POHLED NYSSY

Chaotický, kvílející vítr si celou noc nemilosrdně pohrával s poletujícími stránkami mého deníku. Sprintovala jsem hustým, temným lesem, hruď se mi prudce zvedala, jak jsem zoufale honila třepotající se bílé papíry hlouběji do porostu. V uších mi pořád zněl Sloanin zlomyslný smích a mísil se s drsným hučením větru. Mrštila mými největšími tajemstvími do mrazivé noci jen proto, aby mě ponížila, a Cormac tam jen stál a nechal ji. Dokonce na mě zavrčel a varoval mě, ať couvnu, než ji vášnivě políbil před celou smečkou. Čirá krutost jeho zrady mě pálila na hrudi a hnala mé nohy podrostem ještě rychleji. Kotníky jsem měla obalené bahnem. Větve mě šlehaly do holých paží a zanechávaly na mé bledé kůži tenké červené škrábance. S každým krokem hlouběji do stínů se mé vnitřní obavy měnily v hluboký, bolavý smutek.

Oficiálně nastala noc mých osmnáctých narozenin. Tolik očekávaný Měsíční den byl konečně tady. A přece, i když jsem klopýtala po zrádné lesní půdě, pořád jsem neucítila ani ten nejmenší záchvěv mučivé bolesti, která vždycky provázela první proměnu vlkodlaka. Absence transformace byla naprosto nepřirozená a začínala mě děsit na naprosto pudové úrovni. Většina výše postavených vlkodlaků se poprvé proměnila už ve třinácti, nejpozději v patnácti. Omegy se obvykle měnily mezi patnáctým a sedmnáctým rokem. Loni jsem si namlouvala, že mám prostě jen zpoždění, a upínala se k naději, že když v hlavě jasně slyším Vesper, nejsem rozbitá. Ale dnes v noci, když mi odbilo osmnáct a já zůstala uvězněná v křehké, dvounohé lidské podobě, mi to připadalo jako rozsudek smrti. Podle vlkodlačí biologie jsme se měly přeměnit do vlčí podoby přesně v tu vteřinu, kdy úplněk ozářil noční oblohu. Trýznivé praskání kostí a trhání svalů mě mělo srazit na kolena už před mnoha hodinami.

‚Abych byla upřímná, Nysso… nevím, co se děje,‘ zakňourala mi v mysli Vesper, moje vnitřní vlčice. Otevřeně přiznala svůj zmatek a neklidně přecházela v temných koutech mého vědomí. ‚Měly jsme se proměnit. Nechápu, co je s naším tělem špatně.‘

Nemohla jsem jí nijak ulevit. Tohle se rychle stávalo tou nejbídnější nocí mého života. Prostě jsem běžela dál.

Neúprosný, prudký vítr dál hnal ty volné, rozházené stránky z kopce a vedl mě až k prudkému srázu. Hnala jsem se dolů po hliněné stezce, dvakrát mi podklouzly nohy, než jsem zčistajasna prorazila hranici stromů a narazila na Artemisinu lagunu.

Zastavila jsem se jako přimrazená. Laguna byla dechberoucí, uhrančivé útočiště. Z rozeklaných skal nahoře padal vysoký, mlžný vodopád a tříštil se do tůně zářící, křišťálově modré vody. Posvátná voda se pod jasným svitem měsíce třpytila jako tekuté stříbro. Plíce mi naplnila svěží vůně čerstvé máty, mokrých říčních kamenů a deště. Jenže tohle nádherné útočiště bylo pro všechny ve smečce přísně zakázané, s výjimkou Alfy a jeho nejbližší rodiny. Tvrdili, že voda má prastaré léčivé účinky, a Alfa odmítal dovolit nižším vrstvám, aby ji kontaminovaly teenagerským bordelem. Za vniknutí hrozily kruté následky. Kdyby mě chytili, riskovala bych brutální zbičování před celou smečkou.

Riskla jsem to a vyškrábala se po blátivém břehu, abych ty zatracené stránky konečně chytila. Třesoucíma se rukama jsem je spěšně zajistila pod těžkým, plochým kamenem přímo na břehu vody. Když byla má nejhlubší tajemství konečně v bezpečí před větrem, postavila jsem se a zadívala se na tu zářící tůň.

Zdálo se, jako by ta třpytivá, posvátná voda magicky volala mou vyčerpanou duši.

‚Nemůžeme tam vlézt. Zákony jsou přísné. Mysli na ten bič, Nysso,‘ varovala mě Vesper zběsile.

Ignorovala jsem ji. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Ve snaze najít útěchu před tou mučivou, palčivou potupou z večírku jsem sáhla dozadu a rozepnula si šaty. Bezmyšlenkovitě jsem ze sebe tu černou látku stáhla a nechala ji spadnout do bláta. Strhala jsem ze sebe spodní prádlo, dokud jsem nestála v mrazivém nočním vzduchu úplně nahá. Bez dalšího rozmyslu jsem skočila po hlavě do té ledové, chladné laguny, abych ze sebe smyla hrůzy dnešní noci.

Ponořila jsem se hluboko pod hladinu a nechala se plně pohltit těžkým tichem vody. Chlad otupil tu syrovou bolest z mého ponížení. Vznášela jsem se v klidné temnotě a nechala své horké, hořké slzy, aby se volně mísily s posvátnou lagunou. Brečela jsem, dokud mě plíce nezačaly pálit nedostatkem kyslíku.

Ve chvíli, kdy jsem prorazila hladinu a zalapala po dechu, se mého těla zmocnil naprosto bizarní pocit. Bledá kůže mě najednou začala intenzivně brnět, jako bych se právě ponořila do bazénu tekuté máty. Chloupky na zátylku se mi zježily. Srdce mi začalo agresivně bušit do žeber a tlouklo do hrudi nepravidelným, splašeným rytmem.

„Byl to slunečný den, když jsme si s Cormacem řekli své ano.“

Tichou vodou se hlasitě rozlehl magnetický, hluboký a silně maskulinní hlas a roztříštil to klidné ticho.

Prudce jsem se ohlédla, až mi mokré vlasy švihly kolem tváře, a uviděla, jak přímo na kamenitém břehu stojí vysoký, impozantní chlap. Jeho siluetu plně dokresloval jasný měsíční svit. K mé čiré hrůze držel v ruce přesně ty stránky z mého deníku, které jsem před chvílí tak pracně zajistila pod kamenem. Jednu těžkou botu měl pevně zabořenou v hlíně, zatímco tu druhou si ležérně opíral o samotný kámen, který jsem použila k ukrytí svých tajemství.

Nahlas četl mé dětské, romantické a hluboce trapné fantazie. Používal u toho posměšný, dramatický tón a deklamoval ta slova jako při divadelním představení.

„Když mě Cormac políbil o naší svatební noci, cítila jsem takovou slast,“ četl a z jeho sytého barytonu odkapávalo pobavení. „‚Miluju tě, Nysso,‘ řekl, ‚a já odpověděla, taky tě miluju, Cormacu. Jsem tak šťastná, že jsi můj.‘“

Zaklonil hlavu a vybuchl v hluboký, burácivý smích. Ten sytý zvuk se odrážel od skal, až se mi z toho žaludek propadl k patám. Obličej mi zalil spalující, vzteklý žár.

„Kolik ti je, dvanáct?“ dobíral si mě cizinec nahlas, ohromně pobavený těmi dětinskými slovy na papíře.

„Ne! Ale zhruba tolik mi bylo, když jsem to psala, ty kreténe! Neměl jsi žádné právo to číst!“ vyštěkla jsem zuřivě, vztek ve mně divoce vzplál a já se začala rychle prodírat ledovou vodou k němu.

Plavala jsem agresivními, vypočítanými tempy. Když jsem konečně dorazila na okraj břehu, ten tajemný cizinec si ležérně dřepl přímo k hladině. Přiblížil svůj obličej jen na pár centimetrů k mému.

Okamžitě jsem cukla hlavou dozadu, naprosto bez dechu.

Muž přede mnou byl absurdně, zničujícím způsobem nádherný. Měl husté, tmavé, nepoddajné vlasy, které se kroutily těsně pod jeho ostře řezanou čelistí a lemovaly obličej poskládaný z aristokratických úhlů. Ale byly to jeho nápadné, pronikavé kobaltově modré oči, které zasáhly mé nitro jako fyzický úder blesku. Vyvalenýma očima jsem nevěřícně přejížděla po jeho bezchybných rysech. Nikdo ve smrtelném světě nebyl takhle úchvatný. Jeho tvář vypadala, jako by patřila nebeské bytosti, přesto měl vlasy temnější než půlnoc. Můj vnitřní monolog křičel, že vypadá přesně jako archanděl, co spadl na zem. Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechla, klouby na rukou zaťaté na blátivém okraji břehu mi zbělely, jak jsem hledala oporu.

Plynule pohnul svou silnou, svalnatou paží a natáhl ke mně nad vodu velkou dlaň. „Vylezeš z té vody?“ zeptal se, hlas jemný a zkoumavý.

„Ne,“ odsekla jsem a pevně si překřížila ruce přes holou hruď, abych před jeho pohledem zakryla prsa. Těžce jsem polkla, najednou si až příliš palčivě vědomá své naprosté nahoty vznášející se v průzračné vodě přímo pod ním.

Pobaveně si povzdechl a narovnal se do své plné, tyčící se výšky. Byl od hlavy až k patě oblečený v tmavém, taktickém oblečení. Měl na sobě těžké černé kanady, obepnuté černé džíny a hedvábnou, tmavou košili, která těsně přiléhala k jeho široké, svalnaté hrudi. Ta tmavá látka tvořila ostrý kontrast se zářící stříbrnou lagunou.

„Víš, že tady dole nemáš co dělat,“ konstatoval autoritativně, plně si vědom přísných teritoriálních zákonů týkajících se Artemisiny laguny.

„No a? Co je ti do toho? A kdo vůbec jsi? Nesmrdíš jako Tulák,“ odsekla jsem defenzivně a vzdorovitě zvedla bradu.

Cizinec se zarazil. Naklonil hlavu a podíval se na mě s upřímně zvědavým, téměř překvapeným výrazem. „Ty nevíš, kdo jsem?“ zeptal se. V jeho tónu zazníval čirý údiv nad tím, že by někdo na tomto území okamžitě nepoznal jeho pach nebo tvář.

„Ne. Měla bych?“ vypálila jsem zpátky, opravdu bez tušení, s kým mám tu čest.

Když cizinec uslyšel mou naprostou nevědomost ohledně jeho identity, hluboce, ztěžka a viditelně si oddechl. Jeho napjatá, široká ramena poklesla.

V reakci na jeho náhlou změnu chování se hluboko mezi mýma nohama silně nahromadilo těžké, intenzivní a palčivě horké brnění. Ledová voda laguny ani v nejmenším nezchladila to náhlé, sálající horko, které zaplavovalo můj střed. Svaly mé vagíny se tvrdě sevřely v reakci na náhlou, pulzující bolest, která se dožadovala okamžitého uvolnění. Těžký příval vlhkosti mi zalil klitoris, který pulzoval syrovým, nepopiratelným sexuálním vzrušením, jaké jsem nikdy předtím nezažila. Bylo to, jako by mé tělo už nebylo moje, ovládané jen jeho pouhou přítomností. Nenápadně jsem pod hladinou vody tiskla nahá stehna pevně k sobě a překřížila nohy v zoufalé snaze potlačit tu dožadující se bolest, která mi tepala uvnitř vagíny.

Jeho pronikavé, dravé modré oči okamžitě střelily dolů. Dokonale sledoval mé nenápadné fyzické pohyby pod hladinou čisté vody. Zlověstně se ušklíbl, plně si vědom toho, jaký intenzivní fyzický vliv má na mé nahé tělo. Pomalu zvedl svou velkou ruku, schválně si přejel palcem přes rty a nos a zhluboka nasál pach mého těžkého vzrušení v chladném nočním vzduchu.

Při tom omamném, hluboce sexuálním pohledu na něj mi ze rtů mimoděk unikl tichý, bezdechý zvuk. Zmocnila se mě panika. Zoufale jsem se snažila sáhnout do svého nitra a spojit se se svou vlčicí, potřebovala jsem její vedení, abych zlomila to uhrančivé kouzlo.

Ale Vesper mi nebyla nic platná. Upadla do hypnotického transu. Prakticky slintala, prázdně mýma očima zírala na toho nádherného cizince, naprosto uchvácená jeho dominantní přítomností.

Napětí, které se mezi námi rozpínalo, bylo dusivé. Tenhle obrovský, neznámý muž se díval dolů na mé nahé tělo ve vodě, jako by hladověl. Hlavou se mi honila děsivá, vzrušující otázka.

Po čem přesně hladověl?