***~ Hazel ~***

„Takže, co dělá holka jako ty na takovémhle místě?“

Gideonův tichý, chraplavý šepot se rozlehl tmou. Vstoupil do jejího osobního prostoru a svou mohutnou postavou ji přitiskl zády k chladnému sádrokartonu. Jeho hluboké, dravé hnědé oči pronikaly přímo skrz stíny a vpíjely se do těch jejích. Zahnal ji do kouta jako kořist.

„Holka jako já?“ zeptala se Hazel roztřeseným hlasem.

„Krásná, chytrá a očividně nezkušená.“ Gideon se ušklíbl. Jeho široká hruď se natiskla přímo na její prsa. Samotná jeho velikost ji celou pohlcovala.

„Pro svou práci jsem plně kvalifikovaná. Pracuji tam od—“

„Nemluvil jsem o tvé práci.“ Gideon ji přerušil. Naklonil se blíž a zkrátil vzdálenost mezi nimi na poslední centimetry. Oběma velkýma rukama udeřil do zdi po obou stranách její hlavy. Uvěznil ji na místě. Podíval se dolů na její rty a pak zpátky do jejích očí.

„Vidím, jak se na mě díváš, než uhneš pohledem. Proč? Nesneseš trochu žáru?“ Gideon sklouzl pohledem k jejím ústům.

Hazel ze sebe vydala ostré vzdychnutí. Zavrtěla se proti zdi. Tření jejích boků o jeho stehna způsobilo, že mu ztmavly oči.

Gideon zabořil obličej do křivky jejího krku. „Křič, jestli musíš. A jestli potřebuješ, abych přestal, stačí říct.“

Jeho horká ústa klouzala po její citlivé kůži. Jazykem přejížděl přes místo, kde jí pulzovala tepna. Hazel ucítila, jak se jí v žilách rozlila vlna tekutého ohně. Prohnula záda a přitiskla se k němu blíž. Tvrdá, tlustá délka jeho ptáka se napínala proti látce jeho kalhot a třela se přímo o její břicho. Mezi stehny se jí nahromadila těžká, kluzká vlhkost a naplnila její kundu intenzivní, nepopiratelnou bolestivou touhou.

Hazel zvedla ruce, aby ho odtlačila za hruď. Gideon jí okamžitě zachytil zápěstí. Jednou obrovskou rukou jí přišpendlil paže vysoko nad hlavu. Přitiskl na ni celou váhu svého těla, takže cítila každý centimetr jeho tvrdé erekce.

„Řekni mi, co chceš?“ oddechoval Gideon ztěžka u její čelisti.

Hazel s námahou hledala souvislou myšlenku. Její tělo hořelo. Tření, to horko a čirá dominance mafiánského bosse prolomily její obranu.

„Nechci, abyste přestal,“ zašeptala Hazel, v jejímž hlase znělo syrové zoufalství.

Gideon se odtáhl jen natolik, aby se mohl podívat na její zrudlou tvář. Koutek rtů mu zacukal zlomyslným úšklebkem. „Ty jsi panna?“

*CRRR! CRRR! CRRR!*

Pronikavý, mechanický jekot budíku rozbil ten intenzivní, erotický sen na kousky. Hazel sebou trhla a probudila se. Oči se jí prudce otevřely a zíraly na strop stísněného pokoje s mapami po zateklé vodě. Ztěžka, frustrovaně si povzdechla. Natáhla se a plácla rukou po tlačítku pro odložení buzení.

Hazel se posadila a promnula si obličej ve snaze setřást ze sebe to přetrvávající, matoucí horko, které jí vhánělo červeň do tváří. Kůži měla stále přecitlivělou. Dech zůstával mělký a trhaný. Byl to jen sen. Hloupý, nezodpovědný sen o nebezpečném muži, na kterého vůbec neměla myslet.

Odkopla tenkou přikrývku stranou a spustila nohy z postele. Její bosá chodidla dopadla na studená podlahová prkna. Když se postavila, aby si vzala oblečení, její pohled padl na velkou bílou krabici, která stála na stole. Od doručení Gideonovy zásilky uplynul týden. Purpurové růže vadly, jejich okraje usychaly a ztrácely svou zářivou barvu. Ležely tam jako strohá, rozkládající se připomínka mafiánského bosse, který vtrhl do jejího života. Hazel dlouhou chvíli zírala na mrtvé okvětní lístky. Zavrtěla hlavou, popadla vybledlé džíny, uniformní polokošili a zamířila do koupelny. Musela přežít vyčerpávající ranní směnu.

Den rychle zapadl do bolestně všedního a vyčerpávajícího rytmu. Hazel obsluhovala kávovar v kavárně Metro Coffee, dokud ji nerozbolela ramena. Utírala lepkavé pulty, zametala vysypané sáčky s cukrem a usmívala se na netrpělivé dojíždějící, kteří spěchali do svých kanceláří. Když odpoledne nastal útlum, v obnošených teniskách jí tepala chodidla bolestí.

Hazel doplnila zásobníky na ubrousky. Opřela se o zadní pult a vytáhla z kapsy telefon. Displej se rozsvítil oznámením.

*Wyatt Brooks: Ahoj Haze, tady Wyatt.*

*Wyatt Brooks: Máš dneska večer čas na večeři?*

Hazel na rtech zahrál upřímný, zářivý úsměv. Uplynul týden od chvíle, co ji ten hezký polda odvezl domů z policejní stanice. Upřímně nečekala, že se ještě ozve. Policajti byli zaneprázdnění. A přesto se jí právě teď ptal na opravdové rande. Hazel nechala svou mysl odplout k příjemnému snění. Večeře s Wyattem představovala bezpečí. Představovala normální, nudný život plný předvídatelné rutiny. Byl to přesný opak ilegálních podzemních klubů a děsivých zločineckých bossů.

*CINK.*

Ostré zazvonění kavárenského zvonku přerušilo její myšlenky. Hazel strčila telefon zpátky do kapsy a narovnala se. Skleněnými dveřmi vešel zákazník. Měl na sobě elegantní, na míru šitý oblek v barvě dřevěného uhlí. Jeho boty ostře klapaly o linoleum.

Hazel ucítila, jak jí hruď prorazila náhlá, chladná vlna paniky. Zatajil se jí dech. Srdce jí bušilo o žebra. Od té chvíle, co se téměř osudově zapletla s klanem De Vries, u ní pohled na muže v ostrém obleku spouštěl reakci boj, nebo útěk. Mafiáni nosili obleky. Zabijáci nosili obleky.

„Promiňte, můžu dostat jedno cappuccino s sebou, prosím?“ Muž přistoupil k pokladně a vytáhl koženou peněženku.

Hazel donutila své ztuhlé obličejové svaly ke zdvořilému úsměvu pro zákazníky. Třesoucími se prsty namarkovala jeho objednávku. Otočila se k němu zády, aby mohla obsluhovat kávovar. Syčící pára přehlušila bušení v jejích uších. Nalila napěněné mléko a nacvakla na papírový kelímek plastové víčko.

„Tady je vaše cappuccino. Děkuji za čekání.“ Hazel podala nápoj přes pult.

„Drobné si nechte.“ Muž vhodil do sklenice na dýška pětidolarovou bankovku a vyšel ze dveří.

Hazel rozechvěle vydechla. Zapřela se rukama o okraj pultu a čekala, až se jí zpomalí tep. Byla paranoidní. Ne každý muž v obleku pracoval pro Gideona De Vriese.

Znovu vytáhla telefon. Potřebovala vymyslet odpověď pro Wyatta. Napsala pozdrav, smazala ho a začala znovu. Zrovna když pečlivě zvažovala, jak formulovat svůj souhlas, telefon jí zavibroval v dlani. Na displeji zablikal příchozí hovor od Caleba.

Hazel se zamračila. Klepla na zelenou ikonu a přiložila si reproduktor k uchu. „Calebe, jsem v práci. Co se děje?“

„Haze, máma upadla.“ Calebův hlas se třásl syrovou, neskrývanou hrůzou.

„Cože?“

Caleb se do telefonu dusil vzlyky. „Upadla v koupelně. Je teď v nemocnici St. Jude's. Můžeš sem přijet? Prosím tě, Haze. Nevím, co mám dělat.“

Hazel neváhala ani vteřinu. Sáhla za záda a rozvázala si šňůrky od zástěry. Přetáhla si tmavě zelenou látku přes hlavu, hodila ji na pult vedle pokladny a vyběhla předními dveřmi.

Hazel vtrhla prosklenými posuvnými dveřmi do nemocnice St. Jude's. Dorazila bez dechu, plíce ji pálily ze sprintu posledních tří bloků od autobusové zastávky. Chaotická pohotovost zaútočila na její smysly. Nad hlavou bzučela ostrá zářivková světla. V nose ji štípal pach silného antiseptického bělidla. Proháněly se kolem ní sestry, které tlačily rachotící zásobovací vozíky přeplněnými chodbami.

Hazel zběsile skenovala očima prostor s plastovými sedadly, dokud nezahlédla svého bratra. Caleb seděl zhroucený v modrém vinylovém křesle. Byl bledý. Kůži pod očima měl zbarvenou tmavými kruhy. Vypadal vyděšeně.

Hazel k němu přispěchala a chytila ho za paži. „Co se sakra stalo?“

„Nevím. Byli jsme doma. Já byl v obýváku. Ona byla v koupelně a prostě spadla.“ Caleb k ní zvedl oči, skelné a nesoustředěné.

Hazel ztěžka polkla. „Co říkali doktoři?“

„Dělali jí rentgeny. Ošklivě si zlomila několik kostí. Má roztříštěnou kyčel. Musí okamžitě na operaci, aby přežila vnitřní krvácení. Zrovna teď připravujou sál.“ Caleb si rozechvělou rukou promnul ústa.

„Dobře. Operace. Operaci zvládneme.“ Hazel přikývla a snažila se přesvědčit spíš sebe než jeho.

Caleb ztišil hlas do chraptivého šepotu. „Haze, máma nemá nárok na Medicaid. Specifika jejího Alzheimera ji vylučují ze státního programu nouzového krytí. Vedení nemocnice za mnou zrovna bylo. Požadují vysoké platby předem, než přistoupí k pooperační péči. Čekají nás astronomické účty za doktory. Plná cena úplně za všechno.“

Hazel měla pocit, jako by se pod ní propadla podlaha. Zdálo se jí, že se kolem ní svírají sterilní bílé stěny čekárny.

„S penězi si nedělej starosti. Mám těch třicet tisíc dolarů v hotovosti. Minulý týden jsem ty mafiánské peníze vložila na svůj bankovní účet. Nedotkla jsem se ani centu. Můžu jít hned teď k bankomatu a poslat to na oddělení nemocničních poplatků.“ Hazel mu pevně stiskla rameno.

Caleb ze sebe vydal zlomený smích bez špetky pobavení. V čirém zoufalství si prohrábl neupravené vlasy.

Caleb složil hlavu do dlaní. „Budeme potřebovat mnohem víc, Haze. Třicet tisíc nepokryje ani poplatky za operační sál. Když sečteš složitou ortopedickou operaci, dlouhodobé léky proti infekci a měsíce nutné rehabilitace, bavíme se o stovkách tisíc dolarů. Je to nemožné.“

Hazel seděla vedle svého plačícího bratra jako přimrazená. Prázdně zírala na poškrábanou linoleovou podlahu. Krutá realita jejich situace na ni dolehla jako dusivá olověná tíha. Zlomenina kyčle u starší ženy s pokročilým Alzheimerem byla bez špičkového lékařského zákroku rozsudkem smrti. I kdyby chirurgové její matku dneska dali zase dohromady, finanční následky by je zničily. Jejich rodina žila od výplaty k výplatě. Třicet tisíc dolarů byla kapka v moři.

Přežít tenhle naprostý finanční krach by vyžadovalo čirý, božský zázrak. Hazel zavřela oči a opřela si hlavu o chladnou zeď ze škvárobetonu. Tiše se modlila k jakékoliv entitě, která by naslouchala. Potřebovala záchranné lano, aby zachránila svou matku.

Jako by vesmír posměšně odpovídal na její tichou modlitbu, do čekárny nakráčela povědomá postava. Muž měl na sobě černý oblek šitý na míru, který mezi vyčerpanými, truchlícími rodinami na pohotovosti působil nepatřičně. Dlouhé hnědé vlasy měl úhledně stažené na zátylku. Z jeho držení těla vyzařovala smrtící sebedůvěra. Pohyboval se s predátorskou grácií muže, jemuž patřila každá místnost, do které vstoupil.

Hazel poznala jeho tvář. Chladná panika, kterou zažila v kavárně, se vrátila v desetinásobné síle.

Ostře oblečený mladý muž Hazel úplně minul. Ani se jejím směrem nepodíval. Jeho chladný, kalkulující pohled se pevně upínal na jejího bratra. Sebevědomě přistoupil k jejich zóně s plastovými sedačkami a zastavil se přímo před Calebem.

„Caleb Donovan?“ zeptal se muž hladce.

Caleb se pomalu postavil. Otřel si pot z dlaní do džínů. Přimhouřil oči, opatrný a defenzivní.

„Kdo jste?“ vyštěkl Caleb.

„Krátce jsme se setkali před týdnem v baru The Outlaw. Jsem Matteo Moretti, consigliere pana De Vriese.“ Muž mu nabídl upravenou ruku.

Caleb viditelně polkl. Po straně bledé tváře mu stekla krůpěj potu. Neváhal a Matteovi ruku stiskl, protože moc dobře věděl, že projevit neúctu vysoce postavenému představiteli mafie na veřejnosti by se nevyplatilo.

Hazel cítila, jak jí v žilách mrzne krev. Zmínka o jménu De Vries ochromila její hlasivky. Zůstala přilepená ke své plastové židli a zírala na smrtící pravou ruku bosse.

„Proč mě hledáte?“ zeptal se Caleb a udržoval zdvořilý, i když napjatý tón.

„Omlouvám se za takové náhlé vyrušení v nemocničním prostředí. Ale pan De Vries vyžaduje soukromou a okamžitou schůzku, na které budete přítomen.“ Matteo si ležérně upravil sako od obleku, ponurým prostředím nijak nevyveden z míry.

„Já?“ zeptal se Caleb a hlas mu přeskočil.

„Ano.“

„O čem?“

„Jen takové zdvořilosti. Víc se dozvíte, jakmile dorazíte do sídla.“ Matteo mu věnoval tenký, naučený úsměv. Z mrazivého podání bylo jasné, že to slovo má mnohem temnější a absolutnější význam.

Hazel a Caleb si vyměnili vyděšený, chápavý pohled. Gideon De Vries vládl zločineckému podsvětí železnou pěstí. Neplánoval přátelské popovídání. Nezval barové manažery nízké úrovně do svého těžce opevněného sídla na čaj a zdvořilostní konverzace.

To, že si je pravá ruka mafiánského bosse našla až do zranitelného prostředí nemocniční čekárny, mohlo znamenat jen jednu děsivou věc.

Nevyhnutelný průšvih.