Pohled Freyi

Vstoupila jsem zpět do masivního sídla a zavřela za sebou těžké dubové dveře. Rozlehlý prostor páchl opulentním luxusem, který si Caius přivlastnil a kterým ho pro mě zařídil. Sametové krabičky se šperky a husté zimní kožešiny lemovaly police. Už jsem neměla pocit, že by mi z toho cokoliv patřilo.

Vytáhla jsem zpod postele svůj otlučený kufr. Zip se zasekl, ale já ho trhnutím otevřela a sbalila si jen to jednoduché, neznačkové oblečení, které jsem si koupila za své vlastní, těžce vydělané peníze. Hedvábné šaty jsem nechala viset ve skříni. Očarované drahokamy jsem nechala ležet na toaletním stolku. Nechtěla jsem nic, co by neslo jeho pach. Žádné hedvábí. Žádné diamanty. Jen svou vlastní látku.

Můj telefon zavibroval na dřevěném nočním stolku. Na displeji se rozsvítila naléhavá zpráva od Sienny.

*Trh druhů bzučí! Tvůj profil už přilákal pozornost víc než padesáti nezadaných samců. Ale ty opravdu odcházíš? Pochybuji, že by alfa tak majetnický jako Caius něco takového někdy dovolil.*

Na rtech mi pohrál hořký, chladný úsměv. Kdysi by se mi při pouhém pomyšlení na to, že se mu vzepřu, strachy stáhla hruď. Ta plachá, podřízená dívka, která čekala na jeho svolení, už ale byla pryč.

Mé myšlenky přerušilo ostré zaklepání. Odstrčila jsem kufr z dohledu a pootevřela dveře.

"Překvapení! Všechno nejlepší k narozeninám, Freyo!"

Zasáhl mě hlasitý sbor hlasů. Caius stál hrdě ve středu skupiny a usmíval se, jako by na světě nebylo nic v nepořádku. Caelan, jeho beta, a věčně zlomyslná Daphne stáli po jeho boku.

"Co to má být?" zeptala jsem se, zatímco jsem si udržovala plochý tón.

Caelan se zasmál tak hlasitě, až to otřáslo zdmi. "Překvapení. Alfa nás z toho ranního připravování úplně přiváděl k šílenství."

*Ranního.*

Přesně to ráno, které strávil běháním s Rosou.

Caius přistoupil blíž a otevřel sametovou krabičku na šperky. Převalila se přese mě jeho vůně, zabarvená nezaměnitelnou, ostrou stopou hlubokých lesů. Prozradila mi přesně, kde byl.

Uvnitř krabičky ležel skromný, jednoduchý ametystový náramek. Ubohá ozvěna toho oslepujícího diamantového náhrdelníku, který předtím věnoval Rose.

Zapnul mi sponu na zápěstí.

"Děkuji," dokázala jsem ze sebe dostat. Bez emocí. Ploše.

Caius zmateně svraštil obočí. "Zníš odtažitě, bledá luno. Proč mi neskáčeš do náručí? Dřív ses celá rozzářila, když jsem ti přinesl dárky."

"Jsem jen fyzicky vyčerpaná, Caiusi," vymluvila jsem se.

Daphne využila příležitosti a její rty se roztáhly do jedovatého úsměvu. "Možná ji ten obyčejný náramek zklamal, alfo."

Caius mi skočil na obranu a čelist se mu zaťala. "Znám svou Freyu. Dává přednost jednoduchým věcem. Cokoliv vzdáleně extravagantního by k její povaze nesedělo."

Ignorovala jsem tu urážku a podívala se mu přímo do očí. "Bije z tebe silný pach lesa. Právě ses vrátil z běhu?"

Na půl úderu srdce ztuhl, zaskočený mými slovy. V očích mu bleskla panika, ale okamžitě ji skryl.

"Ne. Celý den jsem byl přikovaný ke své kanceláři." Procedil lež skrz zuby a vtiskl mi na tvář spěšný polibek. Ustupoval chodbou. "Mám nedodělanou práci pro smečku. Musím jít."

Když jeho velitelská přítomnost z místnosti vyprchala, to známé, uklidňující zachvění v hrudi, které ho vždy doprovázelo, se nedostavilo. Má vlčice, Naevia, zůstala zticha. Ležela nečinně, jako by nějaké životně důležité vlákno konečně prasklo.

Nakonec padla noc. Stála jsem za dřevěným pultem malé, nenápadné restaurace. Tuhle tajnou práci na částečný úvazek jsem dělala posledních šest měsíců, abych si vybudovala vlastní nezávislé úspory. Caius věděl, že někde pracuju, ale nikdy ho to nezajímalo natolik, aby se zeptal kde. Dnes večer to slepé místo působilo jako požehnání.

Dveře restaurace se s cinknutím otevřely. Přeplněným prostorem se rozvlnil tlumený šepot.

"Je to alfa Caius?"

"Podívej se na lady Rosu."

"Vypadají spolu dokonale."

Zamrzla jsem u pokladny.

Caius prošel vchodem s Rosou po svém boku. Jeho velká ruka otevřeně spočívala na jejím pase. Jeho síla alfy kolem ní ochranitelsky plála. Caelan a Daphne je následovali jako loajální dvořané.

Rosa se rozhlédla po místnosti a promluvila zdrženlivým hlasem. "Doufám, že nikoho v restauraci neobtěžuji."

"Samozřejmě že ne, lady Roso," odvětila Daphne. Její tón odkapával až nechutně sladkou vřelostí, jakou mně neprojevila ani jedinkrát. "Máte narozeniny. Alfa Caius přirozeně chce, aby všechno bylo bezchybné."

Zabrali box uprostřed místnosti, to nejlepší místo v celém podniku. Stála jsem tiše za vzdáleným pultem, zastřená syčícím kávovarem, a sledovala, jak můj alfa parádí jinou samici mým pracovištěm. Tlumená světla zachytila oslepující třpyt diamantového náhrdelníku, který odpočíval na Rosině klíční kosti – toho samého náhrdelníku, co jí koupil dnes ráno.

Číšník položil na jejich stůl narozeninový dort s blikající svíčkou. Plamen vrhl na jejich tváře hřejivou záři.

Caius se naklonil blíž. Jeho hlas se nesl ztichlou místností neobyčejně jemně. "No tak. Něco si přej."

Rosa k němu vzhlédla přes své husté řasy. Její hlas zněl jako ztělesnění nevinnosti. "Bylo by v pořádku, kdybych se modlila k Seléné, aby mě k tobě připoutala, alfo?"

Caius se pod tou veřejnou oddaností zhluboka začervenal. Na tváři se mu rozzářil jemný úsměv.

Caelan se slyšitelně nadechl. "Alfo, to je jasný signál."

Daphne z čirého nadšení jemně zatleskala. "Měl byste ji označit, alfo! Udělat z ní oficiálně svou lunu!"

Od jejich stolu vybuchl smích. Usadily se na nich sliby společné budoucnosti a zářily teplem, které mě pálilo v očích.

Stála jsem zmrzlá za vzdáleným pultem. Mé prsty svíraly hranu tak pevně, až mi zbělely klouby.

Hluboko ve mně se to ticho roztříštilo.

Má vlčice se konečně probrala ze svého mlčení. Naevia se neprobudila se zlomeným srdcem. Nekňučela bolestí.

Probudila se do hluboké, bolavé, divoké zuřivosti. Byla to prapůvodní zuřivost, která se dožadovala krve a přetrhání vazeb. Přecházela sem a tam v temných koutech mé mysli a její zlaté oči byly upřené na samce, který nám slíbil navždy, ale předal to někomu jinému.