(POHLED VESPER)

*„Všechno nejlepší k narozeninám, Vesper.“*

Moje nově probuzená vlčice, Nessa, byla tou vůbec první, kdo mě v ranním světle přivítal. Kvílela mi v mysli bezmezným nadšením z té vzrušující možnosti, že dnes najdeme našeho osudového druha. Pouto bylo úplně nové, vnímala jsem ho jako teplé pulzování čisté energie těsně pod kůží. Cítila jsem, jak se její přítomnost natahuje a testuje hranice naší sdílené mysli. Byl to nádherný pocit. Tiše jsem se zasmála a zírala do stropu ložnice. Byla jsem vděčná za její sálavou radost. Její jasná, neposkvrněná přítomnost dokázala dočasně zatlačit do pozadí tu dusivou vzpomínku na včerejší děsivý, ponižující zážitek v temné aule. Pořád mi naskakovala husí kůže, když mě zasáhl fantomový chlad toho pódia, ale Nessina nadějná energie zafungovala jako těžký štít proti traumatu.

Měla jsem obrovské nutkání dnes do školy nechodit. Zůstat zalezlá pod tlustými přikrývkami a vyhnout se Dareově posměšnému pohledu znělo jako naprostý ráj. Z pomyšlení, že bych se mu měla postavit čelem, se mi bolestivě svíral žaludek. Ale nemohla jsem riskovat, že přidělám starosti svým pozorným rodičům. Udělali toho tolik, aby mi zajistili dobrý život. Tvrdohlavě jsem si to zdůvodnila tak, že dokud Darius Kensington dodrží svou část naší temné dohody, dokážu přečkat i ten zbytek nekonečného tunelu. Cílová páska byla někde v dálce. Stačilo už jen přežít o něco déle.

Vykopala jsem se z postele a dotáhla své unavené tělo do koupelny. Obličej, který na mě zíral ze zrcadla, vypadal vyčerpaně, ale donutila jsem se k širokému úsměvu. Vešla jsem do kuchyně, kde mě uvítala vůně palačinek a vařící se kávy. Rodiče ke mně přispěchali se zářivými úsměvy a malým, svíčkami osvětleným narozeninovým dortem. Sfoukla jsem svíčky a přijala jejich vřelá objetí a polibky. Vina mi ohlodávala okraje svědomí. Neměli ani tušení o tom pekle, do kterého kráčím každý boží den, a měla jsem v úmyslu to tak i zachovat. Jejich štěstí bylo mojí kotvou.

Přesně v momentě, kdy jsem vstoupila na školní chodby, se atmosféra změnila. Vzduch byl najednou těžký a hutný. Normální chaotické ranní štěbetání bylo děsivě utlumené. Všichni na mě zírali. Jejich pohledy byly intenzivní a agresivní, sledovaly každý můj pohyb s dravčím soustředěním. Ta nechtěná pozornost bodala do mé odhalené kůže jako tisíc ledových jehel. Studenti se zastavovali u svých kovových skříněk a nakláněli se, aby si špitali s dlaní před ústy, když jsem procházela kolem.

Držela jsem hlavu skloněnou a svírala roztřepené popruhy batohu. Mé nově probuzené smysly zachytily hořký pach zlomyslnosti, který se valil z ostatních studentů. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jsou jen překvapení, že mě vidí tak brzy zpátky po včerejším incidentu.

Nějaká cizí holka mi vkročila přímo do cesty. Silně do mě vrazila ramenem a tvrdě mě odmrštila na zeď. Obličej se jí okamžitě zkřivil znechucením.

„Dávej bacha, ty odporná malá děvko!“ odplivla si nenávistně.

Hrubě se kolem mě protáhla, ještě než jsem vůbec stihla zpracovat ten jed v jejím hlase. Zapotácela jsem se, boty mi zaskřípaly o vyleštěné linoleum. Hruď se mi stáhla. Byla jsem naprosto zmatená a vyvedená z míry. Proč by mě takhle nazývala? To nepřátelství vyzařující z chodby působilo dnes jinak. Nebyla to jen běžná šikana ze strany zlých holek. Tohle bylo koordinované, kolektivní znechucení.

Došla jsem ke své skříňce a spěšně naťukala kombinaci. Chodbou se rozlehly uspěchané, zběsilé kroky a prolomily to tiché hučení šepotu. Moje nejlepší kamarádka, Hazel, ke mně zoufale sprintovala. Lapala po dechu, hrudník se jí těžce zvedal, když po mém boku s pískáním podrážek zabrzdila. Kudrnaté vlasy měla rozcuchané a na čele se jí perlil pot.

Věnovala jsem jí napjatý, uklidňující úsměv, v domnění, že má jen obavy ohledně včerejší sýrové aféry.

Čirá, nezředěná panika v jejích vytřeštěných očích ale vypovídala o něčem naprosto jiném.

„Ty nevíš, co se děje?“ zeptala se zběsile.

Ruce se jí třásly, jak z tašky překotně tahala svůj tablet. Přimáčkla mi zařízení na hruď.

Když jsem si od ní tablet vzala, pocítila jsem mučivé bodnutí přímo u srdce.

Na zářící obrazovce běželo virální video ve vysokém rozlišení. Byla jsem to já. Pomalu jsem se svlékala donaha v temné aule. Úhel kamery byl dokonalý a zachytil každou ponižující vteřinu mé nucené degradace. Ztuhlá hrůzou jsem sledovala, jak moje já na obrazovce ze sebe sundává oblečení a stojí obnažené a zranitelné pod ostrými pódiovými světly. Časové razítko v dolním rohu ukazovalo, že video bylo nahráno před několika hodinami. Počet zhlédnutí závratně rostl každou vteřinou. Pod videem rolovaly tisíce komentářů plných sprostých vtipů a krutých urážek.

Ty dusivé pohledy teď dávaly hrůzný smysl. Jedovatý šepot a hnusné, neopodstatněné narážky zapadly do sebe. Viděla to celá škola.

Dech se mi zadrhl v krku. Moji tvrdě pracující rodiče to s největší pravděpodobností viděli taky. Byli v komunitě smečky aktivní. Někdo už jim to určitě poslal. Dokonalý, nevinný obraz, který o své dceři měli, byl roztříštěn a nahrazen těmihle hnusnými, degradujícími záběry. Tajemství, za jehož udržení jsem tak tvrdě bojovala, bylo venku a navždy se vypálilo do internetu.

Mozek mi explodoval oslepujícím, doběla rozžhaveným vztekem.

Zatracený Darius Kensington! On tohle zinscenoval. On nainstaloval skrytou kameru do té auly. Zmanipuloval naprosto všechno, porušil naši jedinou dohodu a úmyslně mě ponížil před celým světem. Chtěl mě zlomit. Chtěl mě zašlapat do hlíny a dívat se, jak krvácím.

Strčila jsem tablet zpátky Hazel do rukou.

„Ves, počkej! Kam jdeš?“ žadonila Hazel a popadla mě za rukáv.

Vytrhla jsem se jí a ignorovala její zoufalé volání, abych zůstala na místě. Sprintovala jsem zuřivě chodbou. Boty mi narážely do linoleových dlaždic a odrážely se mi v uších jako výstřely. Lovila jsem jedinou zrůdu, která měla na svědomí mou absolutní zkázu. Vidění se mi zalilo hustou, rudou mlhou. Pohledy a reptání okolních studentů se ztratily do statického šumu. V žilách mi řval adrenalin, který tlačil mou nově probuzenou vlčici na povrch. Nessa mi v zadní části mysli vrčela a dožadovala se krve. Panika se změnila v neohrožený, destruktivní hněv. Bylo mi už úplně jedno, jaké to bude mít následky. Moje reputace už i tak byla mrtvá.

Zamířila jsem přímo na basketbalové hřiště. Rozrazila jsem těžké dvoukřídlé dveře a očima prozkoumala leštěnou dřevěnou podlahu a prázdné kovové tribuny. Darea jsem nenašla.

Místo toho jsem našla jeho toxickou partu.

„Chloe!“ zaječela jsem.

Můj hlas se rozlehl přes obrovskou prázdnou tělocvičnu, syrový vztekem. Skupinka vysoce postavené elity otočila hlavy jako jeden muž. Chloe stála blízko středové čáry, obklopena svým obvyklým davem patolízalů. Její bezchybná, silně nalíčená tvář se rozzářila v momentě, kdy zaregistrovala můj zoufalý stav. V očích se jí okamžitě zablesklo zlomyslné, zvrácené pobavení.

„Copak, copak. Co to tu máme? Pozor, hvězda okamžiku, všichni,“ posmívala se povýšeně.

Ukázala na mě, jako bych byla nějaká zrůda z cirkusu vystavená na odiv. Její poskoci se uchechtli a vyměnili si všeříkající, kruté pohledy.

Dneska jsem neměla sebemenší trpělivost na její typické manýry středoškolské mrchy. Oheň, co mi hořel v hrudi, byl až moc intenzivní na to, aby ho udusilo to její malicherné středoškolské drama.

„Kde je kurva Darius Kensington?!“ dožadovala jsem se.

Okolní dav nad mojí bezprecedentní drzostí hlasitě zalapal po dechu. S Chloe nikdo nikdy nemluvil takhle neuctivě a nikdo se neodvážil dožadovat se přítomnosti budoucího Alfy s takovou syrovou, nepříčetnou nevraživostí.

Chloe se ušklíbla ještě víc. Můj výbuch s ní ani nehnul.

„Ta štětka je ale drzá, co?“ rýpla si.

Ze všech stran se do mě zavrtaly zlomyslné, soudící pohledy. Odmítla jsem se zlomit. Odmítala jsem se před tou tíhou krčit. Hleděla jsem jí s naprosto stejným jedem přímo do očí. Chloe instinktivně vysunula z pěstěných konečků prstů ostré drápy, které se zaleskly v ostrém zářivkovém světle. V hrdle jí zaburácelo hluboké zavrčení. Byla to jasná ukázka vzteku na úrovni alfy, fyzický pokus zastrašit mě k podřízenosti. Očekávala, že stáhnu ocas mezi nohy a uteču.

„Jsem si docela jistá, že hluchá nejsi. Nebo jsi přes noc zsenilněla?“ odsekla jsem chladně.

Hlas se mi udržel pevný navzdory adrenalinu, který mi hučel v uších. Udělala jsem krok blíž a srovnala si ramena. Moje vlčice mě nutila bojovat, krmila mě neustálým přívalem odvahy.

„A co přesně jsi ty? Špína světa bez skutečnýho účelu, která se jen pompézně prochází po škole a v palici má nasráno?“ odplivla jsem si.

Její bezchybná tvář zbledla šokem. Ústa se jí otevírala a zavírala, jak si uvědomovala naprostou váhu té urážky. Uchechtávání její skupiny rázem ustalo. Na basketbalové hřiště se sneslo hutné, napjaté ticho. Zírali na mě, jako by mi narostla druhá hlava. Nikdo Chloe nikdy nevyzval, natož aby to udělala holka s nízkým postavením, jejíž život byl právě zničen na internetu.

Oči Chloe ztemněly vražedným úmyslem. Svaly se jí pod značkovým oblečením napjaly, připravené vyrazit vpřed a vyrvat mi hrdlo. Uvědomila si ale, že přímý fyzický útok před publikem jí k ničemu nebude. Musela si udržet svou nedotknutelnou, nadřazenou image. Fyzická potyčka se mnou by byla pod její úroveň.

Na její silně nalíčené tváři se pomalu roztáhl děsivý, mrazivý úsměv. Zatáhla drápy a s nacvičenou elegancí si zkřížila paže na hrudi.

„Můžeš si říkat, co chceš, Vesper Vanceová, ale moje videa nejsou po celým internetu,“ zasmála se temně Chloe.

Přejela si mě pohledem od hlavy k patě s čistým, nezředěným opovržením.

„Já nehraju žádný dvojí hry, netvářím se přes den jako hodná holčička, i když ve skutečnosti jsem jen špinavá kurva. Všechny jsi tak hezky oblafla. Zatímco jsme si všichni mysleli, že jsi jen naivní a nevinný spratek, jsi ve skutečnosti zoufalá, falešná děvka!“