RONAN.

Můj otec zaklonil hlavu a zasmál se. Nebylo to žádné uchechtnutí. Žádné pobavení.

Hlasitý, dunivý zvuk naplnil jídelnu a odrazil se od studených kamenných zdí jako čirý výsměch.

„Fandíš si, co?“ pronesl a setřel si z koutku oka neexistující slzu. „Ty?“ Pomalu si mě pohrdavě změřil. „Slabý. Vždycky jsi byl.“

Zvedl jsem vidličku. S promyšlenou přesností jsem ukrojil kus masa. Sežvýkal a polkl