Pohled Brey

Pohrdavé, pronikavé pohledy sledovaly každý můj krok, když jsem pomalu a trýznivě kráčela širokou chodbou vedoucí k shromažďovací síni smečky. Dnes už jsem byla na do očí bijící opovržení svých vlkodlačích druhů důvěrně zvyklá. Byla to každodenní realita života pololidské dcery alfy. Šepot začínal v okamžiku, kdy jsem vstoupila do jejich zorného pole. Rty se stáčely do instinktivního vrčení. Oči blýskaly zlatavou zlobou. Sklopila jsem hlavu a ruce si zabořila hluboko do ochranných kapes své nadměrné, seprané mikiny. Mým jediným zoufalým přáním v tuto chvíli bylo mít tohle nechtěné předvolání co nejrychleji za sebou. Chtěla jsem se jen rychle vrátit do tichého bezpečí svého pokoje, zamknout těžké dřevěné dveře a pokračovat v utápění se v hlubokém neštěstí mého nedávného odmítnutí z vysoké školy.

Klikatá cesta se otevřela na rozlehlé nádvoří přímo před síní. Soudě podle obrovského množství vlků proudících k velkolepým dvoukřídlým dveřím, tohle nebylo žádné soukromé rodinné setkání, kterého jsem se děsila. Šlo o povinné shromáždění pro celou smečku. Zpomalila jsem krok. Rozpačitě jsem postávala poblíž kamenného sloupu u vchodu a v duchu kalkulovala s riziky toho, že bych se otočila a celou akci vynechala. Můj otec, alfa Gareth, netoleroval neposlušnost od nikoho, a už vůbec ne od křehké dcery, která už tak poskvrnila jeho dokonalou, predátorskou pověst.

Zrovna když jsem opatrně poodstoupila od chladného sloupu, abych se přiblížila k velkolepému vstupu, obrovská síla do mě nečekaně a tvrdě vrazila do ramene.

Brutální náraz mě poslal potácet se dozadu. Moje obnošené plátěné tenisky hlasitě zaskřípaly o kamennou podlahu, jak jsem bojovala s gravitací, abych udržela rovnováhu. Zachytila jsem se těsně předtím, než jsem dopadla na zem, a prudce zvedla hlavu. Cestu mi blokovala tyčící se zeď svalů a tuku. Byl to Bran, notoricky agresivní a neuvěřitelně mohutný syn betových.

"Dávej pozor, slabochu." Bran se na mě s hnusným, burácivým smíchem ušklíbl.

Jeho kruté pobavení přitáhlo dychtivou pozornost okolních členů smečky. Rychle se vytvořil široký kruh diváků, jejichž oči prakticky zářily zvráceným očekáváním, že uvidí, jak polokrevnou usadí na její místo. Zatnula jsem zuby a rychle nabrala ztracenou rovnováhu. Zabodla jsem pohled přímo do jeho ošklivého, samolibého obličeje. Byla jsem unavená, měla jsem zlomené srdce a byla jsem naštvaná a odmítala jsem se dnes nechat veřejně zastrašovat tímhle přerostlým tyranem.

"Já nejsem ten, jehož doslovná fyzická velikost je vyvážena jen nedostatkem sebereflexe. Až tě příště napadne slepě si na někoho vyskakovat, pamatuj si to." Hlas jsem držela klidný a dbala na to, aby z každé slabiky kapal čistý, nefiltrovaný jed.

Moc dobře jsem věděla, že jeho astronomická váha byla jeho největší a nejkřehčí nejistotou, a sledovala jsem, jak se jeho výraz mění. Věděla jsem, že můj osten zasáhl cíl naprosto přesně. Posměšné uchechtávání jeho patolízalských přátel v mžiku utichlo. K nepříčetnosti rozzuřený Bran agresivně vyrazil kupředu. Obličej mu zrudl do tmavě fialova a na tlustém krku mu naběhly žíly. Rychle zvedl těžkou, masitou ruku, aby mi vlepil facku.

Zarytě jsem zůstala stát na místě a ani jsem neucukla. Bradu jsem držela vodorovně a zírala mrtvolně přímo do jeho rozzuřených, vzteklých očí.

"Zkus to, špekoune. Možná jsem jen napůl vlkodlak, ale moje oficiální hodnost ve smečce tě stále značně převyšuje. Jsem dcera alfy. Pamatuj si tenhle jasný fakt, než se opovážíš zasadit tu ránu, protože jestli to uděláš, přísahám, že tě můj otec nechá okamžitě vyhnat." Vyzvala jsem ho odvážně, silně poháněná svou intenzivně kypící frustrací z dnešních ranních událostí.

Uvnitř mi srdce bušilo do žeber jako uvězněný, zoufalý pták. Byla jsem si zhruba na devadesát procent jistá, že mému odtažitému otci by bylo naprosto jedno, kdyby jeho pololidská dcera byla brutálně šikanována na nádvoří. Pravděpodobně by mě obvinil z toho, že jsem vyprovokovala čistokrevného vlka. Ale můj sebevědomý blaf v této napjaté chvíli velkolepě zafungoval.

Bran se zastavil uprostřed máchnutí. Jeho obrovská ruka se zastavila v mrazivém vzduchu jen pár centimetrů od mé tváře. Tváří se mu mihl silně rozporuplný výraz, když v duchu zvažoval vážné důsledky útoku na alfovu krev před desítkami dychtivých svědků. Těžké ticho mezi námi se protahovalo. Nakonec ze sebe vydal frustrované, hrdelní zafunění, pomalu spustil ruku a v hořké porážce ustoupil.

"Příště přijď, až budeš mít koule na to něco opravdu udělat." Rychle jsem zasadila poslední, kousavou ránu jeho pošramocenému egu.

Aniž bych čekala na jeho ubohou odpověď, prodrala jsem se kolem jeho strnulé postavy a sebevědomě nakráčela do shromažďovací síně s bradou drženou mimořádně vysoko. V duchu jsem se poplácala po zádech za to, že jsem se mu dokázala postavit. Usadit Brana na jeho právoplatné místo mi dodalo chvilkový pocit síly, ale toto prchavé vítězství zmizelo ve vteřině, kdy jsem překročila ten zastrašující práh.

Uvnitř obrovské jeskynní síně panovala atmosféra hustá dusivým napětím. Masivní prostor byl od zdi ke zdi zaplněn stovkami vlkodlaků, kteří si mumlali utlumenými, úzkostnými tóny. Ztlumené osvětlení vrhalo na popraskanou kamennou podlahu dlouhé, hrozivé stíny. Oči mi okamžitě zabloudily k vyvýšené plošině v čele místnosti.

Můj otec alfa, moje zlá macecha a moji krutí nevlastní sourozenci seděli pevně na pódiu a vyzařovali auru absolutní pýchy a nekontrolované dominance. Jejich plyšová, zdobená křesla byla uspořádána v dokonalé linii čelem k masivnímu davu. Jedna jediná, znatelně méně luxusní dřevěná židle zůstala neohrabaně umístěna mírně za jejich velkolepým sezením. Okamžitě jsem věděla, že ta ubohá malá stolička je určena pro mě.

Nechtěla jsem tam sedět a vystavovat se odsuzujícím pohledům celé smečky. Pokusila jsem se tiše skrýt mezi hemžícím se davem členů smečky vzadu a ponořit se nízko do měkké látky své mikiny. Vlci kolem mě si mé přítomnosti všimli a okamžitě se mi vyhnuli, udělali kolem mě široký kruh, jako bych přenášela smrtelný mor.

"Breo, pojď okamžitě sem a posaď se." Hustým okolním hlukem rychle prořízl otcův přísný, burácivý hlas.

Jeho drsný rozkaz se odrazil od vysokých dřevěných trámů. Stovky hrozivých hlav se otočily, aby na mě zíraly. Neochotně jsem si zhluboka, táhle povzdechla a vlekla se k přední části sálu. Vystoupala jsem po krátkých dřevěných schodech na plošinu a na kůži cítila drtivou fyzickou tíhu jejich kolektivních pohledů. Došla jsem na své vyhrazené místo a zapadla do tvrdého dřeva. Záměrně jsem ignorovala ledově chladné rameno od svého nevlastního bratra Kaela, který seděl prkenně a zíral před sebe. Stejně tak jsem mistrně ignorovala hluboce nenávistný, pronikavý pohled, který mým směrem divoce vrhala moje macecha. Stále jsem neměla tušení, co jsem kdy udělala, že jsem si od té ženy vysloužila tak čistou zášť, ale prozatím jsem tu vyčerpávající myšlenku odsunula stranou.

Můj otec se pomalu postavil, aby formálně oslovil nervózní smečku, a zvedl velitelskou ruku. Okamžitě tak umlčel přetrvávající klábosení v masivním sále.

"Můj lide. Oficiálně jsem svolal tuto naléhavou schůzi, abychom čelili děsivé, bezprecedentní hrozbě samotnému míru všech vlkodlaků." Jeho burácivý, autoritativní hlas se hlasitě odrážel od kamenných zdí.

Neklidným davem se prohnala nová vlna ustrašeného reptání. Uzavřený prostor začal prostupovat pach skutečné úzkosti. V žaludku se mi vytvořil pevný uzel děsu, i když jsem se ho zpočátku snažila zahnat.

Odmlčel se kvůli dramatickému efektu. Dovedně nechal obrovskou váhu svých temných slov proniknout hluboko do myslí publika. Přelétl svým intenzivním, vypočítavým pohledem po svém lidu, než pokračoval ve svém zlověstném projevu.

"Onyxové upíří království se začíná bouřit. Po generace jsme udržovali křehkou hranici, ale tato éra klidu oficiálně končí. Nedávné brutální šarvátky s některými z našich sousedních smeček neustále narůstají a mám silné podezření, že se s námi chystají jít do války."

Plným sálem energicky proběhlo rychlé, vyděšené šuškání naprostých obav. Slovo 'válka' viselo ve vlhkém vzduchu jako nevyhnutelný rozsudek smrti.

Hluboko v hrudi mi prudce vyskočila chladná, surová panika. Veškerá má předchozí obranná odměřenost v děsivém okamžiku zmizela. Válka. Vlkodlaci půjdou do války proti upírům. Já ještě ani neprobudila svého vnitřního vlka, a v mém věku už se mi to pravděpodobně nikdy nepodaří. To mě v brutálním nadpřirozeném konfliktu činilo prakticky bezbrannou. Zatímco jsem seděla naprosto strnulá na své odlehlé židli, myslí se mi honily děsivé, krvavé obrazy. Tiše a neústupně jsem se zařekla, že musím okamžitě uvést do praxe neprůstřelný plán, jak za každou cenu opustit tuhle prokletou smečku, než budu beznadějně dopadena a zmasakrována v blížícím se krveprolití. Odmítla jsem se stát vedlejší obětí v bitvě, s níž jsem neměla nic společného.

Můj otec rezolutně odmítl přikrášlovat naše chmurné šance. Stál vzpřímeně a bez omluvy na kraji pódia a bez obalu přiznával vyděšenému davu krutou pravdu.

"Nebudu vám lhát. Jsme nesmírně silní. Jsme hrdí válečníci. Ale pokud odpovíme násilím, nevyhnutelně nás krvelační upíři zdevastují. Disponují divoce převyšujícími počty a temnou magií, které se v žádném delším boji prostě nemůžeme vyrovnat."

Z pléna se ozvaly hlasité výkřiky silného nesouhlasu. Rozbouřeným davem se rychle přehnala hluboce zakořeněná, historická nenávist k upírům. Muži a ženy cenili své ostré zuby a vrčeli ve společném hněvu na drsnou realitu jejich kruté nevýhody. Opatrně jsem se opřela, překvapivě ohromena otcovou vzácnou taktickou upřímností. Nenechal slepou vlkodlačí pýchu, aby jeho lid vedla k bezhlavému masakru.

Počkal, až vrčící rozruch vyvrcholí, než zvýšil hlas nad ten ohlušující hluk.

"Nicméně, možná existuje legitimní způsob, jak se tomuto blížícímu se krveprolití úplně vyhnout."

Rozzlobený dav rázem utichl a visel mu na každém napínavém slovu. Naklonila jsem se dopředu na své nepohodlné dřevěné židli a srdce mi tlouklo zběsilým rytmem do žeber. Napínala jsem uši a zoufale jsem chtěla pozorně naslouchat tomu, jak se chystá zastavit celou válku.