Úhel pohledu: Marcella.

Klečím v troskách hlavní haly a vzhlížím k němu zrakem rozostřeným slzami.

„Ale ty přece víš, že mám jen tebe,“ zašeptám zoufale. Potřebuju, aby si vzpomněl. Potřebuju, aby si vzpomněl, že v tomto krutém, brutálním světě je on tím jediným, kdo mi zbyl.

Valeria vkročí do prostoru mezi námi a tvář se jí křiví triumfem. „Co tím sakra myslíš?“

Torinovy mrtvé, prázdné oči se konečně střetnou s mými. Pouto druhů mezi námi působí jako roztříštěné sklo. „Máš deset minut na to, abys vypadla ze sídla smečky. Jestli nezmizí, Goran se postará o to, aby odcházela se šrámem od drápů na zádech jako suvenýrem.“

Pak se otočí na podpatku a bez ohlédnutí odchází.

Gretchen je první, kdo se ke mně dostane. Vytáhne mě na nohy za paže. „Pojď, zlatíčko, rychle!“

Spěcháme chodbou do mého malého, stísněného pokoje. Když dojdeme ke dveřím, pustí mě, abych si mohla sbalit věci. Třesoucíma se rukama si natahuji obyčejné tričko. Prsty neobratně a zatvrzele zápasí s rozbitým zipem staré sportovní tašky, kterou jsem vytáhla ze zaprášené skříně. S každým nádechem mě bolí na hrudi. V krku mě pálí, jako bych spolkla žhavé uhlíky. Klepu se tak moc, že je těžké cokoli pořádně složit.

V hrudi mě jako kyselina pálí obrovské tajemství. Jsem těhotná. Nemám kam jít, nemám žádné peníze a nikoho, koho bych mohla nazývat rodinou. Osudový druh, o kterém jsem si myslela, že je můj, mě právě zničil.

Zbývá pět minut, než přijde Goran a vytáhne mě ven za vlasy, a panika mě hrozí udusit. Nemůžu dýchat. Vtom uvidím malou embosovanou vizitku, kterou mi před několika dny dal alfa Vance. Leží na rohu mého prasklého toaletního stolku se zrcadlem. Hledí na mě jeho jméno a telefonní číslo. Popadnu ji a strčím si ji do kapsy.

Když vyklopýtám ze svého pokoje, v šeré chodbě už čekají Tessa, Gretchen a několik dalších omeg. Jedna po druhé mě rychle objímají a šeptají uplakaná sbohem. Nevěřím, že bych dokázala promluvit, a tak prostě jdu dál, než se před nimi úplně sesypu.

Když se plížím dolů ze schodů k hlavnímu východu, všimnu si, že u hlavních dveří čeká luna Morrigan. Jaxon a Cyrus stojí v pozoru a ustupují mi z cesty, jako bych byla nakažlivá.

Luna Morrigan se na ni zlehka podívá. „Valerio? Jen mi slib, že hned po vaší svatbě s Torinem mi dáš silného vnuka.“

Valeria se na ni usměje. „Samozřejmě, paní tchyně.“

Ochranným gestem si přitisknu ruku naplocho na břicho. Spolknu chraplavý výkřik, který mi těžkne v krku. V duchu přísahám Měsíční bohyni, že Torin se nikdy nedozví, že jsem toto území opustila s živoucím kouskem jeho samého pod srdcem.

Vycházím ze sídla smečky Grim Draken do třeskutého mrazu a neohlížím se.

Zmrzlá stojím venku před masivními železnými branami smečky Grim Draken a jsem úplně sama. Vítr kvílí v korunách stromů a proniká mou tenkou košilí. V ruce svírám lehkou tašku a přemýšlím o svých neexistujících možnostech. Nemám žádné peníze ani prostředky. Mám zavolat? Nebo nemám? Alfa Vance mě sotva zná. Nikdo mimo toto území ani nezná mé jméno.

Zkontroluju svou ošoupanou koženou peněženku. Je v ní nanejvýš pár zmačkaných dolarových bankovek. Luna Morrigan vždycky říkala, že jídlo a lůžko na půdě jsou mou odměnou, takže si nemůžu dovolit ani špinavý pokoj v motelu na jednu noc.

Potřebuju pomoc. Ruce se mi třesou, když vyndávám telefon, vyťukávám číslo z embosované vizitky a tisknu tlačítko pro volání.

Odpoví mi hluboký hlas. „Haló?“

Kousnu se do rtu a snažím se nebrečet. „Ano... ehm, já jsem Marcella. Potkali jsme se v obchodě. Byla jsem ten den s Torinem. Vy jste alfa Vance.“

Nastane dlouhá odmlka a pak se ze sluchátka ozve hluboký, velitelský hlas. „Ano, to jsem já. Nemůžu uvěřit, že voláš. Jsi v pořádku?“

„Omlouvám se, že vás obtěžuji, alfo. Já jen... nemám kam jinam jít. Proto jsem zavolala.“

Linku vyplní těžké ticho. Slyším vlastní tlukot srdce, jak mi buší do žeber. Myšlenky se mi začnou předhánět. Co to dělám? Je to mocný alfa. Vůbec bych mu neměla volat.

„To nic. Neměla jsem vám volat. Vy jste—“

„Kde přesně teď jsi?“

„Jsem hned před branami smečky Grim Draken,“ odpovím.

Rozhlédnu se po opuštěné, temné silnici.

„Pošlu pro tebe doprovod. Celý konvoj aut. Okamžitě tě odvezou do bezpečí. Nehni ani brvou. Rozumíš mi?“

„Ano... ano, alfo.“

Hovor se přeruší. Tisknu si telefon k hrudi a přerývaně vydechnu. Sklopím zrak ke svému břichu a cítím, jak ve mně prýští divoká mateřská síla. Dávám slib, že moje dítě zůstane před mými trýzniteli navždy skryto. Torin mě bude hledat, ale nikdy mě nenajde. Tohle zlomené srdce mu nikdy neodpustí. Tohle zlomené srdce nikdy neodpustí nikomu ze smečky Grim Draken.

O pět let později.

Můj táta, alfa Vance, obemkne mou ruku svou velkou dlaní. „Unavená?“

Sedadlo v první třídě je sice plyšové a měkké, ale tělo mě stejně bolí. Jsme šest hodin od Manily a svaly mám z dlouhé cesty rozlámané.

„Jsem víc než unavená. Ona ještě spí?“ zamumlám přes široké zívnutí a pohlédnu stranou.

Suri, moje krásná dcera, objímá paži svého dědečka. Pusa jí zůstala mírně pootevřená poté, co byla celý let za naprostou pohromu. Přistoupí k nám letuška a zdvořile ukáže k východu. „Pane Vandere, slečno Vanderová, tudy, prosím.“

Nehneme ani prstem. Ani kvůli těžkým zavazadlům, kvůli ničemu. Ve chvíli, kdy se naše nohy dotknou letištní plochy, už na nás čeká elegantní černé luxusní auto, které nás odveze přímo od letadla.

Tohle je jedna z mnoha výhod, když jste dcerou alfy smečky Gilded. Pořád si připadám tak trochu, jako bych si jen hrála na někoho, kým nejsem. Neustále čekám, že mi někdo poklepe na rameno, oznámí mi, že zábava skončila, a pošle mě zpátky do role zneužívaného, ubohého chudáka závislého na milodarech smečky Grim Draken.

Ten zoufalý telefonát před pěti lety přepsal můj osud.

Tehdy v tom obchodě mě Vance nejen poznal. Okamžitě poznal mé vzácné bílé vlasy. Většina vlků si vlasy odbarvuje nebo barví ve snaze působit zastrašujícím dojmem. Je těžké narazit ve volné přírodě na opravdového bělovlasého vlka. Ale Vance to poznal z mé tváře a tvaru mých očí. Souviselo to s krátkou a tragickou epizodou v jeho vztahu s mojí matkou.

Když jsem mu tu noc zavolala, dorazila celá flotila aut a odvezli mě na panství smečky Gilded. Zacházeli se mnou jako s člověkem. Zacházeli se mnou jako s rodinou. Tehdy jsem poznala Rykera, svého nevlastního bratra. Pak Vance vyslovil jméno mojí matky a všechno do sebe zapadlo. Ve smečce Grim Draken mi vyprávěli historii mojí matky, a protože Vance tvrdil, že se s ní kdysi krátce setkal, souhlasila jsem s testem DNA.

Následný test DNA prokázal, že jsem jeho biologická dcera.

Celé ty roky, které jsem strávila přežíváním na kolenou jako chudák z milosti... ta zneužívaná služka ve skutečnosti celou tu dobu měla v žilách čistou krev alfy.

Proces fyzického a psychického uzdravování mě málem zabil. Rok v kuse jsem si léčila zlomené srdce. Některé dny mi připadalo nemožné se byť jen nadechnout, ale přežila jsem, protože už jsem nebyla sama.

Pak jsem porodila Suri.

A nějakým způsobem jsem se zlomila nanovo.

Narodila se s naprosto stejnými vlasy a rysy v obličeji jako Torin. Jeho obočí. Jeho tvář se v té její odráží tak zřetelně, že mi to znovu a znovu láme moje křehké srdce pokaždé, když se na ni podívám. Pokaždé, když ji držím v náručí, se mi do morku kostí hlouběji vpíjí krutá pravda, že vyroste, aniž by poznala svého otce. On neví, že existuje. A i kdyby to věděl, nejsem si jistá, jestli by ho to vůbec zajímalo.

Ta myšlenka mě málem zničila.

Ale její maličké, svírající se ručičky mi nakonec zachránily život. Našla jsem sílu ve způsobu, jakým se mi stočila na hrudi, jako bych pro ni byla celým světem.

Když táta rozpoznal můj těžký poporodní boj, přestěhoval nás do Paříže ve chvíli, kdy jsem byla příliš slabá na to, abych takové rozhodnutí udělala sama. To město jsem si vybrala bez většího přemýšlení, prostě jsem jen potřebovala odstup. Neuvědomila jsem si, čím se pro mě stane, dokud jsem nestála uvnitř úchvatného domu obklopeného nekonečnými květinovými zahradami.

Tam jsem začala malovat.

Přelila jsem každou kapku své mučivé bolesti a žalu na obrovská plátna. Odstřihla jsem se od zbytku světa a soustředila se jen na svou malou holčičku a barvy na své paletě. Začala jsem chodit na uměleckou školu – ne abych našla sama sebe, ale abych si dokázala, že na to mám.

Pak jsem prodala svůj první obraz. První zájemce ho chtěl za stovky milionů.

Téměř přes noc jsem nečekaně rozkvetla v milionářskou umělkyni. Už jsem nebyla jen Marcella, ta zneužívaná služka. Byla jsem Marcella Vander.

Tento obrovský finanční úspěch a uznání kritiků ve mně vybudovaly zcela nové sebevědomí. Uvěřila jsem, že dokážu naprosto cokoli.

V Paříži táta odešel z vedení smečky do důchodu, jen aby mohl být se mnou a svou vnučkou. Nějakou dobu to bylo jen o nás třech, žili jsme tichý, krásný život. Ale teď, po pěti letech, jsme se s tátou natrvalo vrátili do Západní Virginie. Jsme tu, abychom osobně podpořili mého nevlastního bratra Rykera, který se ujímá monumentálního úkolu vést smečku Gilded.

Táta přísně trvá na tom, že nechce, aby Suri vyrůstala odtržená od svého královského odkazu. Říká, že je mou povinností pomáhat bratrovi s vedením smečky.

Dívám se ven z tónovaného okna, za kterým ubíhá známá krajina. Konečně si uvědomuji, že už nemám před čím utíkat. Už si neléčím zlomené srdce. Vracím se do vlkodlačího světa jako dcera mocného alfy a jsem připravená čelit všemu, co přijde.

Naše luxusní vozidlo se blíží k masivnímu sídlu smečky Gilded. Skrz čelní sklo vidím zbytek rodiny, jak dychtivě čeká u hlavního vchodu, aby nás přivítal doma.

Táta se na sedadle posune, natáhne se a pevně mi stiskne ruku. Jeho hřejivý pohled se setká s mým. „Připravená, vlče?“

Podívám se na impozantní panství a cítím, jak mi v žilách proudí čistá krev alfy. S jistotou mu stisk oplatím. „Narodila jsem se připravená.“