RONAN.

Když Vesper vyběhla ven, zvoneček nade dveřmi kavárny tiše cinkl.

Zůstal jsem sedět.

Protože kdybych se postavil, kdybych šel za ní, kdybych ještě jednou otevřel pusu – zhroutil bych se.

Vteřinu poté, co se za ní zavřely dveře, mi úsměv sjel z tváře, jako by mi vlastně nikdy nepatřil. Ramena mi klesla. Hruď se propadla. A než jsem to stihl zastavit, vyhrkly mi slzy.

Ubožák.

Stejně jsem je n