Pohled Sieny.

Těžká plátěná taška mi vyklouzla z třesoucích se prstů a s tupým žuchnutím dopadla na křivá podlahová prkna. Udělala jsem roztřesený krok vzad v zoufalé snaze dostat se co nejdál od těch dvou hrozivých gaunerů tyčících se nad mou matkou v bezvědomí, zrovna v samotném rámu ložnice.

„Myslím, že jste si spletli dveře. Můj otec tu není.“ Protlačila jsem tu lež přes ten obří knedlík, co mi stahoval hrdlo, můj hlas se zlomil pod tou drtivou váhou mého vlastního strachu.

Mohutnější gauner zabručel a nenuceně si plácal dřevěnou baseballovou pálkou do široké dlaně. „Nelži nám, holčičko.“

Ruce jsem držela zvednuté v naprosto zoufalém, slabém pokusu ty dva uklidnit. „Není tady. Přísahám, že vám nelžu.“

Ten vyšší a podstatně širší muž si mě změřil těma svýma temnýma očima, ze kterých mi naskakovala husí kůže. „Špatná odpověď.“

„Je to pravda. Teď zrovna není doma.“

Z vestavěné skříně za mnou v ložnici se ozvalo slabé zašustění.

Dusivé napětí v místnosti naprosto zmizelo. Byla to opravdu jemná stopa, jen tiché zaskřípání boty o dřevo, ale rozléhalo se nad těmi údery mého splašeného srdce hlasitě jako výstřel z pistole. Oba muži k tomu zvuku zprudka mrskli hlavou.

Ten menší hromotluk s krutým, pokřiveným úšklebkem odhalil zažloutlé zuby. „Co to bylo?“

Vzepjala jsem se směrem do boku, postavila jsem se s tím svým roztřeseným tělem rovnou k laťkovaným dvířkům vestavěné skříně. „To nic není! To jen pracují ty starý roury, přísahám na všechno!“

Ten obrovitý gauner mě prostě jen odhodil stranou, úplně jako hmyz. Moje rameno tvrdě narazilo do zdi, z mých plic se okamžitě vyrval všechen dech, klopýtla jsem a spadla na kolena. Překročil mě, sáhl na to kovové madlo a jediným surovým tahem vyrval dveře od skříně.

Žaludek mi zapadl do bezedné jámy naprostého zoufalství.

Můj křehký otec se choulil strachy tam v tom zadním koutě šatníku. Zběsile se tiskl do tmy a jeho vyzáblé tělo se pod obrovskou košilí třáslo. Kůže se mu zdála naprosto bez jediné kapičky krve a jeho zarudlé oči už byly totálně vytřeštěné panikou.

Ten největší hromotluk ze sebe vyloudil opovržlivý temný úšklebek. „Tak tady nám ležíš, starochu.“

Strčil svou masivní ruku rovnou doprostřed té černočerné tmy, sevřel pěst do otcova starého obnošeného límce, a pak ho prostě začal nekompromisně vláčet ven.

Vydrápala jsem se ze země, hlas se mi nebezpečně trhal přes bolavé hrdlo. „Prosím! Neubližujte mu! On je nemocný!“

Menší gauner mě odstrčil dozadu úderem do hrudní kosti a s krutým potěšením se zasmál, když jsem narazila do dveřního rámu. „Ať je nemocný, nebo ne, dluh se musí zaplatit.“

Můj otec se v jejich železném sevření bezmocně zmítal a bosýma nohama škrábal o podlahová prkna. Jeho hlas zněl jako chraplavé, chrčivé sípání. „Prosím, splatím vám to. Potřebuji jen trochu víc času, abych sehnal peníze.“

Mohutný muž se hořce zasmál, zvedl mého otce do vzduchu a pak ho mrštil na tvrdou dřevěnou podlahu. „Času jsi měl dost. Víc než dost. Teď jsme na řadě my, abychom vybrali dluh.“

Přímo před mýma očima se rozpoutal brutální výprask.

Ten svalnatější natáhl nohu obutou v těžké vojenské botě a nemilosrdně s ní najel do tátových žeber. V dusném vzduchu to úděsně prasklo, jak pod tou bestiální silou povolila kost. Otec mučivě popadl dech, stočil se v obraně do klubíčka a přitiskl k sobě bok. Nedali mu jedinou vteřinu na oddych. Menší gauner přikročil blíž a kopl ho rovnou do břicha.

Na jeho slabé, cukající se tělo teď pršela jedna hrozivější rána za druhou. Ty ohavné, zlověstné údery kožené boty o bezmocné tělo vytvořily v úzkém prostoru jakýsi neúnavný hrubý chorál.

Opět jsem spadla na kolena. Horké slzy mi naprosto zastřely vidění, sklouzly po obličeji a zanechávaly mokré stopy na chladných lícních kostech. „Přestaňte! Přestaňte! Udělám cokoliv mi řeknete, jen ať jste proboha pryč a přestanete se do něj rvát!“

Naprosto beznadějně mé výkřiky padaly do prázdna. Tihle rváči byli jak pohlcení adrenalinem z toho sadismu. Menší gauner popadl z rohu dřevěnou židli od psacího stolu a rozmáchl se s ní proti omítnuté zdi. Rám se rozštípal na ostré kusy. Zvedl jednu z ulomených noh a s chorobným úsměvem ve tváři s ní začal bodat otce do krvácejícího boku.

Mohutnější muž ho kopl ještě krutěji a s nenávistí ve tváři se opřel otci do zad. „Opravdu? Myslel sis, že se před námi schováš v ložnici jako dítě? Skutečně sis myslel, že se z toho vyvlékneš?“

Plazila jsem se přes odřená prkna blíž a snažila se je zoufale zastavit rukama. „Nebyl tady! Proč s tím nepřestanete?!“

Náhle mě jeden z nich popadl za paži a prudce mnou mrskl dozadu. Tvrdě jsem narazila ramenem do zdi, až se mi vyrazil dech, a propadla jsem se zpět do tmy.

Namířil na mou tvář tlustý, ztvrdlý prst. „Drž se od toho dál. Ledaže bys chtěla zaujmout jeho místo na podlaze vedle něj.“

Dál jsem jen bezmocně lapala po dechu. Muž k otci znovu přistoupil, popadl ho hrubě za vlasy a zvedl mu hlavu zvíci k úderům. „Měls ty peníze vrátit včas, starochu. Tohle tě bude ještě hodně mrzet, žes to s námi vůbec zkoušel.“

Tátova dotlučená tvář se s námahou pootočila směrem ke mně. Pravé oko už měl úplně nateklé a ze rtu mu crčela tenká rudá stružka. Pustil ze sebe slabé, přidušené zachroptění. „Prosím... mojí dceři neubližujte.“

Po těch zoufalých slovech gauneři s kopáním aspoň na moment přestali.

Místností se rozhostilo mrazivé ticho, přerušované jen otcovým zmučeným oddychováním a chroptěním z hrudi, jak podlahu smáčely další kapky jeho krve. Menší gauner si s úšklebkem otřel krev a přešel ke mně. Sklonil se těsně k mé tváři.

„Možná bychom si tu platbu mohli vybrat na dceři, ne?“ ucedil se zlověstným úsměvem. „Když nemá peníze on, ty tělo na to určitě máš, že jo?“

Krev mi ztuhla v žilách.

Mohutnější muž udělal krok blíž. „Ne. Prosím, to ne,“ vydechla jsem s hrdlem staženým hrůzou. Couvala jsem, schoulená na podlaze, zatímco se nade mnou zlověstně tyčili.

Jedno jediné velitelské slovo prořízlo chaos jako čepel.

„Dost.“

Místnost okamžitě ztichla v ochromujícím tichu.

Můj dech se mi bolestivě zadrhl v krku. Všichni jsme pomalu otočili hlavy ke dveřím a zadívali se přes úzkou chodbu do hlubokých stínů obýváku.

Na naší otlučené, opotřebované pohovce seděl muž.

Byl usazený přímo vedle mé krčící se matky, skrytý v dusivé temnotě místnosti. Pomalu, s promyšlenou grácií se předklonil a natáhl ruku k postrannímu stolku. Tichým bytem se rozlehlo slabé cvaknutí. Rozsvítil lampičku na čtení.

Náhlý kruh žlutého světla ozářil ostrou, až děsivě pohlednou tvář.

Měl slabou, zubatou jizvu těsně u okraje levého obočí. Jeho tmavé vlasy byly bezchybně upravené, ani vlásek neležel stranou. Seděl tam, jednu dlouhou nohu nenuceně přehozenou přes druhou, oblečený v bezvadném, na míru šitém černém obleku, který v té hnijící bídě mého domova působil až obscénně draze.

Srdce se mi v hrudi fyzicky zastavilo.

Byl to Kaelen Di Vallo.

Jeden z nejobávanějších, nejnemilosrdnějších mafiánských bossů v Korsině. Nesporný král městského podsvětí. A můj nejštědřejší klient z Di Vasto.

Byl to ten tichý, děsivý muž, který v klubu vždycky zabíral ten nejtemnější VIP box. Muž, který si nikdy nenechal zatančit soukromý tanec, nikdy se mě nedotkl a v mé přítomnosti ze sebe za celou dobu nevypravil ani slovo. Jen mě vždycky pozoroval ze stínů a jeho těžký, kalkulující pohled sledoval každý můj pohyb na pódiu.

Jeho pronikavé, nečitelné tmavé oči se do mě přímo teď zabodly a vyvolaly mi mráz kaskádovitě stékající po páteři.

Vyslovil moje jméno, jeho hladký, mimořádně hluboký hlas se kolem těch slabik ovinul jako fyzické pohlazení. „Sieno.“

Podlomila se mi kolena, sotva jsem se udržela na nohou. „Kaelene.“

Jeho dokonalá, dominantní přítomnost ty gaunery okamžitě udusila. Muži, kteří se ještě před pár vteřinami chystali roztrhat mou rodinu na kusy, se teď stáhli a v ramenou se nahrbili. Jejich dřívější suverenita se vypařila do čirého, nefiltrovaného děsu. Kaelen se zvedl z té zničené pohovky. Jeho leštěné kožené boty tiše cvakaly o podlahová prkna, každý jeho krok byl dokonale propočítaný a odměřený, jako by se právě neocitl uprostřed scény plné syrové krve a naprostého zoufalství.

Zastavil se pár stop opodál, na prahu ložnice. Jeho tyčící se postava vrhala na pokoj masivní, zastrašující stín. Kaelenův chladný, klinický pohled přelétl po převráceném nábytku, zastavil se u mého zkrvaveného otce chroptícího na koberci a nakonec intenzivně utkvěl na mé uslzné tváři.

Vágně ukázal na ten masakr na podlaze. „To je nepříjemné.“

Jeho tón postrádal empatii i sebemenší náznak šoku. Mluvil, jako by tahle rvanice a krev nebyla nic víc než drobná nepříjemnost, co mu nabourala večerní program.

Kaelen přesunul svůj mrazivý, mrtvý pohled na ty dva ranaře. „Nechte nás.“

Mohutnější muž ztěžka polkl, jeho tlusté ruce se viditelně třásly, když spouštěl tu ulomenou nohu od židle k zemi. „Ale, šéfe, rodině dluží spoustu—“

Kaelenovy oči se zúžily, byly ostré a nebezpečné jako rozbité sklo. „Řekl jsem, abyste vypadli.“

Byl to rozkaz, který v případě neuposlechnutí znamenal rozsudek smrti. Ti dva masivní rváči ani na zlomek vteřiny déle neváhali. Upustili své zbraně na koberec, ve slepé panice se prosmýkli kolem mě a s hlavami skloněnými v naprosté podřízenosti utíkali chodbou ze dveří ven.

Těžké vchodové dveře se za nimi zabouchly.

Následné ticho, které za sebou zanechali, ohlušovalo.

Můj otec na zemi bolestivě zakašlal a chytil se za zlámaná žebra. V koutku úst mu probublávala krev. Kaelen obrátil k tomu ubohému pohledu pozornost. Aniž by ve svém stoickém, mramorovém výraze hnul jediným svalem, sáhl si do elegantního na míru šitého saka.

S klidem vytáhl elegantní černou pistoli.

Plíce se mi sevřely a uvěznily mi v hrudi vzduch. Kaelen vykročil vpřed a namířil zlověstnou kovovou hlaveň přímo na hlavu mého otce. Prst měl zlehka položený na spoušti.

„Tvůj otec mi dluží spoustu peněz. Víc, než mu hodlám odpustit,“ pronesl Kaelen. Jeho hlas byl hladký a konverzační, naprosto odtržený od smrticí zbraně, co držel ve své pevné ruce. „Klidně bych mu teď mohl vpálit kulku do hlavy a dluh by mu byl odpuštěn.“

V hrudi mi hrůzou explodovala šílená, oslepující panika.

Vrhla jsem se přes celou místnost a svým vlastním tělem se postavila přímo mezi chladnou ocelovou hlaveň pistole a zkrvaveného otce. Z očí mi rychle tekly potoky horkých slz. Padla jsem prudce na obě kolena k vyleštěným botám samotného Kaelena.

„Ne! Prosím, Kaelene, nedělejte to!“ vykřikla jsem. Sepjala jsem si své roztřesené ruce k sobě a v gestu naprosté kapitulace jsem je k němu zvedla. „Otec je nemocný. A moje máma naprosto na dně. Nezbylo nám vůbec nic, co bychom vám mohli dát. Ušetřete jejich životy, prosím! Já vás prosím!“

Kaelen po mně hodil pohledem, v tváři neprostupnou mramorovou masku. Zbraň v jeho pevném sevření vůbec neuhnula ani na milimetr.

„Udělám cokoliv budete chtít! Cokoliv!“ Nezřízeně jsem vzlykala, klesla jsem k jeho botám a v slzách se natahovala k němu. „Jen mi řekněte, co mám dělat, a já to udělám. Prosím vás, jenom mojí rodině neubližujte!“

Na má zoufalá slova Kaelen jen velice zlehka uklonil tvář.

V jeho temných a prázdných očích se zableskl dravý příslib. Svůj pevný úchop na pažbě nepatrně uvolnil. Zbraň s bolestně nekonečným chladem o centimetr sklopil.

Přistoupil blíž ke mně a shlédl dolů na mou usedavě plačící drcenou bytost.

„Cokoliv?“

Splašeně jsem přikývla. Ta slova se mi vydrala z hrudi jako zoufalý proud dechu, aniž by mi dovolila myslet na realitu mých slibů. „Ano. Cokoliv byste jen chtěl. Jen mi řekněte, co mám dělat, a já to udělám.“

Neodpověděl mi hned.

Zůstal tyčit se nade mnou jako stín v potemnělé ložnici. Byl to do puntíku ten stejný mlčenlivý pohled kalkulujícího dravce, kterým mě pozoroval v klubu. Dusivý strach mě svíral tak pevně, až jsem sotva mohla popadnout dech.

Vyslovil svou poslední podmínku hlasem hladkým jako hedvábí, ale prosyceným nezlomně chladnou ocelí. „Buď moje.“

Podlaha se pode mnou snad propadla. „Co?“

Kaelen se mírně předklonil a zkrátil vzdálenost mezi námi. Jeho temná, panovačná přítomnost jako by pohltila všechen zbývající vzduch v místnosti. „Slyšela jsi mě, Sieno. Musíš se stát mou. Tvé tělo. Tvá loajalita. Tvůj život. Patříš mně a dluh tvého otce zmizí.“

Zůstala jsem ohromeně klečet, uvězněná pod vahou jeho pohledu. Srdce mi bušilo v hrudi a dech se mi zadrhl při představě, co přesně to znamená.

Budu jeho vlastnictvím.