POV: Elowen

Uvážu si šňůrky zástěry pevně kolem pasu a snažím se uklidnit to nervózní třepotání pod žebry. Dnes je den výběru hlavní omegy. Pokud se mi jen podaří zapsat své jméno na oficiální seznam předtím, než se dnes ráno registrace uzavře, vím, že mám skutečnou šanci. Draven konečně uvidí mou opravdovou hodnotu. Už jen ta samotná myšlenka mi dodává nepopiratelný, vzrušený elán do kroku, když spěchám směrem k masivnímu sídlu smečky.

Proklouznu do tiché kuchyně. Je prázdná, ranní přípravy ještě nezačaly. Ohlédnu se přes rameno na lítací dveře, abych se ujistila, že nikdo nesleduje každý můj pohyb. Z kapsy vytáhnu pero a na papírový registrační arch ležící na nerezovém pultu narychlo naškrábu své jméno. Zrovna když si zasouvám pero zpátky do kapsy zástěry, protne tichou místnost ostrý, pronikavý hlas.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkne Vespera a vystoupí ze stínů spíže.

Trhnu sebou a otočím se k ní. „Nic. Jen se připravuju do práce.“

Rychle zkontroluji nástěnné hodiny a potvrdím si, že jsem tu s velkým předstihem před začátkem směny. Neporušila jsem žádná pravidla.

Vespera se ušklíbne, oči se jí zúží, jak si mě odshora dolů prohlíží se zjevným odporem. „No, tady tě nepotřebujeme. Najdi si něco na práci vzadu na dvoře, kde nebudeš překážet skutečným soutěžícím.“

Kousnu se do jazyka a zamířím k zadním dveřím. Práce na zahradě je obvykle můj nejoblíbenější úkol. Venku mezi bylinkami a květinami je ticho a klid. Ale v okamžiku, kdy zatlačím do těžkých dveří a vstoupím na betonovou terasu, se atmosféra změní. Od zdí se oddělí stíny. Zmrznu v pohybu, srdce mi buší frenetickým rytmem.

„Kam si myslíš, že jdeš, ty špinavá bezvlčí děvko?“ Vystoupí velká vlčice. Je to jedna z Vespeřiných nejbližších kamarádek.

Snažím se ji obejít, ale ona zrcadlí můj pohyb a blokuje mi jedinou únikovou cestu. Hrstka dalších dívek se za ní rozprostře jako vějíř a odřízne mi jakýkoliv ústup zpět do kuchyně.

Plivne na mě ta slova a tvář se jí stáhne zlomyslností. „Opravdu sis myslela, že necháme zbytečnou existenci jako ty účastnit se prestižní soutěže o hlavní omegu? Jaký vtip. Jako by nějaký bezcenný kus hovna jako ty mohl být vůbec v něčem hlavní.“

Tvrdě do mě strčí ramenem. Klopýtnu dozadu a máchám rukama jako větrný mlýn. Než vůbec stihnu najít pevnou půdu pod nohama, natáhne ruku dozadu. Její pěst mě s brutální silou zasáhne do nosu.

V uších mi zazní odporné křupnutí. Přes obličej mi vystříkne krev a kape mi po bradě v teplém, hustém pramínku. Náraz mi roztočí hlavu a podlomí se mi nohy. Tvrdě dopadnu na neúprosný beton, zátylek se mi odrazí od kamene.

Ještě než se mi vůbec začne projasňovat zrak, do břicha mě kopne těžká bota. Veškerý vzduch opustí mé plíce v drsném, trýznivém poryvu. Sesypou se na mě jako smečka vzteklých psů. Kopance mi dopadají na nohy, na záda, na boky. Stočím se do těsného klubíčka a snažím se krýt si obličej, ale ty rány nepřestávají, jsou nemilosrdné a neústupné.

Pak mě bota trefí přímo do hrudního koše. Ozve se zřetelné, děsivé prasknutí. Žhavá, zničující bolest projede mou hrudí a pálí jako oheň.

Zrak se mi zaplaví tmavými skvrnami. Snažím se lapat po dechu, ale plíce se odmítají roztáhnout. Krutý smích vlčic se stává tlumeným a slábne do tichého, vzdáleného šumění. Bolest se pro mou mysl stává už příliš velkou na to, aby ji dokázala zpracovat, a táhne mě dolů do tiché, blažené temnoty.

„Nedotýkej se mě!“ vykřiknu a prudce se posadím.

Couvám dozadu po drsné matraci a instinktivně odtahuji své zbité tělo od chladných, velkých rukou, které mi jemně spočívají na bocích.

Hluboký, sametový tenor toho pohledného cizince mě obklopí a protne mou slepou paniku. „Pššt. To je dobrý, faeling. To jsem jen já.“

Zamrkám a snažím se zaostřit v chabém světle chatrče. Uvědomím si, že sedím na lůžku, které celý týden používal.

Udržuje své ruce viditelné a čeká, až se mi zklidní dech. „Zůstaň v klidu, abych ti mohl dočistit rány.“

Jak adrenalin vyvolaný strachem opadá, v hrudi mi vzplane ohnivá agónie. Zostra se nadechnu. Zlomená žebra začnou křičet na protest a vyšlou mi do boku vlnu čistého ohně. Přiloží mi vlhký hadřík na ránu na čele, z náhlého štípnutí ucuknu a zkřivím tvář.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptám se třesoucím se, chraplavým hlasem.

Zvedne ruku, aby mě zastavil, když otevřu pusu, že mu vynadám. „Byl jsem venku na procházce, když jsem viděl skupinu krutých vlčic, jak hází tvé tělo v bezvědomí přes hranice smečky do hlíny. Neviděly mě. Ale naštěstí pro tebe, já jsem viděl je.“

Jemně mi zvedne lem trička a odhalí tmavou, černající zbitou kůži přes má žebra. Popadne utržený bílý pruh prostěradla a začne jím pevně svazovat můj rozbolavělý trup. Tlak je zpočátku nesnesitelný a vyloudí mi ze rtů zakňučení, ale jakmile ho zaváže, ta brutální bodavá bolest se otupí přesně natolik, abych mohla udělat mělký nádech.

Oči se mi rozšíří, když se mi vrátí vzpomínky na ráno. „Výběr hlavní omegy! Kolik je hodin?“

Temně se zamračí, ruce mu ochranitelsky visí nad mými zavázanými žebry. „Nejsi v žádném stavu, aby ses zúčastnila nějaké ponižující, ubohé soutěže pro potěšení toho idiotského Alfy. Jestli štěně Alfy potřebuje nějakou velkolepou soutěž, aby se rozhodlo, místo aby bralo v úvahu, jak tvrdě každý den pracuješ, tak si zaslouží tu neschopnou pipinku, která mu nakonec zůstane na krku.“

Našpulím rty a svírám si pulzující bok. „Tohle je pro mě důležité. Vítězství by mi mohlo změnit ten můj mizerný život. Konečně bych si vysloužila aspoň špetku respektu, místo abych byla navždy vyvrhelem smečky.“

Těžce si povzdechne a hluboké vrásky kolem úst se mu uvolní. „Radši by sis měla pospíšit zpátky.“

Věnuji mu nucený, zářivý úsměv a sesunu se z lůžka. Do páteře mi vystřelí bolest, ale já ji potlačím. Musím to zvládnout zpátky do sídla smečky.

Nutím se pohybovat se tak rychle, jak mi to mé zbité tělo dovolí. Než se dopotácím zpět do sídla smečky, jsem těžce potlučená a lapám po dechu. Hlavní sál je přeplněný členy smečky. Můj příchod okamžitě přitáhne všechny zírající oči. Stojím vzpřímeně, divoce odhodlaná neukázat žádnou slabost.

Draven se dožaduje vysvětlení a vystoupí ze středu místnosti s pohledem upřeným na mou pohmožděnou a zakrvácenou tvář. „Elowen! Co se ti proboha stalo?“

Vespera stojí přímo za ním. Vraždí mě pohledem, její oči slibují tichou, smrtelnou hrozbu, jestli ze sebe vydám jediné slovo o tom brutálním přepadení.

Ignoruji zlomyslné šuškání nesoucí se místností a donutím se dívat jen na Dravena. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Chtěla jsem se zúčastnit soutěže, ale měla jsem nešťastnou nehodu.“

Povzdechne si a s vypočítavým zábleskem v oku na mě pohlédne. „Není dost času tě nechat dokončit všechny úkoly a jednoduše by nebylo spravedlivé vybrat tebe místo těch, které je splnily. Kromě toho se zdáš být příliš náchylná k nehodám na někoho na tak důležité pozici.“

Mé křehké srdce se rozbije na kousky. Zoufalá naděje, kterou jsem nosila celé ráno, se mi propadne hluboko do žaludku. To odmítnutí chutná na jazyku hořce.

Pak mi Draven prsty jemně nadzvedne pohmožděnou bradu a donutí mě pohlédnout mu do očí. „Všiml jsem si tvého talentu v kuchyni. Tvé dezerty jsou lahodné. Jak by se ti líbilo stát se naší exkluzivní, novou šéfcukrářkou?“

Nesmírně šťastná ignoruji spalující bolest v žebrech, vytáhnu se vysoko na špičky a vtisknu mu jemný polibek přímo na tvář. „Opravdu? Děkuji!“

Někdo v davu zavrčí, ten zvuk je plný vzteku. Tváře mi zahoří náhlým ponížením.

Draven jen blýskne zářivým, divoce vlčím úsměvem. „Není vůbec zač, malý ptáčku.“

Spěchám zpátky domů do chatrče tak rychle, jak jen dokážu. V hrudi mi bublá čisté nadšení, které dočasně maskuje tepavou bolest mých pohmožděných kostí. Vtrhnu předními dveřmi, dychtivá podělit se o tu úžasnou zprávu, která mi změní život, se svým hostem.

Všechno mu převyprávím v přívalu udýchaných slov. Očekávám, že bude sdílet mou nesmírnou radost.

Intenzivně se na mě zadívá těžkým pohledem. „Nepřijde ti to divné? Proč by ten arogantní syn Alfy dělal něco tak podezřele milého pro podřadného vyvrhele smečky?“

Při jeho ponižujícím, cynickém tónu fyzicky ucuknu. Ta slova pálí, ale já si stojím za svým. „Mám opravdovou hodnotu! Jen proto, že ty a zbytek téhle slepé smečky ji nedokážete vidět, to ještě neznamená, že on ji vidět nemůže!“

Vydá ze sebe agresivní zavrčení a přikročí blíž, aby zmenšil vzdálenost mezi námi. Ta čirá frustrace z něj přímo sálá. „Varuju tě, abys byla opatrná. Alfové jsou notoricky známí tím, že sobecky využívají naivní omegy a nonšalantně je odhazují, když je to začne nudit. Nenech se jeho falešnými komplimenty vlákat přímo k němu do postele.“

Jeho špinavé obvinění mě udeří jako fyzická rána. V hrudi mi vzplane horký hněv, tváře mi zrudnou. Jsem rozzuřená a jeho domněnkou hluboce ponížená. „Možná bys měl být opatrný ty! Jasně jsem ti řekla, ať nechodíš ven, kde tě kdokoli může vidět. Necháš nás oba zabít!“

Posbírám veškeré své zbývající potlučené rozhořčení a ostře se otočím na patě. Vpadnu do malinké koupelny, popadnu okraj chatrných dřevěných dveří a prásknu jimi přímo do jeho hloupé, pohledné tváře.