POV: Marcella.

Torin zabouchne dveře u řidiče a masivní motor Bentley s řevem ožije. O chvíli později s těžkým vozem vyrazí pryč z pozemků sídla smečky. Zapadnu hluboko do tmavé kožené sedačky a tep mi do žeber buší ve zběsilém, palčivém rytmu. Kvůli dusivému napětí uvnitř auta působí vzduch kolem jako zhoustlá, neprostupná hmota, která se nedá dýchat. Stíny z míhajících se pouličních lamp přebíhají po Torinově pevně zaťaté čelisti. Svírá volant tak křečovitě, až mu klouby na rukou zesinají.

„Kam?“ zasyčí Torin.

„Cože?“

„Kam jdeš? Neser mě, Marcello.“

„Do obchodu.“

„Co bys asi tak mohla chtít z obchodu, co bys nemohla dostat u nás v domě!?“

„Nějaké hygienické potřeby. A novou podprsenku.“ Vypísknu tu chabou lež a pohled nechám pevně upřený na ubíhající scenérii venku za tónovanými skly.

Zahneme na parkoviště k nákupnímu centru. Jen co zařadí zpátečku a zaparkuje, začne mu zvonit mobil. Díky bohyni za tohle malé smilování. Torin vyloví svou těžkou, embosovanou černou kreditku a mrští mi ji do klína bez jediného pohledu mým směrem. Zvednu ten teplý kus plastu. Kdybych teď odmítla jeho peníze, vyvolalo by to akorát další obrovskou hádku o mé tvrdohlavosti. Potřebuji, aby byl rozptýlený. Potřebuju ho mít přesně tady, za volantem, kde čeká.

Vystřelím z auta a uvnitř obřího hypermarketu zamířím přímo k lékárně. Z ostrých bílých zářivek na stropě mě bolí oči. Ruce se mi nekontrolovatelně třesou, když sahám úplně do spodní police pro krabičku s těhotenským testem. Vytáhnu z kapsy svou vlastní zmačkanou hotovost a zaplatím ji, vezmu si rovnou dva, jen abych měla jistotu. Hrábnu rovnou i po nějaké náhodné, předražené krajkové podprsence, co visí na nedalekém stojanu ve slevě, která poslouží jako zástěrka.

Spěchám do zadní části obchodu a zamknu se uvnitř zašlé kabinky na veřejných záchodcích. Celý prostor těžce páchne po levném bělidle a vlhkých papírových ručnících.

Uteče deset minut. Deset trýznivých, nekonečných minut. Nervózně přecházím po dlážděné podlaze a koušu se do spodního rtu tak silně, dokud na jazyku neucítím kovovou chuť.

Oči se mi zamlží horkými slzami přesně v tom okamžiku, kdy se konečně podívám dolů na plastové tyčinky položené rovnou na kovovém zásobníku toaletního papíru. Dvě naprosto nepopiratelné růžové čárky. Dvě jasné linie na obou testech. Zírám na svůj bledý odraz v poškrábaném zrcadle nad umyvadlem. Přenesu pohled zpátky k testům a nevěřícně je kontroluji znovu a znovu, přičemž se tiše modlím, aby se výsledek nějakým zázrakem změnil.

Nezmění. Jsem oficiálně těhotná.

Jsem těhotná, čekám Torinovo dítě.

Setřu si vlhkost z tváří, ale přes řasy se mi přelijí další slzy a stékají mi po krku. Dva pozitivní testy, které mi převrátí život od základu naruby. Ta drtivá zpráva mi rve srdce v hrudi. Jak mu to mám říct? Jak na to Torin zareaguje? Pokud se to dozví stávající Luna, bez milosti mě zničí. V sídle smečky Grim Draken se na soucit nehraje.

Slepě vyklopýtám z kabinky. Zamumlám roztřesenou omluvu frontě otrávených žen čekajících venku a spěchám zpět na hlavní prodejní plochu.

V návalu paniky a slz do někoho prudce vrazím. Věci mi vyklouznou z rukou a s rachotem se rozletí po dlažbě.

„Moc se omlouvám!“ Kleknu si na kolena a sbírám z podlahy své rozházené věci.

Starší muž, do kterého jsem vrazila, se ohne a sebere tmavou plastovou kartu. Má na sobě na míru střižený antracitový oblek, ze kterého přímo křičí staré peníze a surová moc.

„Tady máte.“

„Děkuji. Moc se omlouvám, pane!“ Natáhnu se pro kartu, ale jeho sevření zůstává železné. Vzhlédnu. Ten muž na mě zírá s výrazem naprostého, paralyzujícího šoku. Jeho pohled je natolik upřený, až se mu ta těžká karta v ruce roztřese.

„Pane...?“ pokusím se získat svoji kartu zpět.

„Jak se jmenuješ? Jsi mi povědomá. Z jaké jsi smečky?“

„Pane, prosím. Mám naspěch.“ Nakonec se mi podaří vykroutit kartu z jeho pevných prstů. Cítím se podivně a celé to setkání ještě zjevně ani zdaleka neskončilo.

„Alfo?“

Prudce otočím hlavu. Obrovitý beta, stavěný jako cihlová zeď, stojí přesně za tím starším mužem. Oslovil ho ten chlap zrovna jako alfu?

Starší muž svého mohutného ochránce úplně ignoruje. Nespouští ze mě neústupný pohled.

„Máš bílé vlasy. Ty... ty máš bílé vlasy.“

Proč na mě zírá, jako kdyby zrovna uviděl ducha? Jasně, mám bílé vlasy, no a? Moje mysl už stejně jede na plné obrátky z těch růžových čárek, co mám v kapse. Na tuhle podivnou konverzaci už nemám ani špetku psychické kapacity.

Statný beta promluví znovu a přistoupí o krok blíž: „Alfo, nemyslíte si snad, že to je—„

„Prosím, vezmi si moji vizitku.“ Starší muž mi silou vtiskne tvrdou kartičku s ražbou přímo do chvějící se dlaně.

Zavrtím hlavou a chci ustoupit.

„Pane, nerozumím tomu, o čem mluvíte.“

„Hledám svoji dceru. Má bílé vlasy. Úplně přesně takové jako ty.“

„Já nejsem vaše dcera!“

Otec je to poslední na světě, co bych teď potřebovala. Muž, který mě zplodil, mě opustil už dávno.

„Tati?“

K naší skupince zamíří další mladý muž. Má neuvěřitelně pohlednou tvář a drahý oblek od návrháře, z jehož každého pohybu čiší dravost i elegance. Chce staršího muže oslovit, ale pak se jeho pohled stočí ke mně. Čelist mu klesne v naprostém šoku a zůstane na mě zírat jako opařený.

„Ty.“ Torinův temný, velitelský hlas donutí ztuhnout každého v dosahu a všichni se otočí naším směrem.

Přispěchám k boku svého děsivého druha. V očích mu plápolá zuřivost z toho, jak dlouho jsem se v lékárně zdržela, ale vteřinu nato spatří oba muže a jeho výraz ztvrdne v čirou nenávist.

„Torine, synu alfy Thariona. Neviděl jsem tě snad od smrti tvého otce,“ pronese starší muž uvážlivým, opatrným tónem.

„Nezačínej si se mnou, ty starej blázne!“ zasyčí Torin a vycení zuby v divokém zavrčení.

Atraktivní mladík udělá krok vpřed a zkrátí vzdálenost mezi nimi. „To mě nenávidíš, Torine. Mého otce z toho vynech. Koneckonců, jen jeden z nás má ještě otce.“

Mladý vlk Torina bezohledně zasáhne urážkou na účet jeho mrtvého otce. Torinovi pulzuje žíla na krku a jeho aura ztěžkne vražednou silou, až vzduch v uličce zhoustne napětím.

„Všichni. Vypadněte,“ zavrčí Torin hrozivě tichým hlasem.

Lidé kolem se v panice rozutečou, prodavači i zákazníci spěšně mizí z dosahu zuřícího alfy.

Zůstaneme stát sami. Obrátím se k němu.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Spadly mi věci a—„

„Nejdřív mi vmeteš do ksichtu toho svýho pejska Gideona. A teď tě najdu, jak se tu lísáš k tomu zmírajícímu starci Vanceovi a jeho odpadlickýmu synovi Rykerovi. Jsi vážně takhle zoufalá po pozornosti, nebo jsi jenom tak úplně stupidní?“

Oči se mi rozšíří v němém zděšení. Tenhle mladík byl Ryker Vance? Odpadlík a úhlavní nepřítel Torinovy smečky?

„Přísahám, Torine, já vůbec nevěděla—„

Svou větu ani nestihnu dokončit. Torin prudce vyrazí, chytne mě za paži a přitiskne mě k nejbližšímu regálu takovou silou, až mi vyrazí dech.

„Proč to děláš!?“ zakřičím a přiložím si dlaně k uším před jeho řevem.

„Proč tohle kurva dělám!?“ vybuchne Torin.

Nakopne stojan vedle nás, až se plechové police s rachotem otřesou.

„Viděl jsem, jak ti podal svoji vizitku! Jakou za sebe máš cenu, Marcello? Co? Byla ti moje postel málo jako odrazový můstek pro tvůj další úlovek? Hledáš si nového pána?“

„Děvka? Ty jsi jediný muž, se kterým jsem kdy v životě byla!“ vyjeknu a po tvářích se mi nekontrolovatelně derou slzy.

„A jak bys teda nazvala někoho, kdo mi slouží ve dne v noci na povel? Byla jsi jen nástroj pro mé pohodlí, nic víc. Nic pro mě neznamenáš.“

„Jak mě takhle vůbec můžeš označit!?“

„Viděl jsem to na vlastní oči. Celé to tvoje divadýlko.“

„Bojovala jsem za nás! Všechno jsem pro tebe obětovala, odmítala jsem kohokoli jiného!“

„Jsem Alfa! Můj otec je po smrti a já vedu smečku! Nebudu snášet zrádkyni po svém boku!“

„Jsem to já, Marcella! Proč se ke mně takhle chováš?“

Torinovy oči ztmavnou chladem bez špetky soucitu.

„Skončili jsme.“

Chladně tím oznamuje náš konec. Vyrazí z obchodu, aniž by se jedinkrát ohlédl... Zanechá mě tam stát samotnou, se zlomeným srdcem a dvěma růžovými čárkami ukrytými v kapse.