**Madeline**

S každým krokem mi kolem nohou stříká sníh a pokrývá mou srst mrazivou vrstvou bílé. S Mitchellem se řítíme lesem, proplétáme se kolem holých borovic a vrháme se přes spadlé klády. Hluboké zimní závěje se mi otírají o hruď, ale já zaberu silněji. Je to už příliš dlouho, co jsme mohli takhle běžet. Žádné dusivé zdi. Žádná tísnivá pravidla. Konečně máme prostor dýchat.

Mitchell se ujímá vedení a prudce se stáčí kolem hustého keře. Bez varování zaryje tlapy do ledové krusty a zastaví.

Zabrzdím přímo u jeho boku a drápy rozryju sníh. Podrážděně cvaknu čelistmi, ale pak mi pohled padne na to, co se rozprostírá za jeho širokým ramenem.

Pod měsíčním svitem se rozprostírá obrovské jezero. Povrch je pevně zamrzlý. Je zjizvený starými prasklinami, znovu zamrzlými švy a mělkými prohlubněmi, kam vítr nahnal sníh. Široké úseky temného, odhaleného ledu zachytávají stříbrné světlo a lesknou se jako skrytý poklad.

Vykročím z linie stromů. Mé tlapy se dotknou kluzkého okraje ledu. Vypadá to, že je dost silný na to, aby mě udržel. Není to hladký povrch kryté haly, ale už jsem bruslila na mnohem horších.

Hruď mi sevře hluboký stesk. Tohle je odpověď, kterou zoufale potřebuju.

Trpkou realitu už znám. Nikdy nebudu mít peníze na pronájem pořádného kluziště. Okamžitě si musím najít placenou práci, abychom udrželi tu hnijící střechu nad hlavou. Přidat se k hokejovému týmu je pouhá fantazie. Týmy vyžadují registrační poplatky, bezvadné vybavení, podpisy rodičů a stabilní život. Nemám nic z toho.

Ale tohle divoké jezero ode mě nic nevyžaduje. Je rozlehlé a naprosto tiché. Nevyžaduje žádné peníze ani povolení.

Tohle je útočiště, kde si můžu konečně obout brusle a dýchat. Místo, kde nemusím předstírat, že vzdát se ledu mi neudělalo v duši obrovskou díru.

Mitchell obchází okraj zamrzlého jezera a ze své vrozené opatrnosti očichává okolí. Tiše ho následuju a pečlivě si zapamatovávám terén. Všímám si zubatého břehu, shluku bříz i přesné mezery v porostu, která vede zpět na stezku. Zuřivě si tohle místo zabírám jako své vlastní soukromé území.

Když nás slábnoucí soumrak donutí vrátit se, vrhnu přes rameno ještě jeden poslední pohled. Vrátím se sem.

Kolem setmění se dostáváme na zanedbaný okraj města. Blikající pouliční lampy vrhají na sněhové závěje chmurné stíny. Vklouzneme za chátrající stavbu, které teď říkáme domov. Mrazivé stíny nás maskují, když se měníme zpět do lidské podoby. Kosti praskají o kosti, kůže se v mrazivém vzduchu sceluje. Šmátrám po svém oblečení a moje znecitlivělé prsty bojují s tuhou látkou.

Zadní dveře se vzpříčí v pokrouceném rámu. Mitchell se s heknutím opře ramenem do hnijícího dřeva a vypáčí je.

Vnitřek domu nenabízí naprosto žádné pohodlí. Je tu mráz, ticho a dusivá bezútěšnost. Už víme, že otec tu není. Nepochybně sedí zaparkovaný na ulepené stoličce v tom prvním levném místním baru, který našel.

Jdeme nahoru a postupně se osprchujeme pod bídně tekoucí sprchou. Rezavá sprchová hlavice plive vlažnou vodu, ale smyje to pot a chlad tajícího sněhu.

Natáhnu si čisté tričko a svalím se na svou proleželou matraci. Mitchell vejde o chvíli později a mokré vlasy mu kapou na ramena. Ležérně se svalí na opačný konec mé postele, až levné pružiny pod jeho vahou zasténají.

Věnuje mi svůj typický křivý úšklebek. „Tohle město vypadá pěkně, co říkáš, Maddy?“

Ležérně pokrčím rameny a udržuju si dokonale lhostejný tón. „Jo, zdá se fajn.“

Můj vnější klid je absolutní lež. V hlavě horečnatě počítám, jak dlouho mi pěšky potrvá cesta zpátky ke skrytému jezeru. Nejradši bych své ošoupané brusle popadla hned v tuhle vteřinu, ale nutím se zůstat na místě. Potřebuju denní světlo, abych mohla led pořádně otestovat.

Těsně před půlnocí se těžké ticho roztříští. Na prknech verandy neohrabaně škrtají boty. Klíče s ostrým cinknutím dopadnou na podlahu. Vchodové dveře se s prásknutím rozrazí a narazí do vnitřní stěny.

Vyklouznu ze svého pokoje a sleduju to z temné podesty.

Otec vrávorá předsíní a do domu s sebou přináší odporný pach zatuchlého alkoholu. V pěsti svírá ubohou igelitku s nákupem. Upustí ji na zaprášenou podlahu a zvládne udělat dva trýznivé kroky nahoru po schodišti, než se mu podlomí kolena. Zhroutí se dopředu a jeho tělo se zkroutí do nepřirozené pozice. Během několika vteřin se schodištěm rozlehne jeho hlasité chrápání.

Slezu po schodech dolů a hladce překročím jeho bezvládné tělo. Popadnu tašku a donesu ji do temné kuchyně. Vysypu jeho úlovek na popraskanou linku. Dvě povadlé mrkve, rozmačkaný bochník chleba a přesně šest vajec.

Tohle není ani zdaleka dost jídla pro tři lidi. Stěžovat si ale nic nezmění. Musím s tím prostě nějak vystačit.

Beru si kabát a vyklouznu zadními dveřmi. Brutální chlad se mi zakousne rovnou skrz tenké ponožky, když se plahočím zasněženou příjezdovou cestou k našemu otřískanému autu. Otevřu kufr a vyhrabu malou kartonovou krabičku zastrčenou v rohu. Skrývá mou tajnou zásobu koření a dochucovadel. Už dávno jsem se naučila brát si to nejnutnější vždycky s sebou.

Zpátky v kuchyni se dávám do práce. Uvařím těch šest vajec v otlučeném hrnci. Oloupu je a rozmačkám v misce, vmíchám vrchovatou lžíci majonézy a velkou dávku kari koření. Opeču šest plátků rozmačkaného chleba jen lokálně, aby se nerozmáčely. Vaječnou směs rozdělím a úhledně ji vmáčknu mezi toasty.

Tři sendviče. To je všechno, co máme.

Jeden odnesu nahoru Mitchellovi. Najdu ho, jak balancuje na rozviklané dřevěné židli u okna jeho pokoje a drží svůj starodávný vyklápěcí telefon vysoko ve vzduchu, aby chytil slabý mobilní signál.

Seskočí ze židle a oči se mu rozzáří upřímnou hrdostí. „Dneska jsem nás zapsal na střední školu Ashbourne. Začínáme v pondělí.“

Podám mu talíř a usměju se nad jeho malým vítězstvím. „To je úžasný, Mitchi. Skvělá práce. Zítra nám někde seženu uniformy ze sekáče.“

Kývne a už si bere obrovské sousto ze sendviče. „Jo, to by šlo.“

Nechám ho, ať se v klidu nají, a zamířím zpátky dolů. Jeden sendvič položím na ubrousek a pečlivě ho umístím na schod přímo vedle hlavy mého chrápajícího otce. Je to promyšlený tah. Pokud se probudí s kocovinou a prázdným žaludkem, jeho ranní vztek rozcupuje celý dům. Tohle jídlo by nám mohlo zajistit pár hodin klidu.

Vejdu zpátky do kuchyně, zabalím třetí sendvič do papírové utěrky a vsunu ho do prázdné lednice.

Pro sebe si nevezmu nic.

Žaludek mi ostře zakručí a prosí o jediné sousto. Ignoruju ho. V tu chvíli se zařeknu, že Mitchellovi o nedostatku jídla nikdy neřeknu. Odmítám ho zatěžovat takovou starostí. Potřebuje ty kalorie. Potřebuje sílu, aby mohl trénovat, zapadnout a vypadat jako normální středoškolák.

Pokud to má někdo z nás v hokeji dotáhnout daleko a vytáhnout nás z tohohle mizerného života, musí to být on. Já budu tiše udržovat pevnou půdu pod našima nohama a klidně přitom budu hladovět, jen abych mu dala šanci bojovat.

Odplahočím se zpátky do svého pokoje a zalezu pod tenkou deku na své posteli. Tupá bolest v prázdném žaludku se stáhne do ostré křeče. Zírám nepřítomně do stropu a třesu se ve tmě.

Nechám svou mysl odplout pryč od hladu a chladu. Soustředím se na obraz stříbrného měsíčního svitu odrážejícího se od zjizveného ledu v lese. Slibuju si, že zítra, ať to stojí, co to stojí, si najdu cestu zpátky k tomu zamrzlému jezeru. Zavážu si brusle a poletím po té hladině. A své oběti před svým dvojčetem utajím a budu chránit svá tajemství stejně urputně jako své nové útočiště.