Darius zakroužil tmavým vínem v křišťálové sklenici. Při Kaelenově hlášení odtrhl zrak od deštěm bičovaného okna a ubohé postavy, která stála dole v bouři.

Dariusův hlas postrádal jakoukoli vřelost, když vydal svůj další příkaz. „Informujte Alfu smečky Křišťálového potoka, že má na vybranou. Může si udržet svou smečku vcelku, nebo si může nechat Sloane. Pokud mu na jeho lidech záleží, musí být Sloane vyhoštěna.“

Kaelen sklonil hlavu. „Ano, Alfo.“

Darius si rozvážně lokl vína a pak pokračoval. „Kontaktujte vlkodlačí univerzitu. Odeberte jí titul. Zajistěte, aby si v lidské společnosti nemohla najít slušnou práci. Zůstane jí jen maturitní vysvědčení.“

„Rozumím.“

Dariusův hlas nabral smrtelně hrozivý tón. „A pošlete ji do vlkodlačího vězení.“

Kaelen prudce zvedl hlavu. „Alfo Dariusi?“

„Zabila jednu z našich. Odpyká si tři roky v podzemních celách. Beto Kaelene, máte nějaké námitky?“ prohlásil Darius a upřel na Betu tvrdý pohled.

Ačkoli byly důkazy zatím pouze nepřímé, Darius byl o její vině přesvědčen. Sloane byla ta, kdo zavraždil Valerii.

Kaelenovi přeskočil hlas, jak ho dusil syrový žal, a po tvářích se mu vyřinuly slzy. „Ne, Alfo. Udělal jste správnou věc. Děkuji vám. Nebýt vás, Sloane by odešla bez trestu za to, co udělala Valerii. Patří k jiné smečce. Nemám nad ní žádnou pravomoc.“

Darius se otočil zády do místnosti a znovu se obrátil k oknu. Jeho temné oči sledovaly vzdalující se postavu Sloane, dokud ji nepohltily stíny klikaté silnice.

Zesílil sevření sklenice a dopil zbytek hořkého vína.

Darius zamumlal a jeho pohled ani na okamžik neopustil temný horizont. „Beto Kaelene, nedělám to jen proto, že Valeria byla vaše sestra. Dělám to proto, že Valeria byla žena, kterou jsem miloval.“

Daleko odtud neúprosná bouře bičovala vyčerpané tělo Sloane, když se vlekla k hranicím smečky Křišťálového potoka. Byla promočená na kost a mrzla. Domov byl jen pár kroků od ní.

Ale za linii stromů se už nedostala.

Cestu jí zatarasila pevná hradba uniformovaných vlkodlačích strážníků. Dostali Dariusovo ultimátum. Alfa smečky Křišťálového potoka – její vlastní otec – se bál hněvu krále Alfů mnohem víc, než miloval svou dceru.

Sloane byla vyhoštěna.

Stála v hlubokém blátě, třásla se a sledovala, jak se k ní hlídkující strážníci obracejí zády. Nebylo jí dopřáno ani poslední rozloučení. Nemohla vidět své rodiče, Alfu a Lunu Křišťálového potoka. Její postavení a rodina jí byly v jediném okamžiku odebrány.

Odteď z ní bude vyvrženka.

Z rozedřeného hrdla se jí vydral zlomený smích. Nechápala, proč z Dariuse mají všichni takovou hrůzu. Zavrtěla hlavou a odtrhla pohled od hranice. Neviditelná čára oddělující ji od smečky Křišťálového potoka představovala brutální odříznutí od jejího starého života.

Nedokázala tu drtivou zkázu vyjádřit slovy. Když se otočila zpět k lesu, blátem se rozcákaly těžké boty. Po obou stranách ji sevřeli dva mohutní vlkodlaci v strohých uniformách.

Jeden z nich jí těžkou rukou sevřel rameno a štěkl rozkaz. „Slečno Falknerová, máme podezření, že máte něco společného se smrtí Valerie. Musíte jít hned teď s námi.“

U vlkodlačího soudu stála Sloane uprostřed velkého jednacího sálu. Zůstala zticha a naslouchala vzrušeným debatám Starších. Výsledek byl předem daný. Nakonec se rozhodli ji potrestat a odsoudili ji k pobytu v podzemních celách.

Než ji stráže odvlekly do vlkodlačího vězení, uviděla ho.

Darius na ni čekal hned za těžkými dubovými dveřmi jednacího sálu. Dusivý tlak jeho aury na ni dolehl dlouho předtím, než promluvil.

Darius si odfrkl a jeho impozantní postava blokovala chodbu, když na ni shlížel. „Sloane, lituješ teď, že jsi zabila Valerii?“

Sloane se s jeho ledovým pohledem střetla. „Nezabila jsem Valerii.“

Darius pomalými, rozvážnými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Neskrývaná síla jeho alfa aury byla děsivá a svírala jí plíce.

Ačkoli se Sloane narodila jako hrdá dcera Alfy, teď nebyla nic víc než křehká vyvrženka. Její tělo křičelo, aby se podřídila té ohromující moci, která z něj vyzařovala.

Přinutila se stát rovně. Říkala si, že se nesmí bát. Byla nevinná a nespáchala žádný zločin.

Beze strachu pozvedla svou jemnou tvář a bojovala o to, aby si udržela masku klidu. Její chvějící se ramena ji však prozradila a žádná z těchto drobných trhlin neunikla Dariusovým ostrým očím.

Zíral na ni a v rysech se mu mihl zvrácený pocit překvapení. Stále se nehodlala vzdát své důstojnosti. Jakou důstojnost vůbec mohla mít vyvrženka?

Darius brzy pochopil proč. Sloane byla vždycky hrdá.

Dariusova ruka vystřelila vpřed. Prsty jí pevně sevřel bradu.

„Pusťte mě! Ubližujete mi!“

Jeho stisk byl jako železné kleště, zarýval se do jejího masa, jako by se jí snažil rozdrtit čelist. V očích Sloane se zaleskly slzy palčivé bolesti.

Darius neprokázal žádné slitování. Sevření na její bradě ještě zesílil a zvedl jí tvář vzhůru. „Kdo by si pomyslel, že se za tak hezkou tvářičkou skrývá tak zlé srdce?“

Sloane si kousla do spodního rtu, až tvář pod tím mučivým tlakem zbledla. „Neudělala jsem to! Nemůžete mě jen tak poslat do vězení. Neexistují žádné důkazy.“

Darius se ušklíbl a rty se mu zkroutily do krutého úsměvu. „Ale ano, můžu. Slečno Falknerová, doufám, že si čas strávený ve vlkodlačím vězení užijete.“

Darius jí pustil bradu, lehce ji odstrčil a shlížel na ni s čistým odporem.

Sloane klopýtla a našla rovnováhu dřív, než narazila do kamenné zdi. Ze zoufalství vzhlédla a ta slova ze sebe vypravila jen ztěžka. „Nemůžeš mi to udělat. Jsem tvoje osudová družka. Jsem budoucí Luna smečky Železného tesáku. Tohle je vůle Měsíční bohyně.“

Její vzdorovitá slova zafungovala jako zápalka hozená do sudu se střelným prachem. Dariusův výraz se proměnil v čistou zuřivost. „Ty si nezasloužíš být mou osudovou družkou!“

Srdcem Sloane projelo brutální bodnutí. Oči ji pálily neprolitými slzami, ale její tvrdohlavá pýcha jí nedovolila dát najevo emoce. Spolkla knedlík v krku.

Odporovala mu, hlas se jí třásl, ale zněl odhodlaně. „To je vůle Měsíční bohyně a ty ji nemůžeš změnit. Smečka zeslábne, pokud její Luna chybí příliš dlouho.“

Darius stál ve ztuhlém postoji a v rysech se mu usadil chlad. „Opravdu? Já, Darius Rousseau, Alfa smečky Železného tesáku, odmítám tě, Sloane Falknerová, jako svou osudovou družku.“

Sloane na Dariuse zírala v čirém šoku. Ta slova ji zasáhla silou fyzického úderu.

Cítila, jak se jí srdce roztříštilo na zubaté kousky. Hluboko v ní její vlk zaklonil hlavu a vydal děsivé vytí plné agónie.

Ta zničující bolest ji přemohla téměř okamžitě. Sloane se zhroutila ke zdi a pevně si tiskla chvějící se ruku na hruď. Vypadala zoufale a lapala po dechu, jako by někdo z místnosti vysál všechen kyslík.

Každý instinkt na ni křičel, aby odmítnutí přijala, aby ukončila to hrůzné mučení, které jí trhalo duši na kusy.

Ona však zatnula zuby. Dariuse na oplátku neodmítla. Nechtěla, aby posvátné pouto mezi nimi zmizelo.

To ale znamenalo, že bude muset snášet neústupnou, palčivou bolest z jednostranného odmítnutí od svého druha.

Skrz oslepující opar svého utrpení Sloane nechápala, proč ji Darius musel odmítnout.

Bylo to opravdu všechno jen kvůli Valerii?

Ale ona Valerii nikdy neublížila.