*Pohled Sieny.*

Zírala jsem do těch nemilosrdných šedých očí a krev mi tuhla v žilách. Patřit mafii se doslova rovnalo rozsudku smrti. Rozsudku smrti pro mě. Hrdlo se mi stáhlo. Ztěžka jsem se snažila natlačit do plic alespoň hlt vzduchu a zoufale se pokoušela zpracovat dusivou tíhu jeho požadavku. Tohle nebylo vyjednávání ani obyčejná prosba. Byl to absolutní rozkaz od muže, který vládl zločineckému podsvětí. Když odmítnete požadavek mafiánského bosse, nemůžete prostě odejít. Zemřete.

„Nerozumím,“ protlačila jsem slova skrz třesoucí se rty. Hlasivky jsem měla vyschlé jako brusný papír.

Kaelen naklonil hlavu. Ve tváři si zachoval neproniknutelnou masku z chladného mramoru. S mrazivou, nacvičenou grácií sáhl do svého na míru šitého značkového saka a vytáhl těžkou zbraň. Ostré, mechanické cvaknutí zapadajícího závěru se ve stísněném, zašlém obýváku rozlehlo jako úder hromu. Nervovou soustavou mi projel prudký záchvěv čiré hrůzy. Hlaveň namířil přímo na hlavu mého otce.

Vrhla jsem se vpřed přes roztřepený koberec. „Ne! Prosím, nedělejte to!“

Otec ležel schoulený u okraje konferenčního stolku. Z oteklých rtů mu vytrvale kapala krev a barvila mu bradu i límec jeho laciné košile. Vydal ze sebe vlhké, chrčivé zakašlání a slabě se pokusil zvednout hlavu. „Nech ho, Sieno. Prostě ho nech zmáčknout spoušť.“ Slova ze sebe vyrazil ztěžka, hlas zněl jako ubohý, zlomený chrapot plný porážky. „Bezostyšnej člověk jako já si zaslouží zemřít. Zasloužím si to.“

Z Kaelenovy široké hrudi se vydralo tiché, temné zasmání. Z toho sytého, posměšného zvuku mi po zádech přejel mráz. Ohryzek se mu pohnul temným pobavením. Rozepnutým límcem jeho nažehlené košile bylo vidět, jak se mu pod drahou látkou plynule přelévají tvrdé, svalnaté linie hrudníku. Tváří v tvář popravě vypadal děsivě klidně. Smrt byla v jeho schopných rukou jen všedním nástrojem.

„Hraješ si na hrdinu docela dobře,“ ušklíbl se Kaelen a z jeho hladkého tónu odkapával výsměch. Přistoupil blíž a přiložil černou ocel jen pár centimetrů od otcova krvácejícího spánku. „Ale odvaha dluhy nesplácí, starče.“

Matka z rohu ošoupané pohovky vydala zlomené zakňučení. „Prosím. Já to udělám. Udělám cokoli, co budete chtít.“ Svírala vybledlé polštáře a její křehké tělo se prudce třáslo. „Prostě ho nechte být. Neubližujte mojí rodině.“

Místnost se se mnou závratně zatočila. Kaelen její zoufalé prosby ignoroval. Jeho predátorský pohled střelil zpět ke mně a přišpendlil mě k podlaze jako chycený hmyz.

„To je tvá konečná odpověď, Sieno?“ Jeho hlas byl tiché, smrtící zamumlání, které spolykalo zbývající kyslík v místnosti. „Zachráníš je a budeš moje, nebo mám s touhle ubohou fraškou skoncovat hned teď?“

Panika mi zlověstně svírala hrdlo. Otevřela jsem ústa, abych se vzdala, abych mu prostě dala, co chce, a zachránila tak rodiče, ale děsivá realita otroctví mi slova znovu zadusila v hrdle. Potřebovala jsem vteřinu, abych se nadechla. Potřebovala jsem cestu ven z téhle noční můry.

Zoufale jsem sepjala ruce jako k modlitbě. „Dejte mi čas. Dejte mi prostě chvíli, abych si to promyslela.“

Klidná fasáda okamžitě zmizela. Kaelenovy pohledné rysy zkřivil výhružný výraz a vzduch ztěžkl smrtícím napětím. Syrové nebezpečí vyzařující z jeho obrovité postavy hrozilo, že mi zlomí zdravý rozum vejpůl.

„Myslíš si, že o něčem vyjednáváme?“ zavrčel a ta hluboká vibrace otřásla podlahovými prkny pod mými koleny.

Přitiskla jsem čelo k podlaze a zrak mi rozmazaly horké slzy. „Prosím! Potřebuju jen čas. Dva dny. O nic jiného neprosím. Jen dva dny na rozhodnutí.“

Na malý byt padlo mučivé, táhlé ticho. Tikání levných nástěnných hodin mi bušilo do ušních bubínků. Kaelen si mě zkoumavě prohlížel. Jeho pronikavé šedé oči ze mě strhly veškerou obranu a zvažovaly absolutní zoufalství v mém postoji. Smrtící napětí z jeho širokých ramen pomalu vyprchalo. Narovnal se a sklonil zbraň. Hlaveň teď mířila na zašpiněný koberec.

„Dva dny.“ Slova odsekl, jako když ocel řeže sklo.

Mým třesoucím se tělem se přehnala prchavá vlna úlevy, ale zemřela ve vteřině, kdy Kaelen sáhl do kapsy u kalhot. Vytáhl elegantní černou vizitku s reliéfem. Odmítavým švihnutím zápěstí ji zahodil. Vizitka se snesla dolů a dopadla přímo k mým kolenům.

Shlédl na mě s naprostou, chladnou lhostejností. „Zavolej mi. Ledaže bys samozřejmě chtěla vidět svou matku a otce mrtvé.“

Ta hrozba ze mě vyrazila poslední zbytky vzduchu. Kaelen se beze slova otočil na patě a rázně vyrazil ke dveřím. Jeho pohyby byly plynulé a nenucené. Rocco kráčel těsně za svým bossem, ale obrovitý bodyguard se zastavil jen na tak dlouho, aby mě obdařil posledním pohledem plným čirého hnusu.

Vchodové dveře s prásknutím zapadly.

Těžké bouchnutí se rozlehlo ztichlým bytem a ohlásilo konec bezprostřední noční můry. Adrenalin se mi z krve vytratil v prudkém, nevolnost vyvolávajícím návalu. Svaly mi naprosto vypověděly službu. Zcela jsem se zhroutila na podlahu, stočila se do těsného klubíčka a hrudník se mi prudce zvedal. Moje křehké tělo ničily tiché, křečovité vzlyky. Oběma rukama jsem si zakryla ústa a silně se kousla do vlastní dlaně, dokud jsem neucítila ostrou chuť mědi. Zoufale jsem se snažila udržet křik zamčený hluboko v hrudi.

Devastující tajemství mě pálilo v hrudním koši jako kyselina. Nikdo to nevěděl. Můj otec to nevěděl. Moje matka to nevěděla. Neměli sebemenší tušení, že mi zbývá pouhých šest měsíců života. Smrtelná diagnóza už mi těžce visela nad hlavou a v mučivém tichu mi odtikávala poslední dny. A teď jsem měla strávit své zbývající chvíle na zemi jako majetek mafiánského bosse. Co jiného mi zbývalo?

Dusivé ticho místnosti zesilovalo můj tlumený pláč. Na křehká ramena mi dolehla tíha toho, co se právě odehrálo.

Matka slezla z pohovky. Její kolena dopadla na tvrdou podlahu vedle mě. Ovinula mi své tenké, třesoucí se paže kolem ramen a přitiskla si mě na hruď. Zvedla jsem hlavu, abych se na ni podívala. Její slzami smáčená tvář mi zlomila srdce ještě víc. Znovu si mě stáhla do náruče a tiše mi plakala do vlasů.

„Strašně mě to mrzí, Sieno,“ plakala a její hlas byl plný úzkosti. „Je mi tak líto, že se ti tohle děje. Nám všem. Moc mě to mrzí. Všechno.“

Její objetí mi nabídlo hřejivý, letmý okamžik útěchy, ale hluboká bolest v mé hrudi se tím jen zhoršila. Odtáhla jsem se od ní a otřela si mokré tváře rukávem. Přinutila jsem se podívat na muže, který tuhle hrůznou noční můru přivedl až k našemu prahu.

Otec seděl zhroucený u podstavce rozbitého konferenčního stolku. Hlava mu visela v hluboké hanbě. Jednou třesoucí se rukou si silně tiskl žebra tam, kam ho Rocco znovu a znovu kopal. Bradu a krk mu pokrývaly šmouhy karmínové krve. Kdysi hrdý muž, který mě vychoval, teď vypadal ubohý, zlomený a neuvěřitelně malý.

Odkašlala jsem si, abych z hrdla dostala ty syrové emoce. „Kolik?“

Hlava mu vystřelila vzhůru. Krví podlité oči se rozšířily strachem, když se setkaly s mým pevným pohledem. „Cože?“

Vyhoupla jsem se na kolena a hlas mi ztvrdl panovačnou autoritou. „Kolik jim dlužíš? Řekni mi přesný číslo.“

Trhl sebou. Podíval se na mou plačící matku, pak sklopil zrak na krví zbarvený koberec. Čelist se mu třásla.

„Půl milionu,“ zamumlal.

Svět se přestal točit. Do uší mi proniklo vysoké zvonění. Vzduch mi v mžiku zmizel z plic.

„Půl milionu dolarů?“ vydechla jsem. Čistý šok mi paralyzoval jazyk.

Pomalu přikývl. Z jeho shrbeného postoje vyzařovala dusivá hanba.

Zavřela jsem oči. Zničující realita obrovského dluhu mi drtila hrudník. Nebyla to jen nesplnitelná finanční zátěž. Byl to doslova rozsudek smrti. I kdybych pracovala každou jedinou hodinu po zbytek svého ubohého, zkráceného života, nikdy bych neviděla ani zlomek těch peněz.

Z hloubi žaludku vytryskl čirý, sopečný vztek. Vroucí horko mi zalilo kůži a spálilo přetrvávající zbytky mého strachu.

„Co jsi s takovejma prachama vůbec udělal?“ vyjela jsem na něj. Výbušný vztek naostřil můj hlas do zubaté čepele. „Jak jako prohraješ půl milionu dolarů?“

Otec sevřel svá pohmožděná žebra ještě pevněji. „Snažil jsem se vyhrát.“

„Vyhrát?“ Vydala jsem ze sebe drsný, hořký smích plný čiré nevíry. „Ty jsi to prosázel?“

Odmítal se mi podívat do očí, ale ubohá vina vepsaná v jeho potlučené tváři potvrzovala všechno.

„Snažil jsem se vyhrát víc,“ zamumlal defenzivně a jeho hlas nabral ubohý, prosebný tón. „Dva miliony. Myslel jsem, že to zdvojnásobím na léčbu tvojí matky. Jen jsem se snažil pomoct.“

„Neuvěřitelný.“ Zasyčela jsem to slovo a drápala se dozadu, dokud jsem nenarazila zády na loupající se tapetu. „Tys myslel, že prosázet půl milionu dolarů vyřeší naše problémy? Jsi úplně šílenej? Máš vůbec tušení, co jsi udělal?“

Matka k němu natáhla třesoucí se ruku. Oči měla plné roztříštěné důvěry a mučivé bolesti. „Riskoval jsi všechno. Náš domov. Naši rodinu. Všechno. Všechno jsi to zahodil pro hloupej, neuskutečnitelnej sen.“

„Nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko!“ vykřikl a hlas se mu lámal zoufalstvím. „Chtěl jsem jenom pomoct!“

„Pomoct?“ zaječela jsem. Výbušný hněv mi drásal hrdlo. Namířila jsem přímo na něj třesoucí se prst. „Slyšíš se vůbec? Zničil jsi nás! Ohrozil jsi mámin život, svůj život i můj život! Ze všech lidí na světě, od kterých sis mohl půjčit, se ty dohodneš pro peníze s mafiánským bossem! Všichni v Korsině vědí, že to je jako podepsat smlouvu se zasraným ďáblem!“

Stáhl se zpátky ke stolu, ubohá troska otce, neschopná čelit mému zuřivému pohledu.

„Ty vůbec nepřemýšlíš!“ řvala jsem, hrudník se mi zvedal, jak mi přes řasy znovu přetekly slzy. „Nikdy jsi nemyslel na nikoho jinýho než na sebe! Tvoje sázky byly vždycky důležitější než my. A teď se mám kvůli tvýmu bezohlednýmu sobectví prodat tamtomu monstru, jen abych zachránila tvůj ubohej zadek?“

„Sieno, prosím tě, přestaň,“ žadonila matka neskutečně roztřeseným hlasem.

Spražila jsem ji pohledem, po tvářích mi stékaly čerstvé slzy. „Prosázel půl milionu dolarů, mami! Jak nám to mohl udělat?“

Otec otevřel ústa, aby ze sebe dostal další chabou výmluvu.

Zvedla jsem ruku a nastavila k němu dlaň jako štít. „Ne. Prostě neříkej už ani slovo. Nechci poslouchat tvoje prázdný výmluvy.“

Výbušný vztek ustoupil náhlému, zdrcujícímu vyčerpání. Byt se ponořil do těžkého, dusivého ticha. Jediným zvukem, který zbyl, byl přerývaný rytmus pláče mé matky, když si zabořila tvář do dlaní. Realita naší neřešitelné situace se vsákla do zdí.

Opřela jsem se zády o zeď a svezla se dolů, dokud jsem nenarazila na podlahu. Přitáhla jsem si kolena těsně k hrudi, ovinula si paže kolem nohou a zoufalství mi neúprosně drásalo nitro. Otec seděl na druhém konci místnosti a topil se ve své vlastní viditelné hanbě, ale to můj vroucí vztek vůbec neutlumilo. Jeho vina mě zachránit nemohla.

Dva dny.

Kaelen mi dal dva dny na to, abych učinila nemožné rozhodnutí. Čelila jsem dvěma bezútěšným možnostem. Smrt, nebo otroctví. Pokud odmítnu, moji rodiče budou zmasakrováni. Pokud budu souhlasit, stanu se doslova majetkem nemilosrdného, děsivého predátora.

Zavřela jsem oči. Horké slzy mi stékaly po tvářích a vsakovaly se do látky mých džínů.

Nikdo neznal tu temnou pravdu.

Nikdo nevěděl, že mi zbývá pouhých šest měsíců života. Nemoc už rozežírala mé tělo zevnitř a teď tu čekal mafiánský král, aby pohltil to, co z něj zbylo.

Co jiného jsem mohla dělat?