Silas mlčky naslouchal Biančiným slovům, v tváři se mu nezračila žádná radost, jakou byste u ženicha očekávali.

Vypadal osaměle, ačkoli si ani nebyl jistý proč.

Sám nevěděl, z čeho ta osamělost pramení.

V posledních dnech nedokázal myslet na nic jiného než na Lyru—na její tvář, na zvuk jejího hlasu. Ale opravdu by na ni myslet neměl.

Věděl však, že by neměl.

Silas si vždycky namlouval, že tou, na