POHLED NYSSY

Panika mi ochromila údy. Napětí ve vzduchu bylo husté a dusivé. Celé tělo se mi třáslo, když jsem zírala na výplň dveří od koupelny. Připravila jsem se na nevyhnutelný vztek, stiskla studenou mosaznou kliku a rozrazila dveře. Oči mi zalilo oslepující světlo z ložnice.

Cormac přimhouřil oči ve vteřině, kdy jsem vyšla ven.

Vyplavily se v něm predátorské instinkty. Z konečků prstů mu vyjely ostré drápy a svištivě škrábly do vzduchu. Jeho svalnaté tělo se napjalo, připravené zaútočit na neznámou hrozbu.

„Kdo kurva jsi?“ štěkl.

Skutečné nepřátelství v jeho hlase mě zasáhlo do hrudi jako fyzická rána. Zatajil se mi dech.

*Kdo jsem byla?*

Ta otázka se mi rozléhala v hlavě a přinesla s sebou vlnu trýznivé devastace. On mě nepoznal. Byla jsem ta samá holka, která se o něj starala po jeho opileckých nocích. Ta holka, které se ještě včera večer na téhle posteli svěřoval. Dívali jsme se na *Snídaňový klub*. Řekl mi, že mám krásné oči.

Ale teď, v tomhle ostrém denním světle, vedle té sošné, nádherné blonďaté sexbomby, jsem byla jen neviditelná cizinka.

Než jsem ze sebe stihla vykoktat nějakou obhajobu, Sloane ležérně vykročila vpřed.

„To je jedna ze služek,“ pronesla odmítavým a plochým tónem.

Sloane popadla moji odloženou prachovku z nedaleké komody. Vrazila mi ji do rukou s odporným, povýšeným úsměvem. Zblízka byla její dominance až dusivá. Dělalo jí nesmírné potěšení připomínat mi mé přesné místo v hierarchii smečky.

„Už jsi ten hajzl doklidila?“ vyštěkla Sloane.

Svírala jsem dřevěnou rukojeť prachovky. Hrdlo se mi stáhlo. Pokoření mě pálilo pod kůží, ale donutila jsem se přikývnout.

„Ano. Je to hotové,“ dokázala jsem ze sebe dostat.

Cormac se vyhýbal mému pohledu. Odmítal se na mě podívat, svou chladnou lhostejností mazal naši společnou minulost. Sáhl do kapsy u kalhot, vytáhl drahou koženou peněženku a vylovil z ní šustivou papírovou bankovku. Lesklou Měsíční marku. Natáhl svou svalnatou paži a nabízel mi tu cennou měnu, jako bych byla jen levná otrava, které se může jednoduše vyplatit.

„Tady máš. To je za všechnu tvou tvrdou práci,“ řekl.

Z jeho hlubokého hlasu čišelo jasné odmítnutí. Tváře mi hořely hanbou. Vydělávala jsem pouhých pět Vytínů týdně. Trvalo by mi měsíce našetřit tolik, aby se to vyrovnalo jedné Měsíční marce. Prsty se mi třásly, když jsem natáhla ruku a vzala si od něj tu novou bankovku.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a zírala na podlahu.

Sloane ale se svým slovním útokem ještě zdaleka neskončila. Její vnitřní vlčice agresivně vyplula na povrch. Tmavé oči jí nebezpečně zlatě bleskly, když mě propálila pohledem.

„Vezmi si ty svý uklízecí sračky a okamžitě vypadni. S Cormacem tady máme ještě nějaký nedodělaný věci,“ přikázala mi zlomyslně. „Sami.“

Trhla jsem sebou a udělala krok vzad ke dveřím.

„Co tady ještě děláš?!“ plivla jedovatě. „Ráda čumíš, jak lidi mrdaj? Je to tak? Tohle tě vzrušuje?“

„Ne. Hned odcházím.“

Zběsile jsem se vrhla do rohu, abych posbírala svůj košík s úklidovými prostředky. Mé pohyby poháněla hanba a hrůza. Chtěla jsem z téhle noční můry prostě jen utéct. Přehodila jsem si popruh přes rameno a otočila se k odchodu.

„Počkej!“ zavolal Cormac.

Jeho hlas mě zastavil na místě. Otočila jsem se zpátky, srdce mi divoce bušilo do žeber. Natáhl ruku a zase ji nechal klesnout, jako by se zapojil do nějaké kruté, zvrácené hry na předstírání. Choval se, jako bychom posledních pět týdnů nevedli hluboké rozhovory.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hladce.

Polkla jsem ten obrovský žal, co mi uvízl v krku.

„Nyssa,“ odpověděla jsem tiše.

Po jeho pohledné tváři se rozlil zářivý úsměv. Zdálo se, že ho mé jméno pobavilo.

„Rád tě poznávám, Nysso. Máš ráda večírky?“

„Ano. Ale ještě jsem na žádném nebyla.“

„No, dnes večer se v Jeskyních Zatmění koná obrovská smečková párty. Oficiálně se pořádá na počest Kaelena. Je to syn Alfy a konečně se vrací domů. Měla bys přijít.“

Srdce mi vynechalo úder. Ta párty byla pro Kaelena, ale já znala pravdu skrývající se pod jeho slovy. Cormac věděl, že dneska je můj osmnáctý Měsíční den. Byly to moje nejdůležitější narozeniny. Tohle tajemství jsem mu svěřila během našeho včerejšího intimního rozhovoru. Tohle pozvání nebyla náhoda.

„Já nevím…“ zaváhala jsem a stiskla popruh svého košíku.

„Prosím,“ naléhal tiše.

Nakonec upřel svůj intenzivní hnědý pohled přímo do toho mého. Magnetická přitažlivost v jeho očích oslabila mé odhodlání. V tom zlomku vteřiny jsem si uvědomila, že bych nikdy nedokázala odmítnout jeho přímou žádost.

„Dobře. Budu tam.“

Otočila jsem klikou a vyklouzla z pokoje. V tu samou vteřinu, kdy za mnou těžké dveře ložnice zacvakly, se do tiché chodby rozlehly jednoznačně sexuální, vlhké zvuky. Cormac a Sloane okamžitě pokračovali v sexu. Kůže pleskala o kůži. Skrz tlusté dřevo se linulo tiché sténání a hrdelní funění.

Kráčela jsem chodbou pryč a tiskla si úklidový košík k hrudi.

*Nesnáším ten pocit, že jsem jeho malé špinavé tajemství,* zabručela mi v hlavě moje vnitřní vlčice Vesper.

*Neměly jsme na tu párty kejvnout,* odpověděla jsem jí v duchu.

*On je nám teď úplně ukradenej,* oponovala Vesper, hnaná čistě zvířecím pudem. *Dneska v noci je úplněk. Konečně prožijeme tu bolestivou proměnu a magicky vycítíme svýho jedinýho pravýho osudovýho partnera. Ať si klidně šuká tu blonďatou nánu. Máme na práci lepší věci.*

Povzdechla jsem si a sešla po zadním schodišti dolů k ubikacím pro služebnictvo. Vesper měla pravdu. Dnešní noc měla být výjimečná. Měly jsme najít našeho partnera. Ale v hrudi mě pořád bolelo čerstvé bodnutí z Cormacova odmítnutí.

Uplynulo několik hodin a nastalo pozdní odpoledne.

Kuchyně smečkového sídla hučela obvyklou chaotickou energií. Z průmyslových dřezů stoupala pára. Stála jsem u hlubokého dřezu a mechanicky myla obrovskou hromadu špinavých talířů a mastných pánví. Ruce jsem měla rozmočené a ponořené v mýdlové vodě. V hlavě se mi pořád dokola přehrávalo to bizarní setkání v Cormacově ložnici. Usmál se na mě, dal mi peníze a pozval mě ven – jen aby píchal někoho jinýho, zatímco já stála sotva metr od nich.

Najednou mě jako blesk z čistého nebe zasáhlo děsivé uvědomění.

„Do prdele!“ vyhrkla jsem nahlas.

Plíce mi sevřela čirá panika. Srdce mi bušilo do žeber jako lapený pták. Upustila jsem keramický talíř do napěněné vody s hlasitým šplouchnutím.

Bessie, moje nejlepší kamarádka a taky omega, se okamžitě ohlédla od svého stanoviště. Zastavila se ve svém zběsilém utírání nádobí.

„Hej, kdo umřel?“ zeptala se.

„Nikdo. Jen mi právě došlo něco hroznýho.“ Otočila jsem se k ní, z mých žlutých gumových rukavic kapala voda.

Při svém zběsilém útěku jsem v Cormacově ložnici nechala svou plátěnou tašku. Taška samotná neznamenala nic, ale její obsah znamenal všechno.

„Co jsi tam nechala?“ naléhala a zmateně svraštila obočí.

Podlomila se mi kolena. Přistoupila jsem k ní blíž a ztišila hlas do zběsilého šepotu.

„Nechala jsem v tý tašce svůj osobní deník.“

Bessie se rozšířily oči jako talíře.

„Myslíš ten deník, kterej je od začátku do konce narvanej všema tvýma tajnýma, trapnýma, romantickýma fantaziema přímo o Cormacovi?“ vydechla.

„Jo! Přesně ten!“

Zalila mě hrůza. Pokud ten deník padne do nesprávných rukou – zvlášť do rukou Sloane nebo Cormaca – můj život ve smečce skončí. Moje pověst bude zničená. Hlavní hospodyně, paní Mildred, by to použila jako záminku, aby mě vyrazila. Při představě, že Sloane nahlas čte Cormacovi moje posedlé myšlenky, se mi udělalo silně nevolno.

„Sakra. Musíš se pro něj okamžitě vrátit. Jestli ho někdo najde, jsi mrtvá,“ zašeptala Bessie.

„Já vím! Strašně tě prosím o pomoc. Půjdeš pro něj se mnou?“

Bessie zaváhala a nervózně střelila pohledem k lítacím dveřím od kuchyně.

„Nevím, Nysso. Tenhle týden už to mám u paní Mildred beztak pěkně rozlitý. Kdybychom se vplížily do vyhrazených prostor Bety, mohly bychom být obě přísně potrestány.“

Zoufale jsem potřebovala její pomoc. Potřebovala jsem, aby mi někdo hlídal záda. Stáhla jsem si mokré gumové rukavice a popadla ji za paži.

„Když mi pomůžeš vplížit se zpátky do jeho pokoje, abych ten deník dostala zpět, vezmu tě dnes večer jako svůj doprovod na tu elitní párty v Jeskyních Zatmění.“

Bessie ztuhla. Oči se jí při té představě rozzářily.

„Ty máš pozvánku na ten rave v Jeskyních Zatmění?“ rozzářila se náhlým nadšením.

„Jo. Cormac mě pozval osobně. Je to obrovská párty pro Kaelena, Alfova syna, co se vrací domů. Prosím, Bessie. Sama to nezvládnu.“

Bessie hodila svou vlhkou utěrku na nerezovou linku. Na tváři se jí roztáhl široký úsměv.

„Fajn. Na co ještě čekáme? Jdeme najít jeden deník.“

„Díky. Zachraňuješ mi život,“ vydechla jsem s hlubokou úlevou.

Bessie zvedla prst a věnovala mi vážný, spiklenecký pohled.

„Ještě neděkuj. Protože jestli nás chytí, vezmeš veškerou vinu na sebe.“

„Jasně. Platí.“