Pohled Freyi

Silný bílý obvaz omotaný kolem mé zraněné nohy pálil pulzující bolestí. S každým nepravidelným úderem srdce mi roztrhanou tkání tepala surová agónie. Odmítla jsem zůstat ve sterilních prostorech smečkové ošetřovny poté, co mi léčitel kůži znovu sešil. Ostrý pach léků se mě stále držel a zvedal mi žaludek. Potřebovala jsem vlastní prostor, místo, kde bych si nepřipadala jako zlomená oběť vystavená na odiv. Raději jsem se stáhla do svatyně svého potemnělého pokoje, prahnouc po známých stínech a chvilce ticha.

Sotva se mi podařilo usadit bolavé tělo na okraj matrace, když se těžké dřevěné dveře rozletěly.

Caius vtrhl dovnitř. Jeho obvykle klidný výraz Alfy se při pohledu na mě roztříštil. Stačil mu jediný pohled na to, jak tam sedím, bledá a třesoucí se, navzdory veškeré snaze udržet se pohromadě. Dvěma mohutnými kroky překonal vzdálenost a klesl na jedno koleno vedle mé postele. Jeho velké ruce se vznášely nad mým tělem. Prsty se mu ve vzduchu chvěly, jako by se děsil, že by mě už jen samotný dotek mohl ještě víc zlomit.

„Jak ti je?“ vyžadoval odpověď tiše, s očima upřenýma na čerstvé obvazy. „Bolí tě ta hluboká rána ještě?“

„Nebolí,“ odpověděla jsem a odmítla mu ukázat jakoukoliv slabost.

Čelisti se mu zaťaly náhlou frustrací. „Nelži mi, Freyo. Léčitel mi přesně řekl, co museli udělat. Nemusíš být pořád tak silná.“

Hleděla jsem na něj shora, můj hlas zněl dutě a unaveně. „Caiusi, nebolí jen tahle fyzická rána.“

Těžký vzduch mezi námi naplnila hustá, dusivá vina. Pomalu stáhl své vznášející se ruce, položil si je na vlastní kolena a sklopil zrak k podlaze.

„Dojdeš spravedlnosti,“ slíbil překotně, zatímco jeho hlas nabral na chladu a neúprosnosti Alfy. „Darius už byl natrvalo zbaven své funkce. Přísahám ti, že ve smečce Bloodbane už nikdy nebude mít ani špetku moci. Darius, celá rada i vedení akademie ti vyjádří formální, veřejnou omluvu.“

Při poslechu jeho nařízení jsem v hrudi necítila nic než chladnou prázdnotu. Hluboko uvnitř jsem věděla, že nic z této byrokratické spravedlnosti není tím, co skutečně chci.

Podívala jsem se na něj a pátrala v jeho tváři. „Jen oni?“

Caius váhavě natáhl ruku a vzal mě za ruku. Jeho stisk byl pevný a hřejivý, což byl ostrý kontrast k ledu, který mi proudil v žilách. „Freyo, Darius byl jediným strůjcem, který tvou práci ukradl. Sladká, nevinná Rosa o ničem nevěděla. Neměla tušení, že je ten projev tvůj.“

Samozřejmě.

„Souhlasil jsem, aby Rosa přednesla ten projev, kvůli tobě,“ ospravedlňoval to tónem protkaným až nevolnost vyvolávajícím klidem. „Vzpomeň si na své oběti za posledních pět let. Obětovala jsi spánek, zdraví i své mládí. Nikdy sis neodpočinula. Pozval jsem Rosu a tvé rodiče, abychom zachovali životně důležité politické spojenectví mezi smečkami. Přijela bez času na přípravu návrhu. Ber tuhle nesmírnou krádež zkrátka jako pomoc sestře.“

Vytrhla jsem ruku z jeho stisku. Zaťala jsem čelisti, ignorovala trýznivý protest vycházející ze sešité nohy a pomalu vstala. Podlaha mě pod bosýma nohama studila, ale ukotvila mě k realitě. Tyčila jsem se nad ním, zatímco on zůstal zmrzlý na kolenou.

Nemýlil se ohledně mých nesmírných obětí. Když ho prokletá stříbrná past nechala zmrzačeného coby Alfu a všichni jeho političtí spojenci se k němu s odporem obrátili zády, byla jsem jediná, kdo zůstal po jeho boku. Vyčerpala jsem své úspory, abych zaplatila jeho vyčerpávající léčbu. Krmila jsem ho, když nedokázal ani zvednout lžíci. Pevně jsem ho objímala během nekonečných nocí, kdy ho fantomové bolesti doháněly k pološílenství, a to vše zatímco finanční prostředky jeho smečky krvácely dosucha, aby území udržely nad vodou.

Když konečně znovu našel sílu vstát, složil mi přísahu.

*Nikdy nezapomenu na to, co jsi pro mě udělala, Freyo. Pokud se tě někdo opováží zranit, vymažu ho z povrchu zemského.*

Nyní jsem se střetla s jeho oceánově modrým pohledem, můj hlas byl pevný. „Caiusi, kdysi jsi mi slíbil, že smeteš každého, kdo by mi ublížil.“

„Ten slib jsem skutečně dal,“ odpověděl bez jediného zaváhání. „A vždy ho dodržím.“

Okamžitě jsem jeho prázdná slova odrazila. „Přesto jsi to byl dnes ty sám, kdo sem, do našeho bezpečného domova, přivedl ty, co mi ubližují. Postavil jsi je dost blízko, aby mě mohli znovu zranit. Chci ten posvátný slib vybrat právě teď.“

Viditelně zaváhal, když jsem vzdorovitě zvedla bradu.

„Nechci tu Rosu v téhle smečce,“ prohlásila jsem jasně a položila svou ultimátní otázku. „Kdybych tě požádala, abys Rosu navždy ze své smečky vyhnal, udělal bys to?“

V jeho očích se bolestně zkroutilo něco temného, těžkého a rozporuplného. Byl rozpolcen přesně vejpůl, roztříštěn mezi závazkem, jenž ho ke mně poutal, a svou novou posedlostí jí.

Než stihl zformulovat odpověď, prořízlo napětí v místnosti ostré, dramatické nadechnutí.

Oba jsme okamžitě otočili hlavy.

Rosa stála orámovaná ve dveřích, tiskla si na hruď pletený košík s čerstvým ovocem a po její bezchybné tváři kanuly obrovské slzy.