RONAN.

První, co jsem ucítil, byl… vzduch.

Hustý, vlhký a těžký, jako by mi v plicích ležel celé roky. Víčka se mi zatřepotala a otevřela se do tmy.

„Vesper?“ Můj hlas zněl ochraptěle. Těžce jsem polkl a zkusil to znovu. „Vanyo?“

Odpovědělo mi ale jen ticho.

Zkusil jsem se posadit, ale země pode mnou byla měkká, skoro jako pěna. Zrak se mi přizpůsobil a ze stínů se začaly formovat obrysy — pokrouc