(POHLED VESPER)

Zatínala jsem pěsti tak silně, až mi klouby zbělely oslepující bělostí, a nutila se držet zpátky. Moje nově probuzená vlčice se mi drápala do vnitřností a přecházela sem a tam v hranicích mé mysli. Vháněla mi do krevního oběhu zoufalé, násilné nutkání, žadonila, aby mohla prorazit kůží a roztrhat tu arogantní holku, co stála přede mnou. Křečovitě jsem sevřela čelisti, zatínala zuby, až mě z nich bolelo, a sváděla boj se zvířetem, které se mi tlačilo na žebra. Tohle byla typická Chloe. Byla to jen další blbá privilegovaná blondýna, co se spoléhala na svoje vysoké postavení ve smečce a ze všech sil se mi snažila dostat do hlavy a zlomit moji vůli jen pro svoje vlastní zvrácené pobavení. Ty její jedovaté, nepodložené kecy o tom, že jsem děvka, bych ještě zvládla ignorovat. Její neustálé verbální urážky jsem snášela roky a nechávala po sobě to její ubohé středoškolské drama stéct jako špinavou vodu. Moc dobře jsem věděla, jak hrát oběť a držet hlavu skloněnou.

Ale pak překročila tu nejzazší, neodpustitelnou mez.

Chloe se otočila ke svému houfu patolízalských následovníků a nasadila na tu svou bezchybnou tvář falešný, odporně nasládlý výraz lítosti. Dramaticky si povzdechla, přitiskla upravenou ruku na hruď, jako by jí na té tragédii, kterou si vymýšlela, skutečně záleželo.

„Upřímnou soustrast jejím rodičům. Beztak už to jsou nízko postavení vlci. A přesto na ně jejich dcera přinesla takovou hanbu. Kdo ví, jestli ta rodina po celou tu dobu nehrála jenom divadýlko a jestli ve skutečnosti nejsou úplně stejně opovrženíhodní jako ta jejich dcera—“

„Cos to řekla?“

Než vůbec to její odporné, jedovaté prohlášení stačilo doznít napříč basketbalovým hřištěm, moje zdrženlivost praskla. Drápy mi plně vystřelily ven s ostrým, smrtícím *šmiknutím* a bolestivě mi roztrhly lidská nehtová lůžka. Poháněná čistým adrenalinem a nepřirozenou, výbušnou rychlostí, o níž jsem vůbec netušila, že jí mé tělo disponuje, jsem se vrhla vpřed. Vzdálenost mezi námi zmizela ve zlomku vteřiny. Agresivně jsem se jí ohnala po obličeji a namířila své smrtící nehty přímo na ty její posměvačné oči. Dav vybuchl v náhlý, chaotický křik, sbor čisté paniky se rozléhal z tribun, ale já jsem k tomu hluku zůstávala hluchá. Srazila jsem Chloe celou svou vahou na tvrdou dřevěnou podlahu. Těžké zadunění její páteře dopadající na zem se mi přeneslo do bot. Hodila jsem se na ni a zuřivě útočila na její zmítající se tělo.

„Ty děvko! Jak se opovažuješ brát si do huby mou rodinu? Chceš, abych ti kurva vydrápla oko, co?!“ zařvala jsem, hlasivky se mi trhaly mým vlastním hrdelním řevem.

Zrak se mi zalil hlubokou krvavou rudou, když jsem sekla znovu. O vlásek mým smrtícím drápům uhnula, trhla hlavou na stranu. Ostré špičky mých nehtů vyryly hluboké škrábance do naleštěné podlahy tělocvičny těsně vedle její bledé tváře. Navzdory tomu, že jsem ji díky své nečekané ohromující síle úspěšně držela přišpendlenou k zemi za ramena, v očích neměla ani špetku skutečného strachu. Hleděla na mě zespoda s odporně triumfálním zábleskem. Moc dobře věděla, že mě dotlačila přes okraj a donutila mě vklouznout do role šíleného agresora před půlkou školy. Dál se mi posmívala i pod mou drtivou váhou, rty zkroucené do zlého úšklebku.

„Nelhala jsem, že ne? Vaše rodina je jen rodina štětek, viď, Ves? Rodina kurev!“

„Drž hubu! Kurva drž hubu! Zabiju tě, Chloe! Přísahám, že tě—“

„Co se to tu sakra děje?“

Mou stravující zuřivost prořízl povědomý, burácející hlas. Společně s hlasitým zaduněním toho velitelského tónu přišla prchavá, opojná vůně bohaté čokolády. Zasáhla mé zostřené smysly jako masivní nákladní vlak a v jediném okamžiku ovinula mou mysl. Ta vůně byla šíleně návyková a nevysvětlitelně uklidňující zároveň, a přehlušila tu kovovou chuť potu a strachu, co visela v těžkém vzduchu tělocvičny. Moje vnitřní vlčice uprostřed útoku ztuhla, zježená srst jí klesla a hltavě tu vůni vzbuzující chutě nasávala.

Než můj zatemněný mozek stihl rozluštit tu neskutečnou vůni nebo poznat ten velitelský hlas, co se dožadoval řádu, chytila mě zezadu za tričko nějaká neviditelná, děsivá síla. Moje tělo bylo drsně a bez námahy odškubnuto od Chloe. Čistá síla v tom sevření mě odtrhla od země a mrštila se mnou nebezpečně vzduchem. Světla tělocvičny se mi rozmazala do zvrácené šmouhy zářivého neonu těsně předtím, než jsem zády brutálně narazila do pevné betonové zdi.

Ze rtů mi uniklo tiché, bezdechové zakňučení a zhroutila jsem se na dřevěnou podlahu jako odhozená hadrová panenka. Do mých křehkých kostí vystřelila mučivá bolest. Těžký náraz mi rozechvěl lebku, otřásl mi mozkem a vyrazil mi dech z plic. Ležela jsem tam bezvládně zhroucená, zbytečně lapala po kyslíku, zatímco mi páteř pulzovala úmornými mukami.

„Chloe, jsi v pořádku? Nic tě nebolí?“

Ten vzdálený, zpanikařený hlas patřil Dareovi.

Zuřivě jsem mrkala skrze rozmazaný pohled plný slz a bojovala se závratí, co mě hrozila stáhnout do bezvědomí. Zvládla jsem zaostřit svůj těžký pohled na střed hřiště. Dare se ochranitelsky skláněl nad svou přítelkyní. Jemně o ni pečoval, naléhavě a starostlivě jí kontroloval tvář i krk a jeho velké ruce se nad ní vznášely, jako by byla ze skla. Ještě včera by pohled na to, jak na ni hledí s takovou hlubokou oddaností, rozbil mé srdce na milion neopravitelných kousků. Cítila bych tu drtivou tíhu neopětované lásky. Teď, po tom všem, co mi zákeřně provedl – po tom krutém vydírání, té nejhorší zradě, tom uniklém videu naschvál naplánovaném ke zničení mého života – jsem necítila nic jiného než vroucí, bezednou nenávist hořící v mém žaludku.

Odmítla jsem zůstat ležet na zemi. Odmítla jsem je nechat, aby na mě zírali jako na nějakou ubohou rozbitou otravu. Sebrala jsem zbývající síly své vnitřní vlčice a zabořila nahé chvějící se ruce do dřevěné podlahy. Tvrdohlavě jsem se táhla nahoru podél té neúprosné betonové zdi a moje pohmožděné svaly křičely v ohnivém protestu s každým úmorným centimetrem, o který jsem se posunula. Ze zlomeného nosu mi plynule vytékala teplá krev. Kapala mi po bradě a barvila mi konečky prstů do hrůzně červené, jak jsem si neohrabaně přejížděla po obličeji. Vydala jsem ze sebe ostré zasyčení bolesti, když se moje klouby otřely o ten oteklý rozbitý kořen nosu.

Odstrčila jsem se od zdi a postavila se na nejisté nohy. Vlekla jsem se těžkopádně k tomu dominantnímu vlkodlakovi, co měl na svědomí mou ohromující agónii, a sledovala, jak se ke Chloe chová jako k nějaké křehké nevinné princezně, zatímco jeho poskoci k ní spěchají a plazí se před ní. Odporné pokrytectví té scény přiživovalo řvoucí oheň v mé hrudi.

Zastavila jsem se pár stop od něj, krev mi z brady volně kapala na jeho drahé tenisky. Zabodla jsem pohled do jeho širokých zad a hlas mi přeskakoval nezkrocenou zuřivostí.

„Dare! Ta tvoje malá štětka si už zase nedá pokoj! Od vás dvou bych snesla cokoliv, ale do mých rodičů se už nikdy srát nebudete.“

Otočil se skoro okamžitě. Jeho temné hrozivé oči žhnuly vražednou, nespoutanou zuřivostí připravenou sprovodit mě ze světa přímo tam, kde jsem stála. Čistá, dusivá síla jeho alfa aury vrazila do mé hrudi a snažila se podlomit mi kolena a srazit mě do podřízenosti.

Já se ale nepřikrčila. Zůstala jsem stát na místě a hleděla vzdorovitě přímo do těch jeho černočerných očí.

A to byla přesně ta chvíle, kdy se zastavil čas. Zběsilé šuškání zírajících studentů, skřípání tenisek na palubovce, tlučení mého vlastního chaotického srdce – každičký hluk v tělocvičně se okamžitě vytratil do absolutního ticha. Bohatá vůně hořké čokolády se znovu probudila a ovinula se kolem mě v majetnickém, nevyhnutelném objetí, ze kterého se mi zachvěla duše.

Zůstal jen jeden ohlušující, zemětřesný hlas křičící v mé hlavě:

*„DRUH!“*

Co to má kurva znamenat?