Myslím, že týden po tom incidentu v jídelně nesnáším Declana s Gavinem ještě víc. Důvod je jednoduchý a neskutečně mě štve. Tiffany mě pořád uhání ohledně jejich čísel. Taky si uvědomila, že ten blonďatý kluk na fotkách na mojí dece je Declan. Teď má nekonečno otázek, kde ty fotky vznikly. Přivádí mě to k šílenství. Když jsme se poprvé potkaly, myslela jsem si, že je to fajn holka, ale nakonec se z ní vyklubala jen další fanynka, co loví sportovce, stejně jako všechny holky na střední.

Moje hluboce zakořeněná nejistota se ke mně znovu připlíží. Nikdy jsem nevěděla, jestli mě mají lidé upřímně rádi takovou, jaká jsem. Vždycky to působilo tak, že mě jen tolerují, aby se dostali blíž k Declanovi. Zvali mě na ty nejlepší párty a všechny populární děti se se mnou chtěly kamarádit. Časem jsem pochopila pravdu a stala se ze mě samotářka. Měla jsem hlavu zabořenou v učebnicích a ignorovala lidi kolem sebe. Myslela jsem si, že univerzita bude nový začátek, kde nikdo nezná moji minulost. Místo toho to spíš vypadá, že to bude bolestivé opakování střední školy.

Orientační týden uteče jako voda. Tiffany se mě pokouší vzít ven s nějakými novými kamarády, co si na koleji našla, ale její nabídku odmítám. Nejspíš té svojí nové partičce řekla, že jsem sestra Declana Frosta. Nemám náladu celý večer odrážet dotěrné otázky na něj.

„Hej, sestřičko Declana!“

Nad tím výkřikem protočím panenky. Je večer před začátkem oficiální výuky. Zrovna jsem vyšla z jídelny a přecházím travnaté studentské nádvoří. Celý týden jsem se Declanovi záměrně vyhýbala. Přesto mě jeho reputace všude následuje. Zastavím se, otočím a jsem připravená tomu, kdo to na mě huláká, pěkně od plic vynadat.

Naštvaná slova mi ale okamžitě uvíznou v krku. Hezký kluk s oslnivým úsměvem dokluše po trávě a zastaví se přede mnou. Vypadá jako typický americký kluk z plakátu, s větrem rozcuchanými blonďatými vlasy a světle modrýma očima.

Natáhne ke mně ruku. „Ahoj. Já jsem Nolan. Říkal jsem si, že se představím.“

Srdce mi lehce poskočí. Natáhnu ruku a stisknu mu teplou dlaň. „Sylvie.“

Nakloní hlavu a studuje můj obličej. „Cool jméno.“

„Díky.“ Spustím svou ruku podél těla.

Blýskne dalším okouzlujícím úsměvem a ukáže palcem na svůj hrudník. „Jsem taky prvák. A jsem ve fotbalovém týmu.“

Má na sobě tričko v barvách školy. Pokud si zajistil místo v tomhle týmu, musí být talentovaný. Otočím se a začnu kráčet k budově kolejí. Nolan bez problémů srovná krok a kráčí hned vedle mě v naprosto stejném tempu.

Hodím po něm pohled úkosem. „Nech mě hádat. Quarterback? Tobě se ta zpráva nedonesla? Jsem zapovězená. Když se mě dotkneš, zemřeš.“

Musím uznat, že obdivuju, že má po té veřejné scéně odvahu na mě promluvit.

Zasměje se Gavinovu absurdnímu rozkazu. „Vlastně jsem running back. Letos mám redshirtový rok.“

Redshirtový rok je u univerzitního fotbalu běžná praxe. Během prvního roku nehrajete. Místo toho trénujete s týmem, dokud se nenaučíte herní strategii. Většinou z toho pak vzejdou lepší hráči. Declan udělal naprosto totéž, když sem přišel. Technicky vzato je můj bratr teď druhák, ale akademicky je přede mnou jen o rok.

Moje zvědavost převládne. „Tak co o mně na tréninku říkali?“

Fakt chci vědět, jaké fámy tam kolují. Vědí, že ve skutečnosti nejsem s Declanem pokrevně příbuzná? Nebo jsem pro ně jen zakázané ovoce?

Nolan se na mě shora usměje a kolem modrých očí se mu udělají vrásky. „Jsi zapovězená. Když se tě dotkneme, zemřeme.“

Je nepopiratelně roztomilý. Vypadá spořádaně, přesně jako ten typ kluka, se kterým bych se měla bavit. V oblasti randění nemám moc zkušeností. Doma všechny odradil můj přehnaně ochranitelský bratr, nebo se mnou mluvili jen proto, aby se vetřeli do přízně Declanovi. Declan je jako slunce. Každý chce nasávat jeho teplo a zůstat v jeho oběžné dráze.

Oplatím mu malý úsměv. „Tak to máš pořádné koule.“

Pokrčí širokými rameny, hrozbou nijak nevyveden z míry. „Říkal jsem si, že pro krásnou holku to za to riziko stojí.“

Při tom komplimentu mi zrudnou uši. Jsem vděčná, že mám dneska vlasy rozpuštěné, aby zakryly náhlé zrudnutí, které mi stoupá po krku. Zbytek cesty přes kampus projdeme v tichosti, dokud nezastavíme před mojí budovou kolejí.

Ukážu na prosklené vchodové dveře. „Tady bydlím.“

Nolan se zhoupne na patách a schválně ten okamžik protahuje. „Tákže... Tohle je chvíle, kdy si řeknu o tvoje číslo.“

Zvednu obočí nad jeho hladkým způsobem podání. „To se mě ptáš, nebo mi to oznamuješ?“

Znovu blýskne tím oslnivým bílým úsměvem. „Obojí.“

Až mě z toho napadá, jestli jsou ty zuby vůbec pravé. Bylo by tak jednoduché dát mu svoje číslo. Mohla bych s ním flirtovat a zažít normální vysokoškolskou interakci. Ale moje ochromující nejistota se probudí a vytvoří mi v žaludku těžký uzel. Jaké má ve skutečnosti úmysly? Ptá se, protože mě opravdu chce poznat, nebo je to vypočítavý tah, jak se dostat blíž k mému bratrovi?

Je to tak neuvěřitelně v prdeli, že si ani nemůžu užít vysokoškolský život bez toho, abych všechno zpochybňovala. Možná jsem si měla vybrat jednu ze dvou dalších univerzit, které mi nabídly částečné stipendium. Tahle nabídka ale byla zkrátka příliš dobrá na to, abych ji odmítla. Teď jsem chycená hluboko v Declanově stínu a tohle jsem si vážně nedomluvila.

Nasadím na tvář zdvořilý výraz, abych zakryla svůj vnitřní chaos. „Ráda jsem tě poznala, Nolane.“

Fyzicky mě bolí nedat mu svoje číslo. Jen na něj mrknu a otočím se, abych vešla dovnitř do budovy. V mém životě budou další hezcí kluci, kteří nemají s fotbalovým týmem mého bratra nic společného. I když tenhle konkrétní byl vážně, vážně hezký.

Projdu dlouhou chodbou a odemknu si dveře. Jakmile vstoupím do ložnice, v kapse se mi nahlas rozezvoní mobil. Vytáhnu ho a těžce si povzdechnu, když vidím, jak na displeji bliká Declanovo jméno.

Zmáčknu příjem a přiložím si telefon k uchu. „Bratříčku. Čemu vděčím za to potěšení?“

Jeho hlas se ozve z malého reproduktoru. Je ještě nižší než obvykle a nese se v něm temný, nebezpečný podtón. „Co jsi dělala venku s tím fotbalistou?“

Zamrznu uprostřed pokoje a prsty pevněji sevřou plastový kryt. „Sleduješ mě? Nebo máš nějaké špehy, co dělají tvoji špinavou práci?“

Na lince se ozve drsný nádech. „Nechci, aby ses bavila s hráči!“

V hrudi mi při jeho rozkazovačném tónu zabublá horký vztek. Ochromující nejistota, kterou jsem cítila venku, zmizí v jediném okamžiku. Nahradí ji vzrušující příval čisté vzpoury.

„Naštěstí nemusím dělat to, co po mně chceš!“

Jeho tón ztvrdne do neústupného varování. „Sylvie.“

Ve způsobu, jakým řekne moje jméno, je něco intenzivního. Je to silná emoce, kterou je těžké rozluštit, a já ji teď odmítám analyzovat. Zavrtím hlavou, i když mě nevidí.

„Budu se bavit, s kým chci, Declane. Dobrou noc.“

Odtáhnu telefon od ucha a ukončím hovor. Prsty mi rychle poklepávají po displeji. Kliknu na blokovat u jeho profilu v kontaktech bez jediné špetky zaváhání. Nebude mi diktovat, s kým se mám na tomhle kampusu bavit. Nepatřím mu.

Zaleje mě vlna otrávenosti. Teď lituju, že jsem Nolanovi to číslo nedala předtím už jen ze vzdoru. Zírám na svůj mobil. Ještě to můžu napravit.

Místo abych ustoupila, udělám další nejlepší věc. Otevřu aplikaci Instagram a přejdu rovnou na Declanův profil. Kliknu na seznam účtů, které sleduje, a napíšu Nolanovo jméno do vyhledávacího pole. Přezdívka running_nolan vyskočí okamžitě. Ťuknu na jeho fotku a hned ho začnu sledovat.

A co udělám dál?

Otevřu si s Nolanem soukromou zprávu a vyťukám svoje telefonní číslo. Zmáčknu odeslat a sleduju, jak se zpráva doručí.

Tady to máš, Declane Froste.