Kaelen minul zmatenou hospodyni a bral obrovské schodiště po dvou. Ze zahrady se stále slabě rozléhalo mechanické skřípání bagru, které mu brnkalo na nervy. Sevřel těžkou mosaznou kliku dveří hlavní ložnice a rozrazil je.

Přivítalo ho hluboké, duté ticho.

Vešel dovnitř, jeho ostrý pohled prořezával tlumené osvětlení. Obvykle, bez ohledu na hodinu, tu Sylvia bývala. Čekala na něj s jemným, přívětivým úsměvem a nekonečným proudem starostí. Vzala mu kabát, zeptala se, jaký měl den, a nabídla mu teplý nápoj. Dnes v noci v obrovském pokoji nebylo nic než nehybný, chladný vzduch.

Pod kůži se mu vplížilo neznámé podráždění a plazilo se mu v žilách jako led. Zatáhl za kravatu, aby uvolnil tu škrtící látku, a nedbale ji odhodil na sametové křeslo. Očima přejel ten dokonale čistý prostor. Na první pohled se všechno zdálo normální, ale přesto se nad místností vznášela do očí bijící nesrovnalost.

Obrátil pozornost k mahagonové knihovně u čtecího koutku. Polovina svazků chyběla a mezi těžkými zarážkami tak zela prázdná, nerovnoměrná místa.

Kaelen se zamračil, přešel plyšový koberec a otevřel masivní dveře šatní skříně vyrobené na míru. Hleděla na něj strohá prázdnota. Každičký kousek Sylviina oblečení beze stopy zmizel. Její hedvábné šaty, její střídmé kabáty, její boty – všechno bylo pryč. Zůstaly jen jeho na míru šité obleky a naškrobené košile, které visely v úhledných, posměšných řadách.

Na rtech se mu zkroutil temný úšklebek. S prásknutím zabouchl dřevěné dveře a ten ostrý zvuk se hlasitě rozlehl tichým pokojem.

„Ona si vážně myslí, že může hrát nedobytnou,“ zamumlal ta slova do prázdného prostoru a jeho arogantní mysl přeskočila rovnou k tomu nejzjevnějšímu závěru. Neexistovalo, že by skutečně souhlasila s rozvodem a odešla bez rozruchu. Po roce zoufalého lpění a ubohé oddanosti musel být tenhle náhlý odchod jen vypočítavým trikem, jak upoutat jeho pozornost.

Přestože měl své cynické domněnky, na hrudi ho hlodal neklid. Strohé fyzické vymazání jeho manželky z jeho domova se odmítalo nechat ignorovat a tepalo pod jeho žebry jako tupá bolest.

Na hony daleko odtud si Sylvia odemkla dveře svého bytu v centru města. Útočiště zůstávalo bez poskvrnky a tiché, na míle vzdálené od dusivé, tísnivé atmosféry sídla Thorneových. Najatý personál udržoval místo v dokonalém stavu a čekal na návrat, který odkládala příliš dlouho.

Položila svá těžká zavazadla u vchodu a zula si boty. Vytáhla telefon a vytočila zabezpečené číslo. Linka zazvonila stěží dvakrát, než se spojila.

„Sylvie, zrovna se mi o tobě zdálo, a ty mi teď voláš? Tomu říkám propojení,“ zachraptěl z reproduktoru mužův spánkem zhrublý hlas, protkaný nenuceným, hravým škádlením.

Sylvia jeho laškování ignorovala a zachovala si chladné a rozvážné vystupování.

„Potřebuju, abys pro mě prověřil jednu konkrétní záležitost. Ponoř se do záznamů, které ti posílám. Jakmile budeš mít podrobnosti, shromáždi důkazy a okamžitě mi je pošli.“

Vysvětlila přesné parametry vyšetřování bez špetky zaváhání. Její hlas zůstával klidný a prořezával noční ticho jejího bytu.

Ukončila hovor a hodila telefon na mramorovou kuchyňskou linku. Sklopila zrak a sledovala, jak obrazovka zhasíná do tmy. V očích se jí mihl ledový, soustředěný záblesk odhodlání.

Následujícího rána kousavý mráz štípal Sylvii do kůže. Stála venku pod velkolepými kamennými schody místního soudu a svírala elegantní koženou složku, která obsahovala její doklady totožnosti a oddací list. Zkontrolovala si hodinky. Uplynula celá hodina. Čekala v kousavém chladu na dokončení rozvodových papírů, ale Kaelen se neukázal.

Přitáhla si trenčkot blíž k ramenům a vytočila jeho číslo. Vyzvánění spadlo do generické hlasové schránky. Následně zkusila Nolana, jeho všudypřítomného asistenta. Ani tento hovor nikdo nezvedl.

Její křehká trpělivost byla u konce. Soud brzy zavře své administrativní dveře kvůli polední přestávce.

„Neuvěřitelné,“ sykla polohlasem.

Sylvia si uvědomila, že čekat venku v zimě je zbytečné, a nasedla zpět do auta. Sevřela volant, až jí zbělely klouby, a jela přímo k impozantní oceloskleněné budově ústředí Thorne Group.

Vypnula motor v návštěvnické sekci parkoviště pro vedení a vystoupila s obnoveným, plamenným odhodláním. Kráčela k hlavnímu vchodu společnosti, její podpatky ostře klapaly o beton.

Najednou jí vstoupila přímo do cesty nějaká postava a zablokovala jí průchod.

Sylvia vrazila ramenem do vysoké, vnadné ženy. Ta cizinka měla odbarvené blond vlasy, které jí dramaticky přepadaly přes jedno rameno. Její tvář nesla nepřirozenou hladkost nadměrných kosmetických zákroků, vyznačovala se nepřirozeně zvětšenými rty a ostře klenutým obočím, které jí dodávalo permanentní výraz povýšeného opovržení. Její na míru šitý byznysový kostým byl strategicky upraven a těsně obepínal tělo, aby dal na obdiv každou její svůdnou křivku.

Sylvia tu upravenou tvář okamžitě poznala. S touto ženou se už několikrát setkala, ještě v těch ubohých dobách, kdy si hrála na poslušnou manželku a nosila Kaelenovi do kanceláře domácí obědy.