Ve chvíli, kdy projdu mohutnými dvoukřídlými dveřmi sídla smečky Gilded Vander, mě okamžitě pohltí chaotická, vřelá objetí mé obrovské rozvětvené rodiny. Zavalí mě známá vůně borovice, cedru a domova. Teta Mavis, která nás v Paříži tak často navštěvovala, když byla Suri ještě miminko, na mě září širokým úsměvem a v koutcích očí se jí tvoří vrásky. Všimnu si svých strýců a početných bratranců a sestřenic, jak se na mě tlačí, všichni dychtiví překlenout propast pěti let odloučení. Pak se tou energickou hradbou těl prodere Bianca, dcera tety Lorraine, a vrhne se mi kolem krku.

„Bia,“ obejmu ji ze všech sil a hlas se mi ztlumí o její rameno.

Když se od sebe odtrhneme, stojí hned vedle Ryker. Sevře mě v drtivém medvědím objetí. Dlouhou chvíli se na sebe díváme a beze slov si předáváme vzájemné porozumění. Zavolám jména svých bratranců – Daltona, Prestona – a pevně je objímám, než si k sobě přitáhnu i zbytek mladších dívek v rychlých, láskyplných objetích. Nakonec se ten chaotický příliv rodinných příslušníků přesune hlouběji do velké vstupní haly a jejich překřikující se hlasy se odrážejí od klenutých stropů.

„Plánuju tu největší uvítací párty, jakou jsi v životě viděla,“ prohlásí Bianca nahlas a pevně se do mě zavěsí.

„Párty? Mám pocit, že jsem v Paříži absolvovala tolik vernisáží a společenských událostí, že další večírek už prostě nedám,“ odpovím jí se vzpomínkou na to, jak se k nám v Paříži během těch zamlžených a těžkých měsíců po porodu prakticky nastěhovala.

Rychle mě vede k mému novému pokoji. „Ani neříkej, že je toho na tebe moc. Jsi dcera alfy a celá smečka už umírá touhou se s tebou formálně setkat. Tohle je tvůj osud. A teď se pojď podívat na svůj pokoj.“

Rozrazí těžké dřevěné dveře a já se na celou vteřinu zapomenu nadechnout.

Je to úchvatné, nádherné moderní zámecké apartmá plné mramoru. Široká postel stojí na vyvýšeném pódiu lemovaném velkými, elegantními sloupy. Skleněné dveře vedou na ohromující střešní balkon s výhledem na pozemek. Ten skutečný šok ale přijde, když se podívám stranou. Je tam obrovská šatna, do níž se člověk dostane jen po vlastním točitém schodišti. Působí to tu spíš jako luxusní butik než jako šatna.

„Ryker se s tvým pokojem trochu rozšoupl.“ Bianca se ušklíbne nad mým naprostým úžasem.

„Proč ta šatna vypadá jako luxusní butik?“ zeptám se a nevěřícně zírám na točité schodiště.

„Možná proto, že si Ryker najal poradce z luxusního butiku speciálně na to, aby odhadl tvůj vkus.“

„Že udělal co?“ vydechnu.

V tuhle chvíli přestávám obdivovat architekturu a musím jít svého bratra kvůli tomuto extravagantnímu pokoji nemilosrdně vyslechnout. Když se s trhnutím otočím a vyrazím zpátky do honosné chodby, málem se srazím s tetou Mavis. Zažene mě do kouta u dveří a v očích jí jiskří dychtivá, pletichářská energie.

Pevně mě chytne za ruku. „Moje nádherná Marcello. Moje kamarádka má syna. Je to alfa Ebonové smečky a je strašně moc nezadaný. Vzhledem k tomu, jak jsi krásná, jsem si jistá, že by mu ani v nejmenším nevadilo, že už máš dítě.“

Zprudka vydechnu a jemně se jí vytrhnu ze sevření. „Děkuju, tetičko, ale nevrátila jsem se do Západní Virginie proto, abych chodila na rande.“

„To prostě není možné! Jsi dcera alfy a existují desítky mocných, nezadaných alfů, kteří by byli nadšení, kdyby tě měli jako svou lunu,“ trvá na svém a přistoupí blíž, jako by mi chtěla odříznout únikovou cestu.

Narovnám záda a nechám do svého postoje proniknout náznak autority alfy. „Nikdy nebudu chodit s někým, kdo vidí moji dceru jako přítěž nebo břemeno, teto Mavis. Jestli se někdy v budoucnu vdám, bude to jedině za muže, který bude Suri milovat celým svým srdcem. To je striktní, naprosto nekompromisní podmínka. Každopádně, můžeme si o tom promluvit později? Musím najít Rykera.“

Zdvořile se omluvím a pošlu jí vzdušný polibek, než stihne spustit další proslov o politických výhodách rychlého sňatku. Jak odcházím, držím těžké železné dveře ke svému pošramocenému srdci pevně zavřené. Od chvíle, kdy mi naposledy zničili srdce, si nedokážu ani představit, že bych do tohoto posvátného prostoru pustila dalšího muže. Zdi, které jsem kolem svých citů vystavěla, jsou silné a neprostupné. Odmítám být ještě někdy takhle zranitelná, zvlášť teď, když je bezpečí a štěstí mé dcery mou jedinou prioritou.

Nakonec Rykera vypátrám v jeho obrovské pracovně. Stěny lemují knihy v kožených vazbách a detailní mapy našeho území. Právě končí telefonát a v hlubokém soustředění mračí čelo. Uvidí mě přešlapovat ve dveřích a jeho přísný výraz okamžitě změkne do vřelého úsměvu. Rychle se rozloučí a položí těžké sluchátko.

„Ahoj, sestřičko.“ Pokyne mi, ať jdu dál.

„Právě jsem unikla Mavis. Už se mi snaží dohodit rande a to jsem si ještě ani nevybalila kufry,“ oznámím mu a se zasténáním se svalím do koženého křesla naproti jeho stolu.

Zasměje se a opře se v křesle. „Mluví o tom v jednom kuse. Pro nás oba už má pořádný zástup zájemců.“

Přimhouřím na něj oči, když mi to dojde. „To je pravda. Ty ještě nemáš lunu.“

„Nepotřebuju lunu.“

„To určitě,“ oplatím mu tichým uchechtnutím.

„Pořídím si lunu, až ty se vdáš,“ pronese zlehka.

„Já se vdávat nebudu, Rykere. Což jasně ukazuje, co oba chceme,“ odpovím.

Ve vzduchu mezi námi visí hřejivé pobavení a oba se potichu zasmějeme. Napětí v jeho ramenech se na kratičkou vteřinu rozplyne. Obejde těžký mahagonový stůl a vtáhne mě do dalšího drtivého objetí. Těžce si opře bradu o temeno mé hlavy. Dlouhou chvíli tam v tichu jeho pracovny jen tak stojíme a sdílíme něžný okamžik, během něhož si plně uvědomuji tu izolující tíhu, již v současnosti nese jako nový úřadující alfa.

„Jaké to je, být alfa?“ zamumlám mu do hrudi.

Jeho povzdech je hluboký a těžký. „Těžké. Bez táty je těžké vědět, že ta konečná rozhodnutí, ta o životě a smrti, leží jenom na mně. Ta tíha je úplně jiná, když skutečně spočívá na tvých vlastních ramenou.“

Odtáhnu se a vzhlédnu k němu, přičemž pocítím osten viny. „Mrzí mě, že odjel. Odjel, protože si nebyl jistý, jestli v sobě najdu vůli jít dál. Je to moje chyba.“

Ryker mě rychle ujistí. „To ani neříkej. Táta musel být v Paříži, aby tebe a Suri chránil a vedl. Jsem prostě jenom rád, že už jste obě zpátky. Zvládneme to společně.“

Věnuju mu upřímný úsměv. „Takže, co se teď děje? Z čeho máš tu vrásku mezi obočím?“

Rykerův tón znatelně ztemní, když se posadí na okraj stolu, a ta hravá bratrská vřelost je v mžiku pryč. Odhalí skutečný, jedovatý zdroj svého současného stresu. „Je to smečka Grim Draken. Snaží se nám zabrat naše pobřežní území.“

Obočí mi vyletí nahoru a projede mnou vlna šoku. „Cože?“

„Jsme sice odděleni vodou, ale pás pevniny u pobřeží patří nám. Jejich chamtivý alfa o něj bojuje. Tvrdí, že patří jim, a zašel dokonce tak daleko, že proti nám svolal Shromáždění vlků, aby nás donutil jednat.“

Přimhouřím oči a při zmínce o jeho smečce mi stydne krev v žilách. Pečlivě volím slova, abych se vyhnula vyslovení skutečného jména svého druha, přestože už jen pomyšlení na něj mi hrudníkem vysílá palčivou vlnu bolesti. „Pokud současné právní dokumenty jasně ukazují, že ta půda patří smečce Vander, tak je naše. Nemá na ni žádné právo.“

„Přesně takový on je,“ odpoví Ryker temně. „Za posledních pět let je jeho smečka ještě odpornější. Chamtivější. Jenom berou a berou, chovají se, jako by byli ta nejúžasnější existující smečka. Tvrdí, že ta země původně patřila jeho babičce a že na to má papíry. A co je ještě horší, jeho divocí vlci se nedávno uchýlili k tomu, že ty naše na hranicích veřejně napadají, přepadají ze zálohy a strhávají k zemi. Myslí si, že mají právo naše lidi šikanovat.“

Bolestivě zatnu čelisti, jak ve mně vzplane hněv. „A co máme jako dělat? Jenom to nechat být? Nemůžeme mu dovolit, aby naše lidi šikanoval. Pokud je ta země naše, tak neustoupíme.“

„Vyřeším tenhle obrovský problém bez zbytečného prolévání krve,“ slibuje mi Ryker a vyčerpaně si mne spánky. „Ale někomu, jako je alfa smečky Grim Draken, je jedno, kdo krvácí. Přesně proto mám permanentní migrénu. Každopádně se nemrač. Já se o to postarám. Už jsem Suri zaregistroval do té její nové elitní školy. Předal jsem jim všechny informace a řekli mi, že může nastoupit hned v pondělí. Zvykne si tam úplně v pohodě, to ti slibuju. Jestli mi nevěříš, můžeš jít na třídní schůzky, platí?“

„Dobře. Sejdeme se později, až si dám dlouhou sprchu.“ Vnutím si na tvář zářivý úsměv.

Než se otočím k odchodu, políbí mi ruku.

Jakmile za mnou těžké dveře jeho pracovny pevně zaklapnou, maska, kterou jsem tak pečlivě budovala, se rozpadne na prach. Horké slzy mi zamlží zrak a hruď mě pálí jako čerstvě rozříznutá rána. Ztěžka se opřu o studenou zeď honosné chodby a bojuju o to, abych se klidně nadechla. Dokonce i uši mi hoří pod zvedající se vlnou paniky a pohřbeného žalu.

Po všech těch dlouhých letech je Torin pořád naprosto stejné nelítostné monstrum. Slyšet o jeho brutální taktice a jeho nehorázném nerespektování hranic smečky mi připomíná všechno, před čím jsem utekla. Je to ten typ muže, který si všechno vezme a každého zlomí. Vůbec ho nezajímají životy, které za sebou ničí, ať už jde o nevinnou služebnou, nebo rovnou o celou sousední smečku.

Kéž bych ho oficiálně odmítla dřív, než mě vůbec stačil od sebe odehnat. Kéž bych to pouto zpřetrhala, když jsem měla sílu podívat se mu do očí. Možná bych pak ve své duši pořád necítila tu ubohou, nepopiratelnou magnetickou přitažlivost, která odmítá zemřít. Pouto s druhem je kruté, přetrvávající pouto, které se vysmívá mé nezávislosti. Bez ohledu na to, jak daleko jsem utekla, bez ohledu na to, kolik peněz nebo úspěchů jsem v Paříži nashromáždila, ten mučivý tah zůstává pohřbený hluboko v mých kostech a pulzuje toxickou energií.

Setřu si vlhké oči a zaženu zrádné slzy dřív, než je kdokoli uvidí. Zhluboka se roztřeseně nadechnu a znovu posbírám střípky svého rozbitého sebeovládání. Narovnám záda, zvednu bradu a přinutím se dál kráčet tou honosnou chodbou. Prostě už nemám ten luxus se jen tak hroutit. Jsem teď matka. Jsem dcera alfy. Musím zůstat silná uprostřed tohoto blížícího se územního střetu se samotným mužem, který mě zlomil. Smečka Gilded Vander mě potřebuje a Suri mě potřebuje. Nedovolím, aby mi Torin zničil klid i podruhé.