POV: Rhydian

Mé oči sledují brutální řezné rány a masivní fialové modřiny, které hyzdí její bledou, jemnou kůži. Syrový pach její krve mě udeří do nosu a proráží vlhký, zatuchlý vzduch chatrče. Žilami mi proudí temná, primitivní potřeba. Chci ty zbabělce, kteří tohle udělali, vystopovat. Chci jim vyrvat hrdla a ukončit jejich ubohé životy tak pomalu a bolestivě, jak to jen půjde. Je to takové malinké, opuštěné stvoření, tak křehké, se zápěstími tak hubenými, že bych je mohl zlomit mezi dvěma prsty. Na někoho tak bezbranného by vztáhl ruku jen ten nejhorší druh odpadu.

„Řekni mi, kdo ti ublížil, faeling.“

Zjišťuji, že nedokážu potlačit to hluboké, hrdelní zavrčení, které mi vibruje v hrudi. Jsem zocelený válečník. Na bitevním poli si vynucuji respekt a jsem zvyklý lámat dospělé muže jediným pohledem. S lidmi se nemažu. Přesto tahle drobná dívka mé zjevné zastrašování prostě ignoruje. Nekrčí se strachy. Netřese se. Místo toho se odvrátí od mého pronikavého pohledu a začne rozbalovat ubohý, žalostný uzlíček ukořistěného jídla. Nabídne mi starý chléb a potlučené ovoce jako dar na usmířenou a chová se, jako by ty bolestivé, krvácející rány na jejích pažích nebyly vůbec nic. Drásá mi to nervy.

„Položil jsem ti otázku, faeling. Očekávám odpověď.“ Můj tón neponechává žádný prostor pro odmlouvání. Udržuji svou auru na uzdě, ale dochází mi trpělivost. Nejsem zvyklý na to, aby mi někdo odporoval nebo mě ignoroval, obzvlášť ne omega kapesní velikosti.

Elowen si těžce povzdechne, plná podrážděné rezignace. Spustí své malé, zbité ruce do klína a zírá dolů na svůj roztřepený lem.

„Betova dcera mě nenávidí. Vlastně všichni mě nenávidí… Nemám vlka.“

Rychle odvrátí zrak. Po tvářích se jí rozleze temný ruměnec hluboce zakořeněné hanby a jasně zahoří na její bledé kůži. Stáhne se do sebe, jako by čekala, že ji uhodím nebo se jí vysměju.

„Chápu.“

Přinutím se zachovat neutrální výraz. Udržuji svůj hlas chladný a nevzrušený. Pod povrchem ale můj vnitřní vlk s brutální silou zuřivě protestuje proti této do očí bijící nespravedlnosti. Bezvlčí člen jakékoli smečky by nikdy neměl být zanedbáván a brán jako fackovací panák. Skutečný Alfa se stará o každého člena a zajišťuje ochranu slabých. Tahle smečka hnije zevnitř. Připomenu si svou ponurou realitu. Nemůžu si dovolit se k téhle dívce citově připoutat. Jsem hluboko na nepřátelském území na tajné misi. Má přítomnost tady je dočasná a mé přežití závisí na udržení chladného, vykalkulovaného odstupu.

„Řekni mi o té Betově dceři víc. Jaký s tebou má Vespera problém?“ Naléhám na ni, aby mi sdělila podrobnosti. Přísně si namlouvám, že shromažďování informací o hierarchii smečky je výhradně ve prospěch mé mise. Nemá to nic společného s tou divokou, palčivou touhou zlomit Vespeře vaz.

Elowen si mne pohmožděnou paži. Její hlas zní unaveně a poraženě, odráží se v tichém přítmí místnosti.

„Je psychopatka. Nelíbí se jí, že je na mě Alfův syn Draven hodný. Myslí si, že patří jí, a chce, abych se od něj držela dál. Myslí si, že se ho snažím svést nebo co, což je naprosto směšné. Pokaždé, když je nablízku, se mi zauzluje jazyk a jsem nervózní.“

Nakrčí nos. To gesto je roztomilé, ale její slova mi drásají každý nerv v těle. Draven Voktor. To jméno znám, a znám i lidi jeho druhu.

„Možná by ses měla Dravenovi vyhýbat, aby ses ušetřila dalšího bití.“ Navrhnu ten nejlogičtější postup a očekávám, že bude souhlasit a bude se držet v ústraní.

Tahle nečekaná malá dračice ale místo toho narovná ramena. Oči jí zablesknou překvapivým ohněm a zaženou chování pokorné omegy.

„Vůbec ne! On je ten jediný člověk v celé téhle smečce, který se ke mně kdy choval alespoň trochu laskavě. Neoplatím mu jeho laskavost tím, že se mu budu vyhýbat, jen abych si zachránila vlastní kůži. Navíc, čas strávený s ním je vrcholem mého dne. A moc hezky se na něj dívá.“

Kousnu se do vnitřní strany tváře. Cítím chuť železa. Zatnu čelisti, abych zadržel to zuřivé vrčení, které se mi drápe do hrdla. Sval na krku mi cukne. Proč mi její nedostatek pudu sebezáchovy kvůli takovému namyšlenému chlapovi, jako je Draven Voktor, tak intenzivně vadí? Z toho, co jsem vyrozuměl, ten muž nedělá vůbec nic, aby ji skutečně ochránil. Jen jí hází odrobinky základní slušnosti, zatímco členové jeho smečky ji trhají na kusy. Můj vlk přechází v mé mysli sem a tam, rozrušený a teritoriální kvůli samici, která nám nepatří. To iracionální pálení v mé hrudi se rozhoří.

„Jé! Hádej co!“ Sepne ruce, náhlý výbuch nadšení smyje její předchozí pochmurnost.

Nakloní se dopředu. Oči se jí rozzáří zoufalou, hladovou nadějí, která mě zasáhne přímo do žaludku.

„Zítra se koná ta velká soutěž, ve které se rozhodne, kdo se stane novou hlavní omegou pro sídlo smečky. Budu se účastnit. Pokud budu vybrána… pracovala bych s Dravenem každý den ve velmi těsném kontaktu. Vybírali bychom menu pro večeře smečky a procházeli jeho rozvrh. Starala bych se o to, aby měl na svých důležitých schůzkách všechno, co potřebuje. Splnil by se mi sen.“

Ze rtů mi unikne temné, dunivé zavrčení. Tentokrát to nedokážu zastavit. Ta živá představa, že tráví dny tím, že touží po takovém zbytečném muži, mě neskutečně štve. Zvířecí zvuk zavibruje stísněnou chatrčí, odrazí se od tenkých dřevěných stěn a zaplní malý prostor syrovou predátorskou agresí.

Musím se uzdravit. Musím se odtud dostat, než se mi tahle drobná dívka dostane pod mou přísně střeženou kůži. Jsem smrtící zbraň, voják poslaný, aby tuhle smečku roztrhal na kusy, ne zachránce pro nějakou zlomenou malou omegu.

Elowen při mém náhlém zvuku fyzicky ucukne. Ramena se jí zvednou až k uším a jasné, plné naděje světlo v jejích očích zmizí, nahrazeno povědomým strachem. Hruď se mi stáhne okamžitou lítostí.

„Omlouvám se. Neublížím ti, maličká.“ Zjemním hlas a donutím to zuřivé zvíře zpět do klece.

Na zlomek vteřiny zkoumá mou tvář. Její postoj se uvolní a věnuje mi krásný, zářivý úsměv, který mi sebere vzduch z plic.

„Já vím. Já se tě nebojím. Jsi můj přítel.“

Přítel. To slovo leží na mé hrudi těžce a cize.

Přejde ke mně a naznačí mi, abych se naklonil dopředu. Poslechnu a zatnu zuby při ostrém tahu potrhaných svalů na žebrech. Jemně mi čistí hluboké, zubaté rány přes celá má široká záda. Její malé ruce se pohybují s maximální péčí a procházejí zničenou krajinou mé kůže. Začne si tiše, melodicky pobrukovat. Ten sladký zvuk mě v chabě osvětlené místnosti obklopí. Pomalu zmírňuje fyzickou bolest mých zranění a vytahuje napětí z mých ztuhlých svalů. Chladná vlhkost hadříku smývá špínu a zaschlou krev a zanechává po sobě zvláštní pocit klidu.

Navzdory její něžné péči zůstává má mysl znepokojená. Vůně jejích čerstvých modřin se vznáší ve vzduchu. Cítím nutkání varovat ji před drsnou realitou našeho brutálního světa.

„Neměla bys tak snadno věřit cizincům, faeling. Neznáš mě. Nevíš, čeho jsem schopný. Kdybych byl někdo jiný, někdo krutý, mohla by ses ocitnout ve skutečném, smrtelném nebezpečí. Myslel bych si, že tahle smečka tě tu lekci už dobře naučila.“

Nenechá se odradit. Zastaví své broukání a vlhký hadřík nechá položený na mé páteři. Přes rameno se setká s mým pohledem a obdaří mě vyzývavým, zářivým úšklebkem, který mi vyrazí dech.

„A kdybych se jimi nechala zlomit… kdybych se rozhodla podezřívat každého místo toho, abych v lidech vždycky hledala to nejlepší, nebyl bys dnes naživu.“

Její logika je bezchybná. Ale také nebezpečná. Prochází světem monster s křehkým, krvácejícím srdcem a věří, že ji to nějak ochrání před jejich zuby.

Nechám ten hlubokomyslný komentář plavat. Odmítnu další hravé pošťuchování a obrátím zrak k popraskané dřevěné stěně před sebou. Musím svou mysl znovu soustředit na svou klíčovou misi a své fyzické uzdravení. Konverzaci utnu a zahalím se do chladného ticha, abych mezi námi znovu postavil zeď. Zírám na stíny hrající si na hnijících prknech podlahy a odmítám se dál zapojovat.

Slyším její tichý povzdech. Koutkem oka vidím, jak její zářivá tvář posmutní při mé náhlé změně chování. Ostré bodnutí viny zasáhne mé svědomí a zakroutí se mezi mými žebry jako nůž. Ticho se mezi námi natahuje, husté a tíživé, ztěžklé nevyřčenými slovy. Hledím strnule před sebe a intenzivně přemýšlím, proč mám takový divný pocit, že tahle drobná, malinká bezvlčí omega mě nakonec dovede do hrobu.