Celý život jsem nevybočovala z řady. Nikdy jsem nepila alkohol, když místní děcka pořádala párty ve sklepě. Nikdy jsem neporušila večerku. Spolkla jsem každé pravidlo, které mi máma stanovila, a vždycky si ještě přidala. Nedostat se do maléru pro mě nebyl jen zvyk; bylo to moje základní nastavení, moje záchranná síť.

Takže souhlasit se schůzkou s Nolanem v rušné kavárně na kampusu mi připadá nebezpečné. Je to vzrušujícím způsobem nedovolené, jako bych vklouzla do nové kůže. Poslat mu včera v noci přes Instagram svoje číslo byla první jiskra. Kráčet zrovna teď přes nádvoří ke kavárně mi připadá jako polévat ji benzínem. Tenhle příval adrenalinu násobí jeden jediný fakt. Nolan hraje fotbal. Spadá přesně do té demografické skupiny, před kterou mě Declan varoval. Ale co může můj bratr vlastně udělat? Nepatřím mu a on mi rozhodně nediktuje, s kým se můžu na tomhle kampusu bratříčkovat.

Všimnu si Nolana, jak čeká venku před vchodem do kavárny. Ruce má zastrčené v kapsách u kraťasů. Kšiltovku má posazenou kšiltem dozadu, což mu v poledním slunci dodává nenucenou přitažlivost.

„Ahoj.“ V okamžiku, kdy k němu dojdu, se mu na tváři rozlije zářivý úsměv.

Dnes ráno jsem si schválně vybrala top s hlubokým výstřihem. Byla to drobná rebelie proti bratrovým pravidlům, způsob, jak si dokázat, že jsem nezávislá osoba. Naprosto očekávám, že Nolanův pohled sklouzne na můj hrudník. Místo toho zůstanou jeho oči s respektem ukotvené na mé tváři. Tohle jednoduché gesto okamžitě nalomí moje obranné zdi a získá si u mě špetku důvěry.

„Ahoj.“ Oplatím mu úsměv. V břiše mi vybuchne hejno drobných motýlků.

Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy ve mně nějaký kluk vyvolal takovouhle reakci.

Nolan se natáhne a podrží mi prosklené dveře. Tiše se zasměje. „Vlastně jsem si nemyslel, že dorazíš.“

Projdu kolem něj a zasáhne mě vůně pražených kávových zrn. „Ach tak? A to proč?“

„Protože jsi vážně kost. A jsi sestra Declana Frosta.“ Obočí mu pobaveně povyskočí, když mě následuje dovnitř. „Nečekal jsem, že mi napíšeš do zpráv.“

Toto potvrzení vyšle mou hrudí další vlnu zachvění. Myslí si, že jsem kost. Možná jsem poprvé v životě do nějakého kluka opravdu zakoukaná. Už se vidím, jak později volám mámě, abych jí o tomhle pocitu řekla všechno.

Otočím se na něj a věnuju mu úsměv. „No, tak jsem tady. Koupíš mi to kafe, nebo co?“

„Koupím ti rovnou celej kávovar.“

Stoupneme si do fronty k pultu. Nolan změní postoj a posune se o zlomíček blíž ke mně. Ruka se mu otře o tu mou a pak provede plynulý, hravý manévr. Tajně proplete svůj malíček s mým. Ten nečekaný fyzický dotek vyšle blesk elektřiny přímo do mé paže a srdce mi z toho poskočí.

„Co si dáš?“ zeptá se a nechá naše prsty spojené.

Svrasknu na něj nos. „Ledové americano se smetanou. Já vím, je to nudná objednávka. A v zimě ho piju horké.“

„Budu to mít na paměti, až se změní počasí.“ Usměje se na mě shora a můj prst pustí až ve chvíli, kdy dojdeme k pokladně zaplatit.

Jakmile si vyzvedne naše objednávky, vede nás ke stolu u okna.

Vezmu si od něj kelímek a zavrtím hlavou. „Musím uznat, že jsi odvážný kluk. Právě si koleduješ o Declanův hněv. Hlavně se jím nenech zastrašit. On hlavně štěká.“

Nolan si pomalu lokne kávy. Položí kelímek na stůl a pevně mi pohlédne do očí. „Stojíš za ty potíže. Takže, jak to, že holka jako ty nemá přítele?“

„Jak to, že kluk jako ty nemá přítelkyni?“ oplatím mu stejnou mincí a nakloním se blíž.

„Měl jsem. Rozešli jsme se těsně před létem.“ Pokrčí rameny. „Bylo to oboustranné. Šla na školu na východní pobřeží a já dostal sportovní stipendium tady. Prostě jsme tomu vztahu odrostli. A co ty?“

Prstem přejíždím po srážejících se kapkách na plastovém kelímku. „Je to divný, když se přiznám, že mám nula zkušeností? Nikdy jsem s nikým nechodila.“

Nolan zamrká a oči se mu překvapením rozšíří. „Nikdy jsi s nikým nerandila?“

„Byla jsem na pár rande, ale nikdy z toho nic nebylo.“ Povzdechnu si, cítím se pod jeho pohledem zranitelná. „Mezi tvrdým učením a nekonečnými směnami v bistru u nás doma jsem si na romantiku prostě nikdy nenašla čas. Plus se Declan v našem městě choval jako děsivý lokální bůh. Všechny potenciální nápadníky účinně odehnal ještě dřív, než mi vůbec stihli říct ahoj.“

„Vypadá to, že jako bůh se chová i na tomhle kampusu.“ Nolan se zasměje a zvedne ruce v předstíraném vzdání. „Ne že bych těm klukům vyčítal, že vycouvali. Dochází ti, že v tomhle státě je univerzitní fotbal náboženství, že jo?“

Jeho slova zůstanou viset ve vzduchu.

Dveře kavárny se rozletí. Dovnitř napochoduje Declan.

Na paži mu visí nádherná blondýnka, ale Declan jí nevěnuje ani pohled. Téměř okamžitě jeho intenzivní, elektrizující modré oči prohledají místnost. Zaměří se na mě jako predátor, který našel svůj cíl.

Srdce mi tluče o žebra. Zjistil, že jsem si zablokovala jeho číslo? Teď už mu přece musí být jasné, že s ním tady nechci mít nic společného.

Declan ignoruje krásnou holku, která ho tahá za rukáv. Jeho ledový pohled přejede z mé tváře na Nolana. Temné, tiché a jasné varování vyzařuje z jeho očí, namířené přímo na můj doprovod. Nevraživost, která se z mého bratra valí, je tak hustá, že rdousí vzduch kolem našeho stolu.

Musím se vyhnout veřejné, výbušné scéně. Nemůžu ho nechat, aby mi to zničil.

Popadnu svoji ledovou kávu a rychle vstanu, až moje židle zaskřípe o podlahu. „Víš co, Nolane? Začíná tu být dost plno. Měli bychom se projít venku.“

Nolan přelétne pohledem z mé tváře na obra, který stojí u pultu. „Jasná věc.“

Propleteme se bludištěm stolů a sotva stihneme projít východem. Ostrý vzduch mě udeří do tváře, ale úleva netrvá dlouho.

„Sylvie!“

Declanův hlas zaduní přes terasu a volá moje jméno jako houkající siréna. Zastavím se na místě a ramena se mi okamžitě napnou.

Otočím se a vidím, jak pochoduje k nám. Čelisti má pevně zaťaté a pohybuje se s tak děsivým odhodláním, že to kolemjdoucí studenty nutí uhnout mu z cesty. Vynechá veškeré zdvořilosti a zastaví se jen pár centimetrů ode mě.

„Potřebuju si s tebou promluvit o samotě.“

Vyřkne to jako absolutní rozkaz. Není to prosba.

Odmítám nechat Nolana zatáhnout do křížové palby svého rodinného dramatu. Stoupnu si obranně před něj, abych ho chránila před následky, a obrátím pozornost na bratra.

„Dej nám vteřinu, Nolane,“ zamumlám přes rameno.

Ujdu pár kroků, což Declana donutí následovat mě k okraji dlážděné cesty. Překřížím si paže na hrudi a úmyslně se vyhýbám jeho žhnoucím modrým očím. Když konečně risknu pohled nahoru, jsem šokovaná z toho, že pod jeho vztekem objevím záblesk hluboké bolesti.

Rychle potlačím nával soucitu. Už nemá právo řídit mi život.

„Co chceš, Declane?“ vyštěknu.

„Zablokovala sis moje číslo. Proč?“

Jeho hlas vibruje autoritou.

Zírám na něj v nevěřícném úžasu a jízlivě se zasměju. „Ty máš ale drzost, co? Poté, co ses ke mně choval jako ke svému majetku, očekáváš, že prostě srazím paty?“

Declan udělá krok blíž. Jeho postava na mě vrhne stín.

„Hned si mě odblokuj, nebo zavolám Valerii.“

Tu nukleární hrozbu vypustí se samolibou jistotou. Ví přesně, jak hluboce by to naši mámu zdrtilo, kdyby se dozvěděla, že spolu její děti nemluví. Poslala nás na univerzitu s nadějí, že se budeme spoléhat jeden na druhého, a on používá její emoční rovnováhu jako zbraň proti mně.

„To bys neudělal.“ Propíchnu ho pohledem.

„Zkus to.“

Zuří mezi námi těžká, tichá bitva vůlí. Prostor, který nás dělí, praská pod toxickou směsí dominance a vzdoru. Naše zaklesnuté oči komunikují nebezpečný mix emocí, který dalece přesahuje vyřčená slova. Snaží se mě donutit k podřízenosti tím, že používá osobu, kterou miluji nejvíc na světě, jako svoji páku.

Tahle emocionální manipulace je dusivá. Už dál nesnesu tu stát a nechat ho překrucovat mou realitu.

Svírám kelímek od kafe tak silně, až plast pod tím tlakem div nepraskne.

„Jdi do prdele, Declane!“ odseknu.

Otočím se na podpatku a oddupu pryč, nechám ho stát na cihlové cestě. Ta rychlá destrukce našeho pouta mě hluboce bolí na hrudi. Kluk, kterého vnímám jako bratra, ten, kterému jsem dřív věřila nejvíc, se rychle stává mým nepřítelem číslo jedna.