Cora se soustředila výhradně na štědře naporcovaný kousek sladkého smetanového dortu rovnoměrně ležícího na jejím porcelánovém talíři. Zvedla stříbrnou vidličku, ukrojila silný klínek dezertu a vpravila si ho do úst. Cukrová poleva se jí na jazyku rozplynula v naprosté dokonalosti. Nabízela bohatou, dekadentní sladkost, o kterou byla patnáct dlouhých let připravena. Zpátky v psychiatrické léčebně ji lékařský personál nekrmil ničím jiným než živným kalem bez chuti. Rodiče ji přestali navštěvovat už dávno, což lékaře přimělo považovat skutečná jídla za zbytečnou komplikaci. V duchu se tomu pohrdavě uchechtla a dál si vychutnávala moučník.

Tichou atmosférou jídelny se mihl slabý zvuk drhnutí železa. Vycházel z úzkého otvoru krbu potaženého sazemi, který se nacházel přímo naproti vchodu.

Cora to podezřelé ticho ignorovala. Ukrojila si další kousek dortu a ležérně ho snědla.

„Hej.“

Z úzkého otvoru krbu se vzneslo jediné slovo. Hlas se třásl, byl plachý a křehký.

Cora otočila hlavu. Střetla se očima s dívkou, která se těsně mačkala uvnitř stísněného cihlového prostoru. Cizinka měla cizí rysy, ačkoliv pod silnými vrstvami černých sazí nebyly téměř vidět. Rozcuchanými vlasy se jí proplétaly pavučiny. Její oči vyzařovaly čistou, nefalšovanou hrůzu.

„Ty jsi účastnice z Valerie?“ zeptala se dívka. Její valerijská výslovnost zněla upjatě a strojeně.

Cora přikývla. Skrz sousto dortu zabručela krátké potvrzení.

„Musíš okamžitě přestat jíst. Zdejší zásoby jsou smrtelně kontaminované. Zemřeš, jestli spolkneš jediné další sousto.“

Panika vyhnala dívčin hlas o oktávu výš. Okamžitě si přehodila špinavou ruku přes ústa a očima těkala k těžkým dřevěným dveřím jídelny. Napínala sluch, aby zaslechla blížící se nestvůry. Těžké kroky narážely do dřevěných prken v nižším patře panství. Rány se neúprosně rozléhaly nahoru.

„Všechno v téhle sféře je infikované. Vyplivni to.“ Dívka mluvila skrz prsty a její pohled byl prosebný.

Cora to varování přešla. Odložila vidličku a sáhla po bezchybném červeném jablku z nedaleké stříbrné mísy na ovoce. Vyleštila slupku o látku své nemocniční košile. Ukousla si obrovské sousto.

Tichou místnost naplnilo ostré, uspokojivé křupnutí.

„Sladká šťáva. Křupavá dužina,“ konstatovala Cora.

Natáhla ruku a namířila napůl snědené jablko k tmavému krbu.

„Chceš kousek?“ zeptala se Cora.

Dívka ustoupila dál do stínů krbu. Dívala se na Coru, jako by ta blonďatá dívka byla skutečným monstrem tohoto panství.

„Zbláznila ses? Okamžitě se běž schovat. Jsem Maya Coleová, účastnice reprezentující Vanguard Reach. Můj a tvůj národ jsou formální spojenci. Přísahám, že říkám pravdu. Zmáčkni se do té dřevěné skříně, než dorazí lovci.“

Maya zahnala náhlou vlnu blížících se slz. Zjevně se ještě nikdy nesetkala s hráčem, který by byl tak odtažitý. Hry o přežití vyžadovaly krajní opatrnost. Cora brala tuhle noční můru jako pohodovou dovolenou.

Cora dožvýkala ovoce. Spolkla to, dala si další ležérní sousto a setkala se s Mayiným zběsilým pohledem.

„Nacpat se do nápadné skříně je totéž jako dárkově zabalit vlastní mrtvolu. Tyhle úložné prostory neposkytují žádnou skutečnou ochranu. Jsou to první místa, která zabijáci rozbijí,“ vysvětlila Cora.

Maya ztratila i zbytek barvy. Ramena se jí rozklepala mrazem.

Napjaté ticho přerušilo hlasité, dunivé kručení. Mayin hladovějící žaludek ji zradil. Zvuk se bolestivě rozlehl v honosné jídelně. Maya sklopila bradu k hrudi, pod sazemi se jí zvedal sytý ruměnec. Oběma rukama se přitiskla k bolavému břichu, ponížená vlastní biologií.

Cora se ušklíbla. Z mísy s ovocem vzala neporušené jablko. Švihla zápěstím a hodila ovoce po podlaze. Jablko dvakrát poskočilo a hladce se zastavilo centimetry od mříže krbu.

„Vezmi si. To jídlo je naprosto v pořádku,“ přikázala Cora.

Maya zírala na zářivou slupku jablka. Pohnulo se jí hrdlo. Naprázdno polkla. Od chvíle, kdy jaderný konflikt proměnil její civilizaci v popel, uplynulo patnáct let. Skutečné jídlo se stalo nedosažitelným mýtem. Jediný příděl šedé živné pasty se rovnal přežití. Vůně čerstvého ovoce zaútočila na její smysly a naplnila jí ústa slinami. Její zakořeněný výcvik k přežití však křičel, že sféra nenabízí nic než zlomyslné pasti.

„Nemůžu to riskovat. Přesuň se do té těžké mahagonové skříně v rohu. Předtím jsem ji prohlédla. Obsahuje skrytou přihrádku na schování,“ zašeptala Maya a ukázala třesoucím se prstem na masivní skříň.

Cora si těžký kus nábytku prohlédla. Zavrtěla hlavou.

„Falešný panel spoléhá na to, že lovci mají špatný zrak nebo jim chybí destruktivní síla. Oni zničí celou strukturu. Navíc zhodnoť svou současnou polohu. Otvor toho krbu je v jedné rovině se vstupem. Ve chvíli, kdy Přízrak projde těmi dveřmi a máchne čepelí, budeš rozseknutá na dva úhledné kusy.“

Maya si oběma rukama zakryla uši. Její tělo se bezmocně třáslo.

„Přestaň se mě snažit vyděsit. Už takhle je to těžké,“ prosila Maya.

Cora zvedla ramena v odmítavém gestu. Opustila svůj talíř, vstala a došla k vysokému olovnatému oknu. Zaťukala na sklo a ukázala na venkovní stěnu.

„Ta římsa venku nabízí nepoměrně lepší šance na přežití ve srovnání s tvou sazemi naplněnou smrtící pastí,“ poznamenala Cora.

Maya se naklonila dopředu a podívala se přes železnou mříž na okno. Byly ve druhém patře. Na každého, kdo uklouzne, čekal smrtící pád. Kamenná římsa vyčnívající z vnějšího zdiva měřila stěží čtyři palce na šířku. Nenabízela žádné chyty na ruce ani žádné krytí.

„Balancovat na takhle úzkém parapetu je sebevražda. Zřítíš se na nádvoří.“ Maya ztišila hlas na ostrý šepot.

Cora se rozhodla nehádat slovy. Koutky rtů se jí stočily nahoru. Hráčka z Vanguard Reach jí připadala trochu natvrdlá, ale vysoce zábavná. Zkonzumovala dost cukru na to, aby uspokojila své chutě. Potřebovala si protáhnout údy.

„Sleduj,“ vyžádala si Cora.

Natáhla se a odjistila těžký mosazný zámek na rámu okna. Otevřela okno ven. Do jídelny vtrhl chladný poryv větru, který nesl slabou vůni divokých orchidejí ze zahrad panství. Cora se vyhoupla na parapet s nenucenou kočičí ladností. Bosá chodidla položila na čtyřpalcový kamenný výčnělek. Jedním plynulým pohybem překývla celé své tělo z místnosti ven.

Maya ostře nasála vzduch. Kousla se do jazyka, aby potlačila výkřik.

Venku Cora přitiskla páteř na plocho k hrubému zdivu. Prsty u nohou se pevně držely nejužšího okraje kamene. Sáhla rukou zpět dovnitř a pootevřené okno zčásti zavřela. Každému pozorovateli uvnitř jídelny se okno muselo zdát prázdné. Přímo pod jejíma nohama se rýsoval naprostý sráz, přesto tepová frekvence zůstávala naprosto stabilní.

O tři vteřiny později Cora okno otevřela. Překročila parapet a měkce přistála na dřevěné podlaze.

„Vidíš? Je to lepší než se schovávat v komíně. Chceš jít ven a sdílet tu římsu se mnou?“ Cora si oprášila z nemocniční košile pomyslný prach a spojila pohled s dívkou v krbu.

Maya zamrzla. Otevřela pusu, aby se začala hádat, ale náhlá změna v Corině výrazu ji zastavila.

Cora zvedla pravou ruku. Přitiskla si ukazováček k uchu. Do ušního bubínku jí zabzučelo drsné praskání zvukové statiky.

„Coro, tady je Strategické herní velitelské centrum Valerie. Jsem ředitelka Vera Kingsleyová. Okamžitě potvrď příjem tohoto vysílání.“

Cora naklonila hlavu, zaujatá technologií.

„Slyším tě jasně a zřetelně. Vysvětli, jak promítáš svůj hlas přímo do mého zvukovodu,“ zeptala se Cora.

O míle dál, ve sterilním velitelském centru, zírala Vera Kingsleyová na primární monitor. Neměla absolutně žádný čas ukojit účastniččinu zvědavost ohledně základního komunikačního vybavení.

„Dobře poslouchej. Entity vyčistily přízemí. Tři místnosti dole jsou zdevastované. Přízraky operující na nádvoří, v salonku a v zadní zahradě se stahují k hlavnímu schodišti. Přesně za tři minuty jich deset vtrhne do druhého patra. Třetí patro a sklep zůstávají neobsazené. V jihozápadním rohu herny dole se nachází zapuštěné bezpečné místo. Druhým patrem se táhne vnější chodba. Musíš okamžitě zahájit ústup.“ Vera předala taktickou aktualizaci bleskovým tempem. Do spojení prosakoval hluk na pozadí z klapotu klávesnic.

Cora pohlédla dolů na svůj napůl snědený kousek dortu. Těžce si povzdechla.

„Odmítám tvůj evakuační rozkaz. Ještě jsem nedojedla svačinu,“ namítla Cora.

„Coro, tohle není vyjednávání. Stoupají po schodech. Pro tvé vlastní přežití a pro záchranu Valerie se musíš hned pohnout,“ vyštěkla Vera.

Cora se ani nehnula. Prostě jen klepla do sluchátka a jednosměrný přenos bez váhání přerušila. Bzučení ustalo a místnost znovu pohltilo ticho. Přesunula pozornost zpět ke krbu.

Maya seděla naprosto nehybně. Její oči prázdně zíraly do popela. Suché rty se jí pohybovaly bez vydání zvuku. Velitelství Vanguard Reach zjevně otevřelo zabezpečený kanál s jejich vlastní hráčkou.

Uplynulo několik vteřin. Maya svěsila ruku. Zhroutila se dozadu, ramena se jí propadla. Přes rysy se jí přelila vlna hlubokého zoufalství. Slzy, se kterými bojovala, aby je potlačila, se konečně prolomily. Slaná voda vyryla dvě čisté stopy do silných vrstev sazí, které pokrývaly její tváře.

„Velitelství Vanguard Reach mě informovalo. Přízraky stoupají po schodech. Potvrdili, že v přízemí zůstali naživu už jen tři účastníci,“ zamumlala Maya do prázdna, její tón byl bez naděje.

Maya si setřela slzu a rozmazala si tak špínu dál po obličeji.

„Vanguard Reach už zbývá jen jedno suverénní území. Jestli mě lovci chytí, má vlast ztratí svůj poslední kus země. Moje rodina se nebude mít kam vrátit,“ rozplakala se Maya.

Vanguard Reach sice udržovala migrační dohodu s Valerií, ale přežít jako uprchlíci znamenalo spoléhat se na charitu pod cizím praporem. Denní příděl prémiové živné pasty nikdy nenahradí posvátnou hlínu jejich vlastní rodné půdy.

Cora zkrátila vzdálenost mezi nimi. Dřepla si přímo před železnou mříž a dostala se tak na úroveň očí s plačící dívkou.

„Poslouchej mě. Máš necelé dvě minuty, než ti zabijáci v červených kabátech dorazí do téhle chodby. Máš na vybranou. Můžeš sedět v těch sazích a čekat na smrt, čímž zaručíš zničení své země. Nebo odtamtud můžeš vylézt, stoupnout si se mnou na římsu a nadechnout se čerstvého vzduchu.“ Cora vyřkla tvrdé ultimátum bez kapky soucitu.

Maya zvedla bradu. Srdce jí neúprosně bušilo do žeber. Logika dávala děsivý smysl. Nevěděla jistě, že krb poskytuje naprosté bezpečí. Jen představoval jediný uzavřený prostor, kam se stihla dostat včas. Hráči se v předchozích hrách ukrývali v krbech a obvykle umírali strašlivou smrtí. Žádný účastník se však ještě nepokusil balancovat na vnější konstrukční římse.

Podlahovými prkny proběhla hluboká, rezonující vibrace. Těžké kroky Přízraků vytřásaly prach ze stropních trámů.

Maya zaťala zuby. Instinkt přežití přemohl ochromený rozum. Vytáhla své sazemi ušpiněné tělo z úzkého otvoru krbu. Postavila se na třesoucích se nohou a připomínala ubohý přízrak vytažený přímo z uhelného dolu.

„Veď mě. Půjdu za tebou,“ prohlásila Maya.

Cora sklopila pohled k dřevěným prknům pod nimi. Představovala si uspořádání dole. Osm Přízraků ze zahrad se spojilo s vnitřními strážemi. Pochodovali jednotně ke schodišti.

„Pohni. Už jsou tady,“ varovala Cora.

Otočila se a třemi kroky došla k oknu. Sevřela rám, otevřela okno dokořán a vyklouzla ven. Její pohyby zůstaly čisté, vypočítané a zcela zbavené váhání. Přitiskla záda ke zdivu a pevně ukotvila nohy na čtyřpalcovém kameni.

Maya klopýtla vpřed. Když překonávala mezeru, zasáhla ji nová vlna závrati. Podívala se dolů na nádvoří hluboko pod sebou, žaludek se jí prudce převrátil. Vytáhla se na třesoucích se údech nahoru. Přehoupla jednu nohu přes parapet, pak tu druhou a opustila tak domnělé bezpečí jídelny.

Napodobila Corin strnulý postoj. Přitiskla páteř k hrubému, drsnému povrchu vnější zdi. Pevně zahákla prsty u nohou přes ostrý okraj kamenné římsy a držela se zdiva, jako by její život závisel jen na tření kůže o kámen. Naprostý sráz hrozil, že ji strhne dozadu do prázdna.

„Okamžitě mi dej ruku,“ nařídila Cora.

Cora natáhla ruku přes úzkou mezeru. Zamkla prsty kolem Mayina štíhlého zápěstí.

Maya stisk opětovala ze všech zbývajících sil. Corina dlaň byla na dotek překvapivě chladná, ale její úchop oplýval neústupnou stabilitou pevné skály. Ukotvil Mayu na místě a bojoval s ochromující závratí.

Cora použila volnou ruku k uchopení okraje skleněné tabule. Zatáhla ho dovnitř a pomalu zavírala okno, aby skryla jejich provizorní únikovou cestu.

Slabé kovové cvaknutí západky, která zapadla na místo, se odrazilo od skla. Ten jemný zvuk byl okamžitě pohlcen chaotickým, hřmícím přívalem těžkých bot, které rychle dupaly chodbou ve druhém patře. Lovci dorazili na jejich úroveň.

Masivní dřevěné dveře jídelny se rozletěly na třísky pod zničující silou mohutného úderu.