Fallonin budík se v sedm ráno rozeřval a roztříštil ticho pokoje pro hosty. Slepě plácla rukou po nočním stolku, umlčela telefon a pak do polštáře vydala zasténání. Podařilo se jí naspat tak možná tři hodiny. Zbytek noci byl jen ubohým, neklidným koloběhem zírání do stropu a obsesivního rozebírání každého mikrovýrazu a každičkého slova bratra její nejlepší kamarádky, který pro ni byl tabu.

Mysl jí nemilosrdně přehrávala temnou intenzitu Gideonových očí. Přehrávala si ten hluboký, velitelský témbr jeho hlasu. Stále cítila fantomový žár jeho hrudi, která se v kuchyni vznášela jen pár centimetrů od té její.

Přinutila se posadit a mnula si obličej, aby z něj setřela vyčerpání. V devět hodin měla velmi důležitý videopohovor. Musela se vzchopit. Musela znít kompetentně, bystře a zaměstnatelně, a ne jako žena propadající se do zakázané posedlosti.

Dovlekla se do přilehlé koupelny, otočila kohoutkem na studenou vodu a šokem probudila svůj organismus. Poté se prohrabala kufrem a hledala svůj nejprofesionálnější oděv. Rozhodla se pro svěží, bílou zapínací halenku a černý vypasovaný blejzr. Od pasu nahoru vypadala jako ostřílená profesionálka v grafickém designu, připravená dobýt zasedací místnost korporátu. Od pasu dolů měla na sobě vybledlý, obnošený spodek od pyžama a spoléhala na omezený úhel záběru kamery. Nanesla si silnou vrstvu korektoru, aby zakryla tmavé kruhy, které jí dělaly modřiny pod očima, a pak si vlasy stáhla dozadu do přísného, úhledného culíku.

Vzala notebook a usadila se u malého stolu poblíž okna. Přirozené světlo jí dopadalo na tvář a vyhlazovalo známky vyčerpání. Zkontrolovala úhel kamery, upravila si límec a čekala, jak hodiny odtikávaly čas blížící se deváté.

Když obrazovka naskočila, objevili se v mřížce tři náboroví manažeři. Fallon spolkla nervozitu a přinutila se k zářivému, sebevědomému úsměvu. Pustila se do pohovoru a hladce odpovídala na standardní palbu korporátních otázek. Do detailu popsala své brandingové projekty, provedla je svým kreativním procesem a vysvětlila svou zběhlost v různých designových softwarech. Udržovala oční kontakt se zeleným světýlkem kamery a dělala vše, co bylo v jejích silách, aby vyzařovala image ženy, která má na stole několik lukrativních nabídek. Prázdné, drásavé zoufalství své finanční reality maskovala za nacvičeným šarmem.

Pak přišla na řadu závěrečná slova. Hlavní náborový manažer předvedl zdvořilé, nacvičené kývnutí a jeho výraz nic neprozrazoval. „Děkujeme vám dnes za váš čas, Fallon. Ozveme se vám příští týden.“

Byla to ta univerzálně obávaná, nezávazná fráze. Polibek smrti v korporátním světě.

Obrazovka zčernala. Fallon seděla v náhlém tichu pokoje pro hosty a zírala na svůj vlastní bledý odraz v tmavém monitoru. Její maska praskla. Pohovor proběhl dobře. Prostě dobře. Ale na nelítostném, brutálním trhu práce „dobře“ znamenalo selhání. Znamenalo to vyblednout ve stohu stovek dalších životopisů. To prázdné uvědomění se jí zarylo hluboko do kostí a přineslo s sebou čerstvou vlnu úzkosti. Hruď se jí stáhla. Hrozilo, že ji zaplaví záchvat paniky, kvůli kterému se jen stěží mohla zhluboka nadechnout.

Zoufale potřebovala obrovskou dávku kofeinu.

Nechala notebook na stole a slepě se vydala z ložnice dolů rozlehlou, tichou chodbou sídla. Její bosé nohy nevydávaly na podlahách z tvrdého dřeva žádný zvuk. Jak postupovala ke schodům, její kroky nevědomky přitahovalo těžké, rytmické dunění. Z pootevřených dveří poblíž konce chodby se linula hudba plná těžkých basů.

Zpomalila krok. Tuhle místnost si předtím nevšimla. Když nakoukla mezerou ve dveřích, uvědomila si, že narazila na soukromou domácí posilovnu sídla.

Uvnitř byl Gideon.

Fallon se zatajil dech. Ležel na rovné lavici a soustředil se na sérii těžkých tlaků na hrudník. Neměl na sobě žádné tričko, jen tmavé sportovní šortky a tenisky. Pod ostrými, jasnými stropními světly posilovny se jeho hluboce opálená kůže leskla kluzkou vrstvou potu. Každé opakování bylo pomalé, kontrolované a zničující. Těžké svalstvo jeho hrudi a paží se napínalo a vzdouvalo syrovou, nepopiratelnou silou. Zubatou čáru přímo přes jeho široké levé rameno protínala fascinující, vybledlá bílá jizva, která ostře kontrastovala s jeho opálenou kůží.

Mozek na ni křičel, aby odvrátila zrak. Musela se otočit, sejít dolů do kuchyně a předstírat, že nic neviděla.

Její tělo odmítlo uposlechnout tento logický příkaz. Zůstala stát paralyzovaná ve dveřích a prsty se jí obtočily kolem zárubně. Nedokázala přestat nepokrytě zírat na hypnotické klouzání jeho svalů, plynulé, silné zvedání a klesání jeho hrudi a jeho pouhou impozantní velikost.

Naposledy vytlačil těžkou ocelovou osu nahoru, s hlasitým kovovým cvaknutím odložil závaží do stojanu a posadil se. Popadl ručník a otřel si jím obličej. Poté otočil hlavu.

Jeho tmavé oči se zabodly přímo do těch jejích.

Přistižena při činu, Fallon zamrzla. Tep jí vyletěl vzhůru. Připadala si jako jelen lapený ve světlech obrovského blížícího se náklaďáku.

Gideon necukl. Neodvrátil zrak. Postavil se do celé své výšky, hodil ručník na lavici a rozvážným krokem zamířil ke dveřím. S každým jeho krokem se zdálo, jako by naprostá hmota jeho těla ovládla prostor a vysála z chodby veškerý kyslík.

Došel ke dveřím, otevřel je víc dokořán a tyčil se nad ní. Mužná, opojná vůně soli, čerstvého potu a drahé kolínské ji zalila a zatočila se jí z ní hlava.

„Bavíš se u té podívané?“ zaduněl jeho hlas, hluboký a neuvěřitelně nebezpečný přes dunivé basy hudby.

Fallonin obličej pohltilo horko, pálilo ji na tvářích a hnalo se až dolů na krk. Udělala malý krok vzad a vykoktala ubohou výmluvu. „Slyšela jsem hudbu. Nevěděla jsem, co to je. Jen jsem šla kolem.“

„Dívat se, jak cvičím,“ opravil ji hladce Gideon. Jednu mohutnou paži opřel o zárubeň a uvěznil ji ve svém intenzivním pohledu. Odmítal ji nechat vyklouznout. „A tak ses zastavila, abys zírala.“

„Omlouvám se,“ vyhrkla reflexivně a propletla si ruce před sebou.

Gideonovi ztvrdla čelist. „Na někoho, kdo neustále dělá věci, které by neměl, se hodně omlouváš,“ poznamenal bystře.

Ostrá pravda jeho slov trefila do černého a vyvedla ji z rovnováhy. Otevřela ústa, aby se bránila, ale nevyšla z nich žádná slova. Měl pravdu.

Gideon přenesl váhu a jeho tmavé oči přelétly po jejím profesionálním blejzru a zapínací halence a zkoumaly její formální oděv. Ledabyle stočil konverzaci jiným směrem. „Jak dopadl tvůj ranní pohovor?“

Fallon zamrkala, vykolejená tou náhlou změnou tématu. „Cože? Jak jsi o tom věděl?“

„Piper mi řekla o tvém rozvrhu.“ Zkřížil si paže na nahé hrudi a přitáhl její zrádné oči přímo k silnému napnutí svých bicepsů. „Takže?“

„Dopadl dobře. Říkali, že se ozvou příští týden.“

O vteřinu déle, než bylo zdrávo, si prohlížel její tvář a jeho tmavé oči četly lež, kterou se snažila skrýt. „Potřebuješ se nasnídat.“

„Jdu si jen pro kávu.“

„Káva nepředstavuje jídlo,“ prohlásil a jeho tón přešel v pevný, diktátorský rozkaz.

„Má kalorie.“

„Fallon.“

Ten těžký, majetnický způsob, jakým se jeho hlas obtočil kolem jejího jména, způsobil, že se jí žaludek prudce převrátil. Znělo to jako varování a nárok spojené do jednoho jediného slova.

„Dám si toast,“ podařilo se jí říct hlasem jen o málo hlasitějším než šepot.

„Dobře.“ Gideon ustoupil a stáhl se zpět do posilovny směrem k posilovací lavici. Zastavil se a pohlédl přes své nahé rameno. „Příště, až se budeš chtít dívat, jak cvičím, můžeš jít rovnou dovnitř, místo abys postávala ve dveřích.“

Než vůbec stihla zformulovat odpověď na to intenzivní, flirtovní setkání, vrátil se zpět k činkám.

Stále ještě otřesená Fallon prakticky utekla ze schodů. Stáhla se do bezpečí obrovské kuchyně, tep jí bušil do žeber. Zastrčila dva plátky chleba do topinkovače a nalila si hrnek černé kávy. Ruce se jí stále třásly. Flirtoval s ní? Nebo se jí jen vysmíval?

Stála u mramorového ostrůvku a mechanicky žvýkala kousek suchého toastu, když jí na lince zavibroval telefon. Obrazovku rozsvítil příchozí videohovor od Piper.

Fallon ztěžka polkla, klepla na zelené tlačítko a opřela telefon o mísu s ovocem.

Obrazovku vyplnil obličej Piper. Kráčela po rušném městském chodníku a vypadala zářivě, hlučně a vesele. „Ahoj zlato! Tak jaký byl ten velký pohovor?“

„Šlo to dobře,“ přinutila se Fallon k zasmání a nasadila ten samý falešný úsměv, který právě použila na náborové manažery. „Klasické korporátní věci.“

„Držím palce! Určitě to zvládneš.“ Piper si upravila sluneční brýle. „Jak to jde v domě? Chová se Gideon jako podivín? Jestli je na tebe moc chladný nebo intenzivní, stačí říct. Hned tam dojedu a nakopu mu zadek.“

Fallon zaplavila nevolnost vyvolávající vlna viny. Podívala se na rozzářený obličej své nejlepší kamarádky a zalhala jí přímo do očí.

„Ne, nebuď hloupá. Všechno je v pořádku. Vlastně je to až nudně v pořádku.“

„Jsi si jistá? Znám svého bratra. Může být těžké to s ním zvládnout.“

„Skoro vůbec tu není,“ dodala Fallon a navršila další lež na tu první. „Skoro ho nevidím.“

„To je dobře. Bylo mi tak hrozně, že tě tam nechávám, když musím být celý týden v kanceláři. Ale dokud ti dává pokoj, je to perfektní.“

„Jo. Perfektní.“

Fallon si znovu kousla do toastu. V ústech jí chutnal jako popel. Rozhodně se nemohla Piper přiznat, že právě strávila posledních deset minut tím, že tajně zírala na jejího bratra, když byl zpocený a bez trička. Nemohla přiznat, že pokaždé, když se na ni podíval, zapomněla, jak se dýchá. Nemohla říct, že nedokáže přestat být jím posedlá.

Povídaly si ještě dalších deset minut o Piperyiných spolupracovnících a plánech na víkend, než se rozloučily. Fallon po sobě uklidila talíř a zamířila zpět nahoru, zoufale toužící po rozptýlení.

Dočasné ranní rozptýlení se vytratilo vteřinu poté, co vešla zpět do své ložnice. Srdce jí spadlo přímo do kalhot.

Zlověstně usazený na samém vrcholu její doručené pošty se nacházel nový e-mail. Odesílatelem byla přesně ta společnost, se kterou měla toho rána pohovor.

*Děkujeme vám dnes za váš čas. Naneštěstí jsme se rozhodli pokračovat s jinými kandidáty...*

Přečetla si ten chladný, automatizovaný text dvakrát. Slova se jí slila dohromady. Nečekali ani hodinu, než se posunuli dál. Pravděpodobně klikli na odeslat vteřinu poté, co její obrazovka zčernala.

Poražená Fallon odstrčila notebook a svalila se dozadu na obrovskou postel. Matrace ztlumila její pád, ale nenabídla žádnou útěchu. Zírala vzhůru na vysoký strop a cítila, jak se rychle topí. Bezútěšná, dusivá realita její situace jí těžce doléhala na hruď. Byla bez práce. Byla skoro bezdomovec, přespávající v sídle bratra své nejlepší kamarádky. A aby toho nebylo málo, potýkala se s hluboce nevhodnou, stupňující se přitažlivostí k muži, kterého nikdy nemohla mít.

Telefon na nočním stolku se rozsvítil s krátkým zacinkáním.

Přetočila se a vzala ho do ruky. Na zamčené obrazovce svítila textová zpráva z neznámého čísla.

*Přestaň se týrat. Jedno odmítnutí není konec světa. - G.*

Fallon se pomalu posadila, ohromená k oněmění. Nejenže měl Gideon Thorne její osobní číslo mobilního telefonu, ale on ho dokonce použil.

Palce se jí vznášely nad klávesnicí. Napsala zmatenou odpověď.

*Jak bys vůbec mohl vědět, že mě právě odmítli?*

Sledovala, jak se objevily tři malé tečky značící psaní. O několik vteřin později na obrazovce vyskočila jeho odpověď.

*Nevěděl. Ale po tom pohovoru jsi měla ten výraz ve tváři. Jako bys čekala na špatné zprávy. Ten samý, který jsi měla, když ses tu ukázala s jedním kufrem.*

Fallon zírala na svítící písmena. Nedokázala vůbec plně vstřebat to ohromující zjištění, že tento pověstně odměřený miliardář věnoval tak bystrou a detailní pozornost jejím emočním stavům. Všiml si jejího výrazu, když dorazila. Četl v její tváři na chodbě. Sledoval ji stejně bedlivě jako ona jeho.

Než stihla zformulovat odpověď, z reproduktoru cinkla další zpráva.

*Ať už to pro tebe znamená cokoliv, jsou to idioti.*

Navzdory drtivé tíze všeho, co se v jejím životě kazilo, Fallon zjistila, že se na obrazovku usmívá. Těžký uzel v její hrudi se jen o kousek uvolnil.

Klepla na horní část obrazovky a rychle si jeho číslo uložila do kontaktů.

Celá tahle životní situace byla neuvěřitelně špatná. Lži Piper, nedostatek peněz, ta samotná fyzická blízkost k muži, kvůli kterému přicházela o rozum. A přesto, když seděla sama v jeho obrovském domě a četla jeho zprávy, cítila se na světě o malinko méně sama.

Přejela prstem po okraji krytu svého telefonu a její tep nabral nový, nervózní rytmus. Jeho útěcha byla nečekaná. Působila jako záchranné lano ve tmě. A s nepopiratelnou jistotou věděla, že právě tento pocit je tou úplně nejnebezpečnější věcí ze všech.