Darius se otočil zády a bez jediného ohlédnutí odešel. Těžké dunění jeho slábnoucích kroků se rozléhalo úzkou chodbou jako umíráček. Sloane zůstala přitisknutá ke zdi, pobledlá a třesoucí se skořápka hrdé ženy, kterou bývala. Doznívající bodnutí jeho odmítnutí jí v žilách hořelo jako kyselina a bralo jí dech. Než vůbec stihla zpracovat roztříštění své duše, sevřely jí paže hrubé ruce. Vlkodlačí strážníci nenabídli žádné slitování. Odtáhli ji pryč a vlekli její křehkou postavu dolů do dusivých hlubin podzemního vězení.

Sestup působil jako vstoupení do otevřeného hrobu. Zdejší vzduch zasáhl její plíce jako mokrý hadr. Páchlo to tu zatuchlou plísní, zaschlou krví a čirým zoufalstvím. Strážníci ji vhodili do přeplněné cely a zamkli za ní těžkou železnou mříž.

Vyčerpaná a zbitá následkem přetržení pouta se svým osudovým druhem se Sloane zhroutila na tvrdou kamennou podlahu. Spánek se jí zmocnil jen na letmý okamžik.

Mrazivý zvuk tichého pochechtávání ji prudce probudil.

Sloane prudce otevřela oči. V polotmě a mihotavém světle cely se nad ní tyčil těsný kruh zlomyslných, divokých úsměvů. Tohle byly otrlé kriminálnice a v očích se jim blýskaly predátorské úmysly. V hrudi jí vyletěla panika. Sloane se odplazila dozadu a nevšímala si, jak jí drsná podlaha odírá kůži, dokud se zády naplocho nepřitiskla k vlhké kamenné zdi.

„Nepřibližujte se, nebo zavolám stráže,“ poručila jim a snažila se do svého třesoucího se hlasu vpravit ztracenou autoritu dcery Alfy.

Vlkodlačí samice propukly v drsný, posměšný smích. Zvuk se odrážel od stísněných kamenných zdí a dřel jí na citlivé uši. Jejich podsaditá vůdkyně vystoupila vpřed. Zjizvenou tvář jí zkřivil krutý úšklebek, takže vypadala jako vyhladovělá bestie připravená skočit. Bez sebemenšího zaváhání vůdkyně rozmáchla svou těžkou rukou a prudce udeřila Sloane do tváře.

„Co jsi to říkala? Zavoláš stráže? Tak si je klidně zavolej!“ posmívala se jí vůdkyně a znechuceně si odplivla na kamennou podlahu.

Po prudkém úderu jí v uších zazvonilo. Ústa jí zaplavila měděná chuť krve. V žilách jí napumpoval adrenalin a probudil dřímající pýchu jejího rodu. V náhlém, výbušném záchvatu vzdoru se odrazila od vlhké zdi. Sloane se rozehnala paží vší zbývající silou a vůdkyni facku rovnou vrátila.

Po tom dunivém plácnutí zavládlo v cele na zlomek vteřiny hrobové ticho. Ostatní vězeňkyně zíraly v naprostém šoku.

Pak se oči zavalité vlkodlačice zuřivě rozzářily nebezpečnou, zvířecky rudou barvou.

„Kurva! Ty děvko! Zmlaťte ji! Zmrzačím tě! Alfa Darius řekl, že s ní nemusíme mít žádné slitování. Nechte ji naživu a můžeme ji zmlátit, jak se nám zachce!“ zařvala vůdkyně a od vyceněných rtů jí odletovaly husté sliny.

Tato konkrétní slova pronikla Sloane přímo do hrudi. Krev jí zmrzla v žilách a dech se jí zasekl v krku. Darius toto brutální zacházení výslovně nařídil. Její osudový druh chtěl, aby byla mučena.

Nekontrolovatelně se třásla a boj vzdala. Prodrala se kolem rozzuřených vězeňkyň a spěchala k mřížím cely. Klouby jí zbělely, když sevřela rezavé železné tyče a vtiskla mezi ně svou pohmožděnou tvář.

„Pomoc! Pomoc! Bijí mě!“ křičela Sloane do temné, ozvěnou se rozléhající chodby.

Neprosila ze strachu z blížící se fyzické bolesti. Křičela, protože jí zoufalý, umírající střípek víry říkal, že její osudový druh by přece nemohl být skutečně tak nestvůrně krutý. Upínala se k bláhové naději, že ji Darius uslyší a tuhle živou noční můru zastaví.

Chodba zůstala dutá a prázdná. Žádné stráže jí nepřišly na pomoc. Ze stínů nevystoupil žádný zachránce.

Obrovská, hrubá ruka ji popadla za blond vlasy. Prudké škubnutí ji strhlo dozadu a vyrvalo jí prsty ze železných mříží. Sloane se zřítila těžce na neústupnou kamennou podlahu a náhlý náraz jí vyrazil dech z plic.

Smečka otrlých vězeňkyň se na ni vrhla jako vyhladovělá zvěř peroucí se o kus masa. Na její křehké tělo dopadaly těžké boty a tvrdé pěsti. Kopaly ji do žeber. Bily ji do obličeje. Dupaly po jejích končetinách bez kouska slitování. Zvuk jejích vlastních bolestných stenů se mísil s odporným duněním masa narážejícího na kost.

Hluboko uvnitř její vnitřní vlk potichu kňučel. Už teď byl hluboce zdrcený a vážně oslabený Dariusovým brutálním odmítnutím. Dříve hrdé zvíře bylo příliš zesláblé, než aby jí pomohlo s proměnou. Nedokázalo do ní vpravit ani špetku léčivé energie, která by zacelila její nalomená žebra a pohmožděné vnitřní orgány.

Přemožená nekonečnou palbou úderů, Sloane se přestala bránit. Stočila se do těsného klubíčka a přehodila si ruce přes hlavu, aby si chránila lebku. Fyzická agónie se přes ni přelévala v neúprosných vlnách, ale to zdrcující psychologické poznání řezalo mnohem hlouběji. Darius přesně tohle mučení pečlivě nařídil.

Útočnice nakonec únavou polevily. Oddechovaly, posmívaly se jedna druhé a stáhly se na svá lůžka. Zanechaly Sloane krvácející a tiše plačící na mrazivé podlaze a ta se trápila nad naprostou nespravedlností toho všeho.

Byla Dariusovou osudovou družkou. Měsíční bohyně je pro sebe předurčila. A přesto nesla celou tíhu jeho psychotického hněvu za Valeriin tragický osud.

V černočerné tmě kobky jí mysl přehrávala pravdu. Sloane se Valerie nikdy ani nedotkla. Valeria byla milá, ale pošetile zvědavá. Byla to Valeria, kdo navrhla prozkoumat nebezpečný Obsidiánový les, kde se zdržovali vlčí vyvrženci, protože toužila okusit dobrodružství. Sloane se na jejich schůzku zpozdila prostě jen proto, že se jí na prašné cestě nečekaně porouchalo auto.

Protože Sloane působila jako hrdá a sebevědomá dcera Alfy, zatímco Valeria byla známá svou milou a plachou povahou, společnost ochotně uvěřila té usvědčující lži. Smečka věřila, že Sloane zlomyslně zaplatila vyvržencům, aby nevinnou dívku ponížili a znásilnili. Potřebovali padoucha a Sloane do toho profilu dokonale zapadla.

Když krvácela na kamenné podlaze a její slzy se mísily se špínou, pochopila tu ponurou, nevyhnutelnou realitu. Darius nechtěl jen to, aby byla fyzicky zmlácena k poslušnosti. Systematicky vymazal každou jednotlivou stopu její existence. Přetrhl její vazby na smečku Křišťálového potoka. Zničil záznamy o jejím vzdělání. Zničil jí světlou budoucnost.

Teď z ní nebyla víc než bezejmenná kriminálnice sloužící jako boxovací pytel.

Stočená v dusivé tmě do těsného, třesoucího se klubíčka, vzdala se svému pochmurnému, beznadějnému osudu. Bolest v těle se změnila v tupé, mrazivé pobolívání. Víčka jí klesla a ona přivítala nekonečnou propast.

Druhý den ráno se vlhkou kobkou rozlehl drsný zvuk cinkajících dveří cely. Po kamenné podlaze se šouraly kroky. Hrubá ruka do jejího nehybného, studeného ramene agresivně strčila.

„Hej, vstávej! Běž vyčistit záchod! Počkat… ach! Ona je mrtvá!“ Vězeňkyně vykřikla v naprosté hrůze a klopýtavě od těla ucouvla.

Odvážnější vězeňkyně přiběhla z druhé strany cely. Dřepla si a přitiskla špinavé prsty pod pohmožděný a zakrvácený nos Sloane. Cela na napjatou vteřinu zadržela společný dech. Pak žena ucítila, jak ze rtů Sloane uniká slabý, trhaný dech.

„Ticho! Ještě žije! Zavolejte stráže!“ zakřičela žena z plných plic a zběsile mávala k železné mříži.

Sloane zázračně přežila svou první noc, ale byla uvězněna v živém pekle, ze kterého nebylo úniku.