***~ Z pohledu Hazel ~***

Položila jsem těžkou, třicetiletou lahev Macallanu na nízký dřevěný stůl uprostřed VIP sekce. Křišťál cinkl o tmavý leštěný povrch a rozezněl se nad těžkými basy zvukového systému baru. Lahev jako tahle se prodávala za šestnáct set dolarů. Ruce se mi mírně třásly, když jsem si servírovací tác přitáhla zpět k hrudi. Čekala jsem, že přemrštěná cenovka a zlatavě jantarová tekutina na tyhle nebezpečné muže udělá dojem. Byla to běžná reakce hostů, kteří rádi rozhazovali a chodili do The Outlaw ukázat, že na to mají. Místo toho na mě mafiáni jen civěli s děsivou nudou v mrtvých očích. Výrazy měli vytesané do kamene a vyzařovala z nich tichá hrozba, kvůli které byl vzduch v rohovém boxu nebezpečně řídký.

„Jo, budeme potřebovat víc než jednu lahev, zlatíčko.“ Muž, který seděl přímo po Gideonově pravici, ze sebe vydal ostré, posměšné uchechtnutí. Opřel se o kožené polstrování a založil si své tlusté ruce přes na míru šitý černý oblek.

„H-hned to bude,“ vykoktala jsem nekontrolovatelně a otočila se na podpatku, abych spěchala zpět do bezpečí hlavního baru.

Neměla jsem tušení, proč se mi hlas tak strašně třese. Celý život jsem roznášela pití drsné klientele. Věděla jsem, jak si poradit s opilci, motorkáři i místními grázly, aniž bych hnula brvou. Neměla jsem zapotřebí koktat jako vyděšené děcko. Ta dusivá nervozita drásající mi hrdlo pramenila z mikroskopického, jestřábího pohledu mafiánského krále sedícího uprostřed boxu. Gideon De Vries sledoval každý můj pohyb od chvíle, kdy prošel hlavními dveřmi. Jeho tmavé, neproniknutelné oči se mi vypalovaly do kůže, těžké a kalkulující, a cítila jsem se kvůli němu jako kořist lapená na otevřeném prostranství.

Vytáhla jsem z horní police dalších pět lahví Macallanu a prsty se mi třásly, když jsem je rovnala na nový tác. Přes tiché dunění hudby k uším dolehl další hluboký hlas z VIP sekce.

„Takže, slyšel jsem, že tu máš nějaký pěkný holky?“ zeptal se mafián, jehož tón zněl drsně a panovačně.

Další muž se zasmál, hrubý, skřípavý zvuk. „Jo, kdepak jsou ty holky?“

„Chcete je hned teď?“ zeptal se Caleb s hlasem kapajícím dychtivým zoufalstvím zavděčit se.

„Proč ne hned?“

„No, tak dobře.“ Caleb se zvedl na nohy a vyrazil cílevědomě k zadní kanceláři.

Protočila jsem pro sebe panenky a v krku mi stoupala hořká pachuť. Přesně jsem věděla, co bude následovat. Nebylo to zdaleka poprvé, co můj bratr pořádal pokoutnou, nelegální párty pro speciální hosty. Frankie, skutečný majitel baru, tyhle tajné kšefty nenáviděl. Caleb vždycky čekal, až odjede z města, aby tyhle riskantní, soukromé akce rozjel. Byl to nebezpečný byznys, ale výplaty z něj byly masivní a Caleb byl vždycky zaslepen příslibem snadných prachů.

Skupinka striptérek se vynořila z těžkých dřevěných dveří Calebovy kanceláře. Byly oblečené v odhalujících krajkách, chaotický mix černého hedvábí, karmínových podvazků a průsvitné síťoviny. Nemělo smysl to zakrývat zdvořilými výrazy; promenádovaly se po baru ve spodním prádle.

Mafiáni zajásali, jejich mrtvolná nuda v mžiku zmizela, jakmile se k nim v boxu přidaly striptérky oblečené jen do prádélka. Caleb pro tuhle nezákonnou sešlost připravil to nejlepší. Osobně vybral ty nejhezčí, nejdychtivější holky, co dokázal najít, v naději, že udrží syndikát šťastný. Zvedla jsem těžký tác whisky a propletla si cestu zpět ke stolu. Musela jsem opatrně kličkovat bludištěm tančících dívek, vyhýbat se loktům a vlnícím se bokům, ale nakonec jsem pět lahví Macallanu na stůl dokázala položit.

Na krátkou chvíli jsem se zdržela, čekajíc, jestli na mě někdo nevyštěkne další agresivní povel. Nikdo se mým směrem ani nepodíval. Hosté už byli příliš zaměstnaní taháním holek na klín a jejich ruce bloudily po odhalené kůži. Obrátila jsem se k eskalující slizké vřavě zády a stáhla se zpátky za barový pult, abych uzavřela pokladnu.

Každých pár minut jsem zvedla pohled od hromádek ošoupaných bankovek a s hlubokým odporem sledovala, jak Caleb svým dychtivým hostům nenuceně rozdává malé balíčky s bílým práškem. Muži balíčky roztrhli, vyklepali kokain na vyleštěné dřevo stolu a šňupali ho. Zavrtěla jsem hlavou a při zapisování hotovosti do účetní knihy se mi v žaludku utvořil těžký uzel hrůzy. Znala jsem Calebův strašný zvyk při těhlech drogami poháněných akcích dočista odpadnout. Ve vteřině, kdy sám začal ochutnávat zboží, byl k ničemu. Musela jsem zabezpečit peníze a uzavřít knihy, abych svého bratra ochránila před nevyhnutelným hněvem mafiánského bosse. Kdyby v pokladně chyběly peníze, nebo kdyby Caleb v drogovém rauši tyhle lidi urazil, následky by byly smrtící. Zastavila jsem počítání a podívala se zpět k VIP sekci. Tentokrát se můj pohled srazil přímo s tím Gideonovým.

Jeho oči byly tmavé, bezedné tůně stínů. V jeho vytesané tváři jsem nedokázala vyčíst jedinou emoci. Zatímco jeho muži klesali do šílenství plného chlastu, drog a nahého masa, Gideon vypadal unuděně. Seděl opřený v kožených polštářích a pozoroval ten chaos s děsivým odstupem.

„Říkal jsem ti, ať odsud vypadneš, Haze.“ Calebův hlas prořízl mé splašené myšlenky. Prudce jsem otočila hlavu a zjistila, že se těžce opírá o hranu baru. Zorničky měl rozšířené, čelist zaťatou od kokainu, co mu koloval v systému.

„Nejdřív musím zavřít pokladnu, ty blbče,“ zašeptala jsem drsně a oči nechala zapíchnuté do knihy.

„To zvládnu já,“ zasyčel Caleb a setřel si z čela kapku potu.

„Stejně jako minule, když jsi měl soukromou party?“ opáčila jsem ostře. Pokaždé, když Caleb pořádal jednu z těhlech akcí, skončil v bezvědomí, než vyšlo slunce. Nechal by kasu dokořán, dveře odemčené a hned odpoledne by čelil Frankieho výbušnému vzteku. Já byla jediná, kdo na něj dával pozor.

Caleb ze sebe vydal chrčivý povzdech a ramena se mu svěsila. „Dobrej postřeh. Ale jak to doděláš, pošupajdíš odsud.“ Namířil mi varovně prst do obličeje. Navzdory jeho rychlému pádu do drogové stuporu tam ten pud staršího bratra někde v zamlženém mozku pořád byl. Věděl, jak moc se tyhle mejdany dokážou zvrtnout, a bylo jasné, že mě nechce mít nikde v blízkosti syndikátu De Vries.

„Neboj, nemám v úmyslu tu zůstat ani o vteřinu dýl,“ odpověděla jsem naplocho a vrátila pozornost na hromádky dvacetidolarovek.

„Hej, Calebe!“ Zařval jeden z mafiánů z boxu hlasem těžknoucím alkoholem.

„Ano? Co pro vás můžu udělat, pánové?“ Caleb si na zocenou tvář nalepil falešný, horlivý úsměv a odspěchal zpátky ke stolu.

„Hosté se nám sjíždějí, budeme potřebovat další lahve.“

„Jasně, chlape. Mám to na povel.“ Caleb horečnatě přikývl.

Těžké hlavní dveře baru se rozletěly. Do místnosti vešla skupina starších, ošlehaných mužů. Byli ostře oblečení do černých obleků na míru, pohybovali se s chmurným, synchronizovaným odhodláním. Kdybych neznala realitu situace, myslela bych si, že do tohohle pajzlu zabloudil smuteční průvod. Nově příchozí zamířili k boxu. Gideon se postavil, velitelská přítomnost, která vyžadovala okamžitý respekt, a natáhl ruku na pozdrav jednomu ze starších mužů. Mezitím jsem na vzdálenějším kraji koženého boxu uviděla, jak jedna ze striptérek zrovna některému z chlápků kouří.

Dech se mi zadrhl v krku. Do tváří mi vhrnulo horko a já zčervenala vzteklým, zahanbeným studem. Byla jsem hluboce znechucená slizkou oplzlostí, která zaplavila místnost. Málem jsem se přepočítala, prsty mi zamrzly nad ošoupanými tlačítky kalkulačky, ale digitální obrazovka udržela místo. Nacpala jsem poslední hromádky peněz do hrubého plátěného vkládacího vaku a kasu pevně zamkla. Vrhla jsem ještě jeden poslední, utrápený pohled na Caleba. Mafiáni s ním teď svůj bílý prášek nepokrytě sdíleli. Byl zfetovaný k nepoznání, hlavu zakloněnou o koženou sedačku, jak se smál vtipu, který dost možná ani nepochopil. Těžce jsem si povzdechla a otočila se pryč. Popadla jsem zpoza pultu svou ošoupanou plátěnou tašku a vyklouzla z hlavní místnosti, rozhodnutá utéct z budovy a nechat tuhle noční můru za sebou.

Zadní chodba vedoucí k personálnímu východu byla stísněná a špatně osvětlená, se žlutými žárovkami poblikávajícími nad hlavou. Hodila jsem si tašku přes rameno, dbala na tiché kroky a mířila ke svatyni zadních dveří. Zabočila jsem za roh, oči upřené na kovovou cedulku východu. Než jsem stihla udělat další krok, z temnoty se náhle vynořila Gideonova masivní, impozantní postava a zatarasila mi cestu.

Zhluboka jsem zalapala po dechu a o půlkrok couvla. Kvůli úzkým stěnám koridoru působil ještě větší, tyčící se hora temné látky a smrtící grácie.

„Odcházíš tak brzy?“ Jeho hlas byl hluboké, chraplavé zavrnění, které se mi otřelo o nervová zakončení. Opřel se o protější zeď a zkřížil dlouhé nohy v kotnících, čímž mě v těsné chodbě efektivně uvěznil. Sklonil bradu, jeho temné, nebezpečné oči jiskřily zlomyslným pobavením. „Nudíme tě?“

„N-ne, skončila mi směna,“ vykoktala jsem a skrčila se k opadávající omítce zdi. Srdce mi divoce tlouklo o žebra.

Gideonovy rty se zkroutily do pomalého, záměrného úsměvu. Naklonil hlavu na stranu a zkoumal mou zrudlou tvář, jako bych byla nějaký vzácný, fascinující exponát. „Jak se jmenuješ?“

„Hazel.“ Můj hlas byl sotva víc než šepot.

„Rád tě poznávám, Hazel.“ Gideon natáhl svou velkou, mozolnatou ruku.

Zaváhala jsem, mysl na mě křičela, abych utekla, ale zdvořilost a čistý pud sebezáchovy mou paži donutily zvednout se. Vložila jsem svou ruku do jeho. Stisk měl pevný, vyzařovalo z něj náhlé, pohlcující horko. Pokusila jsem se po krátkém, zdvořilém potřesení ruku stáhnout, ale Gideon prsty utáhl a držel ji o celou vteřinu déle. Instinktivně jsem k němu vzhlédla. Zkrátil vzdálenost mezi námi, aniž by vydal jedinou hlásku. Stál tak blízko, že jsem cítila bohatou, opojnou vůni drahé kolínské a tmavého tabáku, která se mu držela na obleku. Z po páteři mi přejel mráz. Nakonec jsem svou ruku ze stisku vymanila a silou vůle sebrala zpátky své rozpadlé sebeovládání.

Spustil paži dolů a v chodbě tak nechal úzkou mezeru. Zrovna když jsem se kolem něj chystala proklouznout k východu, jeho hlas mě zastavil mrtvou v pohybu.

„Tak co dělá holka jako ty na takovémhle místě?“

Otočila jsem se zpět, neschopná se ovládnout. „Holka jako já?“

„Krásná, chytrá a...“ Záměrně udělal trýznivou pauzu. „Očividně nezkušená.“

Ztuhla mi páteř, můj strach vyhořel v horké, oslepující rozhořčení. Byla jsem uražená jeho povýšeným tónem. Zakládala jsem si na své pracovní morálce, na tom, že dokážu táhnout vlastní břemeno a zároveň bránit Calebovi v tom, aby zničil životy nás obou. Nenáviděla jsem, když se na mě dívali svrchu arogantní chlapi, kteří si mysleli, že jim patří svět.

„Pro vaši informaci, jsem pro tuhle práci plně kvalifikovaná,“ opáčila jsem a hlas jsem měla pevný a tvrdý. „Pracuju tu od—“

„O práci jsem nemluvil,“ přerušil mě Gideon plynule. Na rtech mu zatančil ďábelský, chápavý úšklebek.

Zmlkla jsem, ochromená. Slova mi odumřela v hrdle, jak jsem se snažila zpracovat ten těžký, nabitý dvojsmysl v jeho pohledu. Než jsem si stihla zformulovat jedinou odpověď, Gideon udělal odmítavé malé mávnutí rukou. Otočil se ke mně svými širokými zády, popřál mi dobrou noc, zmizel ve stínech chodby a nechal mě tam stát bez dechu a přikovanou k podlaze.

O třicet mučivých minut později jsem pořád ještě seděla na místě řidiče v Calebově zaparkovaném sedanu. Motor byl zhasnutý a z podlahy stoupal ostrý noční chlad, ze kterého mi začínaly mrznout prsty na nohou. Moje ruka vyťukávala nepravidelný rytmus na ošoupanou kůži volantu. Nervozita mě hlodala, svírala mi žaludek do pevných, bolestivých uzlů. Kdyby to byla jen další z Calebových pitomých, tuctových soukromých akcí, jela bych domů, aniž bych nad tím přemýšlela. Ale dnešek byl jiný. Pořádat drogový večírek pro brutální mafiánský syndikát znamenalo říkat si o smrtící problémy.

Podívala jsem se na svítící digitální hodiny na palubní desce. Bylo hodně přes jednu ráno. Snažila jsem se svůj strach racionalizovat a přesvědčovala sama sebe, že musím vyčkat, že jakmile mafiáni odejdou, naložím Calebovo tělo v bezvědomí na sedadlo spolujezdce. Byl jedinou rodinou, která mi na světě kromě matky zbyla. Nemohla jsem ho nechat napospas mužům, jako byl Gideon De Vries.

Záblesk pohybu ve zpětném zrcátku upoutal mou pozornost. Ztuhla jsem, můj dech se srazil na studeném předním skle. Klidnou ulicí se pomalu valilo neoznačené černé auto se zhasnutými světly. Plížilo se stíny jako predátor. Na hrudi mi přistála těžká váha. Skrčila jsem se na sedadle a opatrně nakoukla přes okraj okýnka. Černé vozidlo se tiše zastavilo přímo před hlavním vchodem do baru.

Na předních sedadlech seděli dva muži. Neměli na sobě na míru šité černé obleky jako vojáci mafie. Jeden z nich si k ústům zvedl těžkou černou vysílačku a rychle do ní promluvil. O pár vteřin později zastavil těsně za prvním další černý hlídkový vůz. Potom noc vybuchla do oslepujícího světla.

Neoznačená policejní auta s blikajícími majáky náhle rozsvítila cihlové stěny uličky do ostrých pruhů červené a modré.

Moje nejhorší noční můry se mi zhmotnily před očima. Srdce se mi zastavilo. Policie dostala tip. Chystali zátah na bar. Mozek mi proletěl děsivými právními důsledky. Na VIP stole bylo moře kokainu. V prádélku se tam promenádovaly pašované dívky bez papírů. Jestli policie ty dveře vyrazí, Caleb ponese odpovědnost coby manažer na směně. Čelil by drsnému, dlouhému trestu ve vězení, který by mu zničil zbytek života.

Na hrudi mi explodovala panika, horká a zoufalá. Rozrazila jsem těžké dveře od auta, kov v tichu prázdného parkoviště hlasitě zaskřípěl. Běžela jsem zpátky dovnitř, přímo do lví jámy.

Plíce mě pálily, když jsem proletěla zadní chodbou. Vtrhla jsem do hlavní místnosti s tím, že se psychicky připravím na ohlušující řev mafiánského večírku. Místo toho jsem ale objevila prapodivné, frenetické ticho. Mafiáni byli pryč. Jediní lidé, kteří tam zůstali, byly striptérky. Holky se pohybovaly s děsivou rychlostí, rvaly si tlusté ruličky stodolarovek do kalhotek a horečnatě přes spodní prádlo natahovaly normální pouliční oblečení.

„Kam všichni zmizeli?“ dožadovala jsem se a hlas mi přeskakoval panikou.

Jedna z dívek ukázala třesoucím se prstem na zavřené dveře místnosti pro personál, aniž by vydala jedinou hlásku.

Neváhala jsem. Přeběhla jsem po ulepené podlaze a s rázem dveře rozrazila. Vtrhla jsem do stísněného prostoru a okamžitě zamrzla.

Dvacet po zuby ozbrojených mafiánů se namačkalo do místnosti navržené pro maximálně pět lidí. Vzduch se dal krájet, hustý pachem potu, drahé vlny a syrové paniky. Oči mi těkly k podlaze. Caleb byl v hlubokém bezvědomí, končetiny neohrabaně roztažené po poškrábaném linoleu, úplně k ničemu.

Zvenčí se proti dlažbě rozléhalo těžké, rytmické zadunění blížících se policejních bot. Mafiáni byli v pasti a věděli to. Muži vytáhli zbraně v synchronizované, děsivé vlně cvakajícího kovu. Pod ostrými zářivkami se zablýskly těžké hlavně samopalů a revolverů. Agresivně se hádali, hluboké hlasy se překrývaly v chaotické vřavě, zatímco se přímo tady v denní místnosti připravovali na krvavou přestřelku.

„To je pitomost! Jedinej chlap, kterej zná ten tajnej východ, je tuhej!“ zařval Nolan, ten ohromný a děsivý muž, a odkopl skládací židli přes celou místnost. Zbraň namířil na zamčené dveře, tvář zkřivenou čistým vztekem. Caleb byl jejich jediným průvodcem k tajnému východu, ale momentálně byl mrtvý pro celý svět.

Kroky policejních bot sílily. Hlavní dveře baru zachrastily. Tahle stísněná místnost se měla v řádu vteřin proměnit na jatka.

„Jestli hledáte východ, hledáte na špatném místě,“ zasáhla jsem ostře a můj hlas prořízl paniku i křik jako prásknutí bičem.

Každá jednotlivá zbraň v místnosti mírně klesla, když se na mě upřelo dvacet párů temných, nebezpečných očí. Nedala jsem jim čas moji autoritu zpochybnit. Nakráčela jsem k protější zdi, popadla masivní dřevěný rám ošklivé krajinomalby, kterou sem Frankie před lety pověsil. Obraz jsem strhla dolů a nechala ho se zaduněním dopadnout na zem. Za loupající se tapetou se ukrývaly skryté, úzké dveře. Byl to paranoidní únikový východ, který Frankie nainstaloval pro případ soudného dne a který vedl rovnou skrz nosné zdi až na zarostlé zadní parkoviště.

Mafiáni nepromarnili jedinou sekundu. Pud přežití okamžitě přehlušil jejich agresi. Jeden po druhém se hnali úzkou štěrbinou skrz skryté dveře a mizeli do chladného nočního vzduchu. Stála jsem přitisknutá ke zdi a sledovala, jak se ten nebezpečný syndikát za několik sekund z místnosti vypaří.

Gideon De Vries odcházel jako úplně poslední. Zatímco jeho muži se s naléhavým zoufalstvím drali ven, mafiánský král se v chůzi zastavil. Postavil se před ten úzký východ, na tváři absolutně nulovou paniku. Dokonce jím neškubl ani tlumený křik policistů rozléhající se z hlavního baru. Upravil si manžety svého na míru ušitého saka a podíval se na mě dolů, jeho temné oči klidné a děsivě břitké.

„Určitě ti tuhle laskavost oplatím,“ pronesl plynule a jeho hluboký hlas krájel frenetický hluk blížícího se zátahu.

„To neřešte, prostě běžte,“ pobídla jsem ho horečnatě a mávala rukama směrem k temnému otvoru. Ty těžké kroky byly teď hned za dveřmi do místnosti. Policie od nás byla jen pár vteřin.

„Ale ne.“ Gideon se na mě usmál nebezpečným, predátorským zakřivením rtů, ze kterého mi po zádech přeběhla čerstvá vlna mrazu. „Gideon De Vries nikdy nezapomíná.“

Ve vteřině, kdy Gideon proklouzl do té temné mezery a zmizel mi z dohledu, popadla jsem těžký dřevěný rám obřího obrazu. S pálícími svaly jsem ho vyzdvihla, zajistila zpět na stěnu a skryla ten tajný východ zrovna včas.

Dveře od místnosti pro personál se rozletěly s ohlušujícím prásknutím. Těžké dřevo se roztříštilo o stěnu. Půltucet uniformovaných policistů vtrhl do stísněné místnosti, taktické baterky pročesávaly tlumené světlo. Pohybovali se děsivou rychlostí, nabité zbraně mi mířily rovnou na hruď. Laserové zaměřovače mi na tričku malovaly zářivé červené tečky.

„Policie! Ruce vzhůru!“