**Madeline**

Mitchell mě budí ještě před svítáním. Dřepne si vedle mé matrace a ve zběsilém rytmu o sebe tře holé ruce, aby vytvořil tření. Jeho dech se v mrazivém vzduchu naší ložnice mlží a tvoří bledé obláčky, které se vznášejí a rozplývají v šeru. V místnosti je zima jako v mrazáku.

„Dělej. Vypadneme odsud, než se vzbudí.“ Jeho šepot má v tom tichém prostoru naléhavý podtón.

Vyhrabu se zpod té tenké, k ničemu nepotřebné deky. Mrazivý vzduch se mi zakousne rovnou do holé kůže. Čelist pevně zatnu, aby mi zuby nedrkotaly tak hlasitě, že by se to rozléhalo. Na krátký okamžik tam stojím a přemýšlím, jestli byl dům takhle brutálně chladný už včera v noci, nebo jestli moje tělo jenom zapomnělo na koncept tepla. Natáhnu si to nejteplejší oblečení, které vlastním, i když nabízí žalostnou ochranu před zimou. Ošoupaný svetr, mé nejméně obnošené džíny a ponožky s dírami, kterých se snažím nevšímat. Svážu si blonďaté vlasy do rozcuchaného culíku a vnutím nohy do svých obnošených bot. Každé zavrzání podlahových prken zní mým nervózním uším jako výstřel.

Ve tmě opatrně scházíme po úzkých schodech. Táta zůstává rozvalený blízko spodního schodu přesně tam, kde včera v noci omdlel. Ústa mu visí otevřená a tiše chrápe. Jedna paže se mu kroutí v nepřirozeném, bolestivém úhlu. Kyselý puch zvětralého alkoholu stoupá z jeho nepraného oblečení. Zadržím dech a s extrémní opatrností překročím jeho nohy. Probudit ho právě teď by rozpoutalo hurikán ranního vzteku.

Mitchell čeká u vchodových dveří. Drží zbylý sendvič zabalený v papírové utěrce. Ve chvíli, kdy rozevře dřevěné dveře, mi do obličeje jako fyzická rána vrazí brutální zimní chlad. Vykročíme do mrazivého rána. Mitchell si ze sendviče rychle kousne, a pak mi tiše nabídne druhou polovinu.

Můj prázdný žaludek se zkroutí zákeřnou křečí a prosí o sebemenší drobek jídla.

„Ne, já jsem v pohodě. Včera večer jsem snědla dva.“ Zavrtím hlavou a vykouzlím ležérní, odmítavý úsměv.

Je to přesvědčivá lež. Šla jsem spát o hladu, ale odmítám na něj tu zátěž naložit. Potřebuje sílu, aby přežil tohle kruté město a nadcházející hokejové zkoušky. Mitchell na mě zvedne obočí a jeho zelené oči mi zkoumají tvář, ale nakonec kývne a jídlo dojí. V duchu svému bolavému žaludku nařídím, aby mlčel. Otočíme se k domu zády a zahájíme pochod po příjezdové cestě. Hluboký sníh nám těžce křupe pod botami. Obloha nad námi má bledou, modřinově modrou barvu a ohlašuje tak trýznivě pomalý začátek rána.

Trek do centra města zabere vyčerpávající hodinu. Hluboký sníh mění silnice na nebezpečné, nerovné stezky a z každého kroku dělá dřinu. Brutální vítr mě řeže přímo přes můj tenký svetr a krade mi jakoukoli tělesnou teplotu, kterou dokážu vygenerovat. Než se dostaneme na hlavní ulici, mé prsty na nohou jsou necitlivé bloky ledu a stehna mi hoří prudkým úsilím. Světla v obchodech začínají blikat a vrhají na namrzlé chodníky teplé žluté čtverce.

Zahlédneme sekáč poblíž okraje obchodní zóny. Nad přeplněnou výlohou s nestejnými figurínami a vratkými hromadami krabic od bot visí vybledlá, zaprášená cedule. Protlačíme se přes těžké skleněné dveře. Přivítá nás suchý pach staré látky a usazeného prachu. Je tu tepleji než na ulici a oba o sebe třeme ruce, abychom odehnali plíživé omrzliny.

Rozdělíme se beze slova. Mitchell zamíří rovnou ke sportovnímu vybavení vzadu. Já pročesávám nekonečné regály s obnošeným oblečením a hledám něco únosného. Po deseti minutách zoufalého přehrabování narazím na zlato. Najdu dvě kompletní školní uniformy složené k sobě na nízké, zaprášené poličce. Látka je sice obnošená, ale dokonale se shoduje s místní střední školou. Hruď se mi dme hlubokou úlevou. Najít ladící set v našich velikostech je vzácný zázrak. Pevně je přitisknu na hruď a pokračuju v lovu v uličkách.

Za regálem s těžkými zimními kabáty mě zaujme záblesk barvy. Vytáhnu ramínko. Je to hokejový dres v přesných barvách střední školy Ashbourne.

„Hele, Mitchi. Jsou tohle školní barvy?“ Zvednu látku vysoko nad regály.

Mitchell ke mně přiběhne. Při pohledu na výrazné logo se mu zelené oči okamžitě rozzáří. „Jo. Jsi prostě nejlepší, Maddy.“

Jeho široký úsměv pohasne, když se podívá dolů na cenovku. „Máme vůbec dost peněz, abychom to zaplatili?“

Vytáhnu z kapsy svou ošoupanou peněženku. Mírně se odvrátím a tiše počítám těch pár mincí a zmačkaných bankovek, které mi zbývají. Celková částka je ubohá. Na hrudi se mi stáhne chladný uzel finanční hrůzy. Pokud koupím ten dres, nezbude mi nic. Ani cent na nouzové situace nebo jídlo.

„Jo, máme dost. Nedělej si s tím starosti.“ Skryju paniku hladkým, naučeným tónem.

Dojdu k přední kase, než stihne něco namítnout. Předám unuděné pokladní uniformy, hokejový dres a všechnu svou zbývající hotovost. Žena to namarkuje, aniž by nám věnovala jediný pohled. Ta transakce vysaje mé zdroje do sucha, ale když sleduju, jak si Mitchell obléká dres přes zimní bundu, stojí to za tu děsivou oběť. Jeho nadějný, zářivý úsměv se vrátí v plné síle.

„Mířím rovnou do školy. Potřebuju se ujistit, že ty naše zápisy prošly, a zeptat se trenérů na hokejový tým.“ Upraví si rukávy dresu a postaví se rovněji.

„Ukaž trenérům, co přesně umíš. Vím, že to zvládneš.“ Zvednu ruku a odhrnu mu jeho kaštanové kudrliny z očí.

Usměje se, otočí se na patě a vyběhne dveřmi do sněhu.

Zůstanu stát na chodníku sama a sleduju, jak mizí zasněženou ulicí. Vytáhnu z tašky svou malou hromádku vytištěných životopisů, narovnám ohnuté rohy a zahájím své zoufalé hledání nějakého výdělku.

Hlavní ulice je stále docela tichá. Jako první se zaměřím na místní pekárnu. Okna jsou zamlžená kondenzací a ohromující vůně čerstvého chleba a cukru způsobí, že se mi prázdný žaludek bolestivě stáhne. Žena za pultem se na mě podívá a zhodnotí můj otrhaný vzhled. Její posuzující pohled střelí z mých odřených bot na můj nedostatečný, tenký svetr.

„Omlouvám se, právě teď nikoho nehledáme.“ Odbude mě upjatým, falešným úsměvem.

Slušně jí poděkuju a odejdu. Rychlé odmítnutí bodne, ale já jdu dál. Jsem zvyklá na to, že se na mě lidé dívají svrchu. Mým dalším cílem je místní supermarket. Manažer mi věnuje naprosto stejný sotva skrývaný pohled opovržení a naprosto stejné odmítnutí. Pěkná, luxusní kavárna o blok dál odlomí z mého odhodlání ještě víc. Muž v zástěře mi ukáže ke dveřím, než vůbec stihnu dokončit svou připravenou větu.

V poledne se můj falešný optimismus roztříští na křehké kousky. Chlad mi prosákne zpátky do kostí. Hlad mi hlodá ve vnitřnostech, neúnavná připomínka mé prázdné peněženky.

Odtoulám se pryč z čisté, prosperující hlavní ulice. Zamířím na ten zapomenutý, zchátralý okraj města. Budovy tady vypadají unaveně a omšele, ignorované bohatými místními. Malé bistro sedí nízko a široce na rohu, jeho neonový nápis bliká matnou, varovně červenou barvou. Otevřu skleněné dveře a vejdu dovnitř. Vzduch je překvapivě teplý a páchne silně fritovacím olejem a starou kávou.

Starší žena s prošedivělými vlasy stojí za vybledlým pultem. Utírá laminátový povrch vlhkým hadrem. Vzhlédne, zahlédne mě, jak se třesu u vchodu, a věnuje mi upřímný, hřejivý úsměv.

„Hledáš práci, děvče?“

„Ano, hledám. Ještě rok sice chodím do školy, ale slibuju, že můžu pracovat do noci, začínat brzy a jsem vždycky dostupná o víkendech.“ Natáhnu k ní svůj vytištěný životopis a udělám se zoufalým odhodláním krok vpřed.

Ona se na ten papír v mé třesoucí se ruce ani nepodívá. „Já jsem Martha. Už měsíce mám podstav a hodila by se mi opravdová pomoc. Můžu ti platit hotově na konci dne. Můžeš začít hned?“

Těžký slib okamžité hotovosti mění všechno. Moje prázdná peněženka mi najednou připadá těžká tou krásnou nadějí, že si dnes večer budu moct dovolit večeři.

„Můžu začít hned teď.“ Přijmu bez vteřiny váhání.

Martha mi hodí zašpiněnou zástěru. Nasměruje mě k rušné kuchyni a já se ponořím přímo do chaosu. Obědový nával udeří tvrdě a rychle. Bistro se naplní hlasitými hlasy, klapotem těžkých talířů a syčením grilu. Fyzická dřina je to intenzivní. Nosím přetížené podnosy, utírám ulepené stoly a drhnu nekonečné hromady mastného nádobí v zadním dřezu. Chodidla mě v mých obnošených botách ostře bolí. Svaly na zádech mi křičí protestem při každém ohýbání. Ale já sklopím hlavu a přes tu oslepující bolest jdu dál. Naprostá nutnost vydělat peníze pro Mitchella a pro sebe mě žene za hranice mých fyzických možností. Tyhle peníze potřebuju.

Vyčerpávající směna konečně utichá, jak pozdní odpoledne přechází ve večer. Martha ke mně přistoupí u pokladny. Vmáčkne mi do bolavé, vlhké ruky úhlednou ruličku peněz.

„Dobrá práce dneska, Madeline. Uvidíme se zítra.“ Martha se usměje, u očí se jí dělají vrásky.

„Děkuji. Budu tady.“ Pevně ty peníze svírám a hruď mi zaplaví úleva.

Vykročím zpátky ven do mrazivého vzduchu. Zimní obloha se už stmívá a vrhá přes sněhové kupy hluboké, modré stíny. Vydám se na dlouhou cestu domů. Vyčerpání se mi usazuje hluboko do morku kostí s každým krokem. Nohy se mi třesou z neustálého stání a můj žaludek pokračuje ve svém prázdném, náročném bolení. Jsem hluboce unavená, mrznu a mám strašný hlad.

A přesto, jak se plahočím sněhem, můj duch zůstává nezlomený. Má mysl se upíná k hotovosti v mé kapse. Cestou zpátky nakoupím skutečné potraviny, abych nakrmila svého bratra. A co je důležitější, mé myšlenky odplouvají ke skrytému jezeru v lese. Představuju si stříbrné měsíční světlo odrážející se od zjizveného ledu. Žádné fyzické vyčerpání mě nezastaví. Nic na tomto světě mi nezabrání, abych si dnes v noci zavázala brusle a vstoupila na ten led.