Pohled Harper

Zírala jsem na ta křiklavá červená písmena, ze kterých stékala barva po bezchybně bílé zdi mého pokoje. TÁHNI DO PRDELE. DĚVKO. Čerstvá barva ze spreje mě pálila v nosdírkách a mísila se s prachem z roztrhaných stránek učebnic a pachem mého zničeného oblečení. Ta čirá nespravedlnost celého tohohle výjevu mi vrazila do hrudi jako pěst. Hluboko v kostech se mi vznítil primitivní, žhavý vztek, který spálil na troud veškeré vyčerpání z toho pekelného odpoledne.

Otočila jsem se na podpatku, podrážky mi zakřupaly na rozbitém skle z rámečku s fotkou mojí babičky.

Bianca a její elitní gang tyranek pořád ještě postávaly na chodbě a schválně mi blokovaly dveře od pokoje. Stály rameno na rameni, vyměňovaly si samolibé pohledy a čekaly, až se zhroutím v slzách. Chtěly show. Chtěly oběť.

Došla jsem přímo k nim a zkracovala vzdálenost, dokud jsem nebyla pár centimetrů od Biančina ušklíbajícího se obličeje.

„Uhni,“ zavelela jsem.

Bianca se posměšně uchechtla a překřížila si ruce na hrudi. „Pořád chceš zůstat na týhle koleji? Podívej se na ten bordel. Ještě není pozdě změnit názor a zdrhnout zpátky na tu hromadu odpadků, ze který jsi přišla—"

„Uhni, než mi rupnou nervy,“ varovala jsem ji. Můj hlas klesl pod můj obvyklý tón a sklouzl do nebezpečného, divokého rejstříku, který mi rachotil hluboko v hrudi.

Nezůstala jsem jen stát. Nechala jsem ten spalující vztek prodrat se na povrch. Ohrnula jsem rty a fyzicky na ně vycenila své vlčí tesáky. Ty ostré, smrtící špičky se v matném světle chodby zaleskly. V krku mi zavibrovalo tiché, teritoriální zavrčení.

Ty elitní holky ztuhly. Jejich samolibé úsměvy v mžiku zmizely. Byly zvyklé na zbabělce, na holky, které se složily a rozbrečely, když na ně někdo zatlačil. Můj nečekaný projev predátorské agrese je naprosto ohromil. Oči se jim doširoka rozevřely a zafixovaly na mých tesácích. Přestaly dýchat, ochromené čirou zvířecí hrozbou, která ze mě vyzařovala.

Využila jsem jejich šoku a nečekala, až mi uhnou z cesty. Vrhla jsem se vpřed a s čirou, nemilosrdnou silou jsem Biancu odstrčila. Tvrdě vrazila do protější stěny a překvapením vyjekla, ale to už jsem rázně kráčela kolem ní.

Vyrazila jsem přímo chodbou. Studenti ji lemovali, ukazovali si na mě a krutě si za mými zády šuškali. Ty zvěsti mě pronásledovaly, ale narovnala jsem záda a oči upírala přímo před sebe. Ignorovala jsem každičkého z nich a svůj vztek přetavila do těžkých kroků, když jsem mířila rovnou do kanceláře vedení akademie.

Rozrazila jsem těžké dubové dveře a vpochodovala dovnitř.

Recepční za pultem vypadala naprosto apaticky. Rolovala na zářícím monitoru a k smrti se nudila. Sotva zvedla svá těžká víčka, když jsem se před jejím stolem zastavila.

„Co je?“ protáhla a praskla bublinou ze žvýkačky.

„Moje osobní věci jsou roztrhané a rozházené po celé podlaze mého pokoje. Někdo mi na zeď nasprejoval výhrůžky,“ řekla jsem a udržovala hlas tvrdý a vyrovnaný. „Byla jsem od prvního dne terčem extrémní šikany ze strany svých spolužáků. Potřebuju, abyste zjistili, kdo to udělal, a okamžitě s tím něco udělali.“

Přestala žvýkat. Pomalu zvedla hlavu a zamrkala na mě, jako bych byla jen otravný hmyz, co jí bzučí u ucha. V jejích matných očích problýsklo poznání. „Počkat. Vy jste ta holka… dcera—"

„Ano. Jsem dcera Sylvie Finchové,“ utnula jsem ji ostře. „Co s tím?"

Recepční si poposedla a věnovala mi blahosklonný, falešný úsměveček. „Podívejte, extrémní šikana na téhle akademii fakt není běžný problém. Většina našich studentů pochází z elitních rodin. Jsou vzdělaní a mají dobré vychování. Jestli se cítíte jako terč a vaše věci byly zničeny, možná by stálo za to se zamyslet nad tím, co jste udělala, že jste naštvala celou skupinu. Vy sem evidentně nezapadáte.“

Troufalost jejích slov zapůsobila jako facka. Vinila mě ze zničení mého vlastního pokoje. Bagatelizovala to týrání, aby ochránila ty elitní spratky, co to tu vedli.

Odmítla jsem se nechat tímhle nedbalým vedením odbýt. Přistoupila jsem blíž, práskla dlaněmi o vyleštěný povrch jejího stolu a naklonila se. Probodávala jsem ji pohledem s tak neochvějnou intenzitou, že jsem ji donutila stáhnout se zpátky do koženého křesla.

„Jediná věc, co jsme já a moje matka udělaly, abychom někoho nasraly, je to, že jsme se zapletly s vaším lykanským králem,“ zasyčela jsem a provrtávala ji očima. „Mám sem teď vašeho krále přitáhnout, aby požadoval omluvu pro svou budoucí nevlastní dceru?"

Spadla jí brada. Ten falešný úsměv se roztříštil. „N-ne, takhle jsem to vůbec nemyslela—"

„Zjistěte, kdo to udělal,“ vynesla jsem absolutní ultimátum, v hlase mi zvonila chladná autorita. „A vymalujte mi pokoj. Jestli to do zítřka nebude, vrátím se na další kus řeči. A slibuju, že se vám to nebude líbit.“

Jasně jsem tak vytyčila nepřekročitelnou hranici, odrazila se od stolu a bez ohlédnutí vyšla ze dveří ven.

Adrenalin mě vynesl až z budovy, ale jakmile jsem vstoupila na nádvoří kampusu, tvrdá realita mé situace mě krutě zasáhla. Moje věci byly naprosto zničené. Neměla jsem čistou košili na převlečení. Už jsem neměla ani kartáček na zuby. Neměla jsem kde spát.

Vytáhla jsem z kapsy telefon. Displej se rozsvítil tuctem zběsilých, nepřečtených zpráv od matky.

[Gareth říkal, že už jsi dorazila. Proč ještě nejsi doma?]

[Děláš mi starosti, broučku.]

[Okamžitě mi zavolej.]

[Přijdeš aspoň domů na večeři? Tvůj otec tě chce poznat.]

Zírala jsem na blikající obrazovku. V ústech mi zhořklo. Neměla jsem už žádné jiné možnosti. Dlouze, těžce jsem si povzdechla na znamení porážky a naťukala tři krátká písmena: [JDU.]

Zavolala jsem si soukromé auto. Jízda z akademie mi připadala jako v mlze. Během třiceti minut vůz projel obrovskými, tyčícími se branami z tepaného železa a zavezl mě do samotného srdce smečky Zenith Moon.

Královský palác byl pompézní a nesmírně zastrašující. Obrovské sněhově bílé zdi se tyčily k obloze, zdobené klenutými věžemi a rozlehlou stříbrnou kopulovitou střechou. Vypadalo to jako pevnost převlečená za pohádku.

Auto zastavilo u hlavního vchodu. Tým omega služebných seběhl po kamenných schodech dolů, aby mě přivítal, spěchal mi otevřít dveře a nabídl mi stříbrný tác s uvítacím nápojem. Poletovaly kolem mě ve stavu vysoké nervozity. Odmávla jsem pití pryč a vystoupila na dlažbu.

Z velkolepého vestibulu se ozvalo ostré, rychlé klapání podpatků.

Moje matka, Sylvie Finchová, vyběhla z masivních dvojitých dveří, aby mě přivítala. Uplynulo už osm let od chvíle, kdy si bezcitně sbalila kufry, opustila mého pokorného otce farmáře a odešla z našeho skromného domova ve smečce Willow Creek. Nechala nás za sebou, aby mohla šplhat po elitním společenském žebříčku, a uspěla nad všechna očekávání.

A přesto, když jsem se na ni teď dívala, nezestárla ani o jediný den. Pořád měla tu svou bezchybnou, andělskou krásu. Jemné rysy v obličeji, obrovské nevinné oči a hebké blond vlasy, které jí v dokonalých vlnách spadaly přes štíhlá ramena.

Právě teď se však její dokonalá tvář křivila úzkostí. Vypadala, že má na krajíčku a je zoufalá.

„Ach, moje sladké zlatíčko,“ vykřikla Sylvie, vrhla se ke mně a omotala mi paže kolem krku.

Držela se mě jako klíště, její drahý parfém mi dusil smysly. Stála jsem prkenně, párkrát ji neohrabaně poplácala po zádech a pak se jemně odtáhla.

„Ahoj, mami. Jak se máš?“ zeptala jsem se záměrně odtažitým tónem.

„Měla jsem o tebe takový strach!“ Vzala můj obličej do svých pěstěných rukou a zkoumavě se mi zadívala do očí. „Když se řidič vrátil bez tebe, myslela jsem, že se stalo něco strašného. Bohudík jsi v bezpečí. Podívej se na sebe. Už je to tak dlouho…“

„Osm let,“ připomněla jsem jí suše.

„Správně. Osm let,“ zašeptala a hlas se jí zlomil. Její nevinné oči se zalily slzami, jež hrozily, že zničí její bezchybný make-up. „Já tě tu opravdu, ale opravdu potřebuju, broučku. Tahle nadcházející královská svatba je ten nejdůležitější okamžik mého života a já potřebuju tvou neochvějnou podporu. Ten tlak je přímo dusivý.“

Zavěsila se do mě, držela se mě, zatímco mě vedla do velkolepého vestibulu paláce. Samotné měřítko interiéru bylo ohromující, s klenutými stropy a mramorovými podlahami, od kterých se odrážely naše kroky.

„Všechno jsem pro tvou budoucnost zařídila,“ začala Sylvie a ležérně mi diktovala život, jako by nechyběla skoro celou dekádu. „Mám pro tebe vypracovaný přísný tříletý plán na akademii Crown. Až tam dokončíš studium, zajistila jsem ti prestižní místo v asociaci léčitelů smečky Zenith Moon. Vždycky jsi chtěla být léčitelka, viď? Je to dokonalá cesta.“

Zastavila jsem se. Zapřela jsem boty do mramorové podlahy a vytrhla svou ruku z jejího sevření. Okamžitě jsem její manipulaci utnula.

„Zadrž,“ prohlásila jsem pevně a zírala do jejích vykulených očí. „Zůstanu tu jen rok. Až bude po tvojí svatbě a vy se tu zabydlíte, odejdu.“

Sylviin výraz pohasl. Barva se jí vytratila z lící. „Odejdeš? Kam bys chodila?"

„Kamkoliv, kde nebudu obklopená lykany,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Nepatřím do tohohle světa, mami. Elity. Smečky. Královská rodina. Zkrátka sem nepatřím a nechci s tím mít nic společného.“

„Ale ano, patříš!“ Sylvie natáhla ruku a bezmocně mi stiskla dlaň. Její stisk byl překvapivě silný, zoufalý. „Beru si lykanského krále. Já sem patřím. Ty taky. Zůstaň, Harper. Zůstaň tu, ať jsem na tebe pyšná. Prosím tě o to.“

Byla naprosto mimo realitu. Chtěla, aby mohla být na mě pyšná, a přitom neměla ani ponětí o tom hlubokém, mocném tajném dědictví, které jsem ve své krvi potichu ukrývala. Tajemství, které by její dokonalý nový svět rozmetalo na kousky, kdyby lykani někdy zjistili, co jsem doopravdy zač.

Žaludek se mi ozval prázdnou bolestí. Hnaná čirým hladem z vynechaného oběda a z přežití brutálního odpoledne jsem přerušila oční kontakt.

„Mám hlad,“ odvedla jsem téma. „Neříkala jsi, že budeme večeřet?"

Sylvie zamrkala a maskovala svou paniku křehkým úsměvem. „Samozřejmě, broučku. Večeře už je připravená. Pojď.“

Vedla mě hlouběji do paláce, proplétaly jsme se nekonečnými, opulentními chodbami, dokud jsme nedorazily do obrovské jídelny. Dlouhý banketový stůl z tmavého vyleštěného dřeva se táhl středem místnosti. Na stříbrných podnosech už byla rozprostřena hostina.

Sedla jsem si vedle ní. Krátce poté, co jsme se usadily, se z vedlejší chodby ozvaly těžké kroky.

Lykanský král, Titus Rathmore, vstoupil do místnosti.

Byl to obrovský, masivní muž, který měřil snad bezmála dva metry. Měl ostré, nelítostné rysy a široká ramena, která jako by zabírala všechen prostor v místnosti. Vyzařovala z něj naprostá, hluboce zastrašující autorita, jež nutila zvířecí instinkty v mé hrudi, aby mě popoháněly ke sklopení hlavy. Donutila jsem se držet bradu nahoře a odmítla se jeho auře podřídit.

Titus na mě upřel pohled. Jeho drsná tvář se okamžitě proměnila a on se pokusil zahrát na vřelou rodinnou notu. Kráčel k čelu stolu a věnoval mi široký úsměv.

„Harper,“ zaburácel Titus, jeho hlas se odrážel od vysokých stěn. „Už tě chci nějakou dobu poznat. Brzy budeme rodina. Jsi už v podstatě moje dcera.“

Ten sentiment jsem okamžitě odmítla. Můj tón zledovatěl a srazil teplotu u stolu na bod mrazu.

„Nebudu ti říkat tati. Jednoho už mám,“ odsekla jsem.

Sylvie vedle mě ztuhla, dech se jí zasekl v krku, když v čiré panice zírala na krále.

Titus se zastavil. Uplynula napjatá vteřina. Pak se lykanský král mému chladu prostě zasmál a velkoryse mávl velkou rukou. „Samozřejmě. Tomu naprosto rozumím. Můžeš mě oslovovat jménem. Titus úplně stačí.“

„Děkuju, Titusi,“ řekla jsem a jasně tak nastavila své přísné emocionální hranice.

Titus se posadil do čela stolu a zvedl svůj plátěný ubrousek. Podíval se přes celou hostinu na mě. „Slyšel jsem, že ses dnes zapsala na akademii Crown. To je dobře. Popravdě, můj syn, Kaelen, na tu akademii chodí taky.“

Sylvii se rozzářily oči. Bláhově se té příležitosti chopila a naklonila se dopředu s nadšeným, dychtivým úsměvem. „Ach, to je úžasné! Kaelen by na Harper mohl v kampusu dohlédnout. Jelikož je ve vyšším ročníku, mohl by ji tam provést a ochránit ji.“

Krev mi ztuhla v žilách. Vzpomínka na to, jak mě Kaelen na chodbě přimáčkl, na drtivý stisk na mé čelisti a na nahou holku, co se na mě ze stolu ušklíbala, se mi vřítila zpátky do hlavy.

Než jsem vůbec stihla otevřít pusu, abych matku poprosila, ať tenhle katastrofální, naivní nápad okamžitě pustí z hlavy, halou se rozlehl ohlušující rachot.

Těžké dveře do jídelny se prudce rozrazily a s hromovým praskotem narazily do kamenných zdí.

Kaelen Rathmore stál ve dveřích.

Jeho obrovská postava blokovala východ a samotná jeho přítomnost vysála všechen vzduch z grandiózní místnosti. Na hezké tváři měl temný, smrtící úšklebek, zatímco si prohlížel svého otce a králi se nepokrytě vysmíval.

„Nebyl jsem si jistej, jestli chci na tuhle blbou večeři vůbec přijít,“ oznámil Kaelen a z hlasu mu kapala arogance.

Pak otočil hlavu. Jeho ledově zelené oči se odtrhly od Tituse a zabodly se přímo do Sylvie, a hned nato do mě.

Přímo po páteři mi přejel náhlý, děsivý mráz. Vzduch v místnosti ztěžkl, prosycený nebezpečným, výbušným napětím. Kaelen udělal krok vpřed, boty mu duněly o podlahová prkna. Jeho pohled se zafixoval na tom, co bylo prostřeno před mojí matkou.

Jeho úšklebek zmizel. Když na nás zíral, z jeho hlasu odkapával jed a neskrývané obvinění.

„Kdo ti do prdele dovolil používat stříbro mý matky?“