříbrná srst září pod ostrými světly stadionu. Dopadne na odpadlíky jako bůh pomsty a zabíjí je bez sebemenší dávky slitování. Ve smrtící šmouze jim láme páteře a rve hrdla.

Odpadlík, co mi stál nad mým zlomeným tělem, se skrčí. Sníží postoj a pokusí se uprchnout před královým hněvem. Ale čistý pud sebezáchovy a oslepující vztek přebírají kontrolu nad mým zničeným tělem. Natáhnu ruku a chytnu ho za chlupatou nohu ve smrtelném sevření zoufalství. Moje mysl se upne na jedinou mstivou myšlenku: jestli dnes v noci zemřu, tenhle netvor půjde do pekla rovnou se mnou.

V panice odpadlík zacvaká čelistmi. Zoufale se svými zuby zakousne do mého měkkého břicha. Mrská hlavou a drásá se mým masem ve snaze ze zoufalství uniknout mému sevření. Křičím v agónii, ale odmítám ho pustit. Zarývám mu nehty hlouběji do zplihlé srsti.

O vteřinu později král, teď už jen svítící stříbrná šmouha, narazí do bestie. Konečně ode mě odpadlíka odtrhne a odhodí jeho mrtvé tělo stranou.

Spadnu zpátky na chladnou hlínu. Horká krev rychle zalévá mé kolabující plíce. Ta kovová pachuť mě dusí. Tupě zírám na jasná světla stadionu, která jsem dřív tak moc milovala. Otevřu ústa, ale mé tělo nedokáže nabrat jediný nádech. Mučivá bolest utichne do mrazivé, tupé prázdnoty. Oslepující světla se pomalu ztrácejí do temnoty.

Noční můra se rozplyne a já v tiché ložnici lapám po dechu.

Oči se mi rozletí dokořán. Zírám na stíny tančící po stropě a s těžce se zvedajícím hrudníkem se snažím do plic nasát skutečný, čistý vzduch. Kůže je pokrytá potem. Třesoucí se rukou si projedu fantomové jizvy na břiše a na rameni. Ležím tu a přemýšlím nad tím, že ta noc, kdy zmasakrovali mou rodinu, byla pravděpodobně tou nejhorší věcí, která se mi kdy v životě mohla stát. Přežila jsem masakr. Přežila jsem fyzické zmrzačení. Přežila jsem, jak jsem vlastníma očima sledovala brutální smrt vlastního bratra, co se mě snažil zachránit.

Zatímco ale hrůza z té vzpomínky ustupuje, tichou místnost zaplní jiný zvuk.

Cítím pravidelný rytmus dechu muže, který za mými zády klidně spí. Mateo. Muž, který mi ještě před pár hodinami přísahal věčnou lásku a neochvějnou oddanost. Muž, který mě přimáčkl ke zdi a chladně mi vyložil, jak mě hodlá odkopnout a čekat, až mu jeho druhá vyvolená družka porodí dědice.

Nová, hrůzná pravda mi těžce usedne na hruď. Poklidně spí, naprosto lhostejný vůči tomu, že systematicky cupuje mou duši na kusy. Přežila jsem fyzický masakr od odpadlíků, ale monstrum, co momentálně spí v mojí posteli, mě zevnitř ven úplně ničí. Režíruje mou zkázu s klidným úsměvem a dokazuje tím, že zrada od člověka, kterého miluješ, je sama o sobě děsivá.