Mé vyčerpané, krvácející tělo se vleče pásem stromů. Každý sval mě palčivě bolí, když se konečně dostanu před sídlo smečky. Plíce mi hoří s každým trhaným nádechem a nohy se mi třesou, hrozí, že se pod mou váhou podlomí. Na nádvoří se shromáždil chaotický dav. Tlačí se k sobě v neklidném kruhu a jejich mumlání se nese večerním vánkem. Prodírám se hustým zástupem těl a ignoruji štípající škrábance, které mi křižují paže a nohy po mém zběsilém úprku hustým lesem.

Prorazím první řadou přihlížejících a dech se mi zadrhne v rozedřeném hrdle. Alfa stojí vysoký a impozantní na vrcholku velkolepých kamenných schodů a vrhá na nádvoří temný stín. Přímo před jeho těžkými koženými botami leží bezvládná těla tří mrtvých vyvrhelů. Jejich zplstnatělá srst je potřísněná tmavou, sraženou krví, údy zkroucené v nepřirozených úhlech. Kovový pach jejich prolité krve těžce visí ve vzduchu a mísí se s pachem nervózního potu, který sálá z vyděšených členů smečky. Jen z toho pohledu se mi zvedá žaludek. Vyvrhely z duše nenávidím. Nepřinášejí nic než smrt a zkázu.

Draven hrdě stojí po boku svého otce. S pevně sevřenou čelistí vypadá do puntíku jako dravý a schopný budoucí vůdce naší smečky. Vespera se drží jeho paže a stojí po jeho boku jako jeho vyvolená družka. Sleduji její arogantní úšklebek, když shlíží na mrtvé vyvrhely a bere tu brutální scénu jako divadelní představení zinscenované jen pro její pobavení. Tiskne se k Dravenovu boku a chová se, jako by měla moc nad životem a smrtí.

Hruď se mi stáhne hořkým píchnutím. Draven si opravdu zaslouží někoho, kdo ho miluje. Potřebuje družku, která si bude vážit muže, jímž je bez ohledu na svůj titul, a ne tuhle zlomyslnou holku, která prahne jen po jeho postavení a moci. Vespera mu nikdy nenabídne skutečnou náklonnost nebo loajalitu; zajímá ji jen koruna, kterou bude jednoho dne nosit.

Vespera zvedne bradu. Prohlíží si dav a její pohled přejíždí po úzkostných tvářích naší smečky. Její zlomyslné oči se zabodnou do mých. Na tváři jí probleskne zvrácený, vítězný úsměv. Ten zlověstný výraz tam zůstane jen zlomek vteřiny, než se promění v masku předstíraného děsu. Hlasitě zalapá po dechu a přitáhne na sebe zraky všech na nádvoří.

„To byla ona! Ona je pustila dovnitř!“ obviní mě Vespera.

Vymrští paži a namíří ostrým, pěstěným nehtem na mou tvář. Obrovský dav se rozestoupí jako Rudé moře, všichni se snaží ode mě dostat co nejdál. Stojím izolovaná uprostřed širokého, prázdného kruhu. Stovky nenávistných očí se obracejí mým směrem, všechny pohledy jsou plné vražedného podezření. Ticho, které následuje po jejím obvinění, je ohlušující. Pak se zvedne zuřivý šepot, šířící se smečkou jako lesní požár.

Svírá mě oslepující panika. Srdce mi buší zběsilým rytmem do žeber. Vyvrhelů se děsím. Při pouhé myšlence na jejich divoké útoky mi tuhne krev v žilách. Nikdy bych se s nimi nespikla, abych ublížila vlastní smečce. Otevřu pusu, abych se bránila, ale slova mi na chvějících se rtech umírají.

Draven vykročí vpřed. Jeho autoritativní hlas se prodere rozzuřeným řevem smečky a nabídne mi zoufalý záblesk naděje.

„Vespero, to je vážné obvinění! Nemůžeme ji odsoudit jen na základě tohoto prohlášení. Prosím, řekni nám přesně, co jsi viděla.“

Vespera se sluní v plné pozornosti smečky. Vypne hruď, připravená spřádat své zlomyslné lži pro uchvácené publikum.

„Přistihla jsem ji, jak krade jídlo z kuchyně v sídle smečky! Odběhla do lesa, a když jsem ji sledovala, zjistila jsem, že ve své malé chatrči ukrývá nebezpečného vyvrhela!“ křičí Vespera a zesílí hlas tak, aby každý člen smečky slyšel tu vykonstruovanou pohádku.

Celá smečka sborově, šokovaně zalapá po dechu. Ten zvuk se přese mě přežene jako fyzická vlna. Rozzlobené mumlání propukne v zuřivý křik.

„Ne! To je lež! Nic takového jsem neudělala!“ křičím zoufale na svou obranu a prosím, aby někdo naslouchal rozumu.

„Ticho! Přiveďte ji ke mně, hned!“ štěkne Alfa.

Jeho příkaz vyžaduje absolutní poslušnost. Z davu se vynoří dva velcí strážci. Popadnou mě za paže drtivým stiskem, jejich těžké prsty se mi zarývají hluboko do masa. Vlečou mě vpřed, mé boty se marně dřou o hlínu. Stráže mě vytáhnou nahoru po kamenných schodech a bezmocně mě mrští na zem. Dopadnu na hrubý kámen přímo k botám Alfy, odřu si dlaně a narazím si kolena.

Zvednu zrak, hruď se mi prudce zvedá. Ani Draven se nemá k tomu, aby mi pomohl na nohy. Hledí na mě s chladným, nečitelným výrazem, čelist pevně sevřenou. Dolehne na mě beznadějná realita mé situace. Nejsem nic než podřadná bezvlčí omega. Vždycky uvěří dceři Bety spíš než mně, bez ohledu na pravdu. Mé slovo tu neznamená vůbec nic.

„Vstaň!“ zaryčí Alfa.

S námahou se škrábu na nohy, mé potlučené údy se pod jeho drtivým pohledem třesou. Jakmile se narovnám, vrhne se vpřed. Zhluboka se nadechne a nasaje pach z prohlubně mého krku. Očekávám, že ucítí hlínu a pot z mého zběsilého běhu. Místo toho cukne dozadu, jako by ho zasáhla neviditelná síla. Tvář mu nekontrolovatelnou zuřivostí zrudne do tmavě karmínové barvy. Svaly na krku mu nabíhají, když mě propaluje pohledem plným čirého hnusu. Nakloní se blíž a ztiší hlas tak, abych blížící se hrozbu slyšela jen já.

„Byla jsi v těsné blízkosti mocného vlka. Cítím na tobě jeho dominantní auru a on není žádný vyvrhel. S kým ses spikla, abys převzala mou smečku?“ dožaduje se odpovědi, z tónu mu kape jed.

Po potlučených tvářích mi kanou slzy. Hlas se mi zlomí pod drtivou vahou jeho obvinění.

„Ne, Alfo! Přísahám vám. S nikým jsem se nespikla. Nevím, o čem to mluvíte,“ prosím.

„Dobrá, ty nevděčná, lživá děvko! Když mi odmítáš odpovědět, možná ti dlouhá noc v temném žaláři rozváže jazyk,“ odplivne si a jeho sliny mi přistanou na tváři.

Odstoupí a vypne hruď. Zvedne ruce a oznámí svůj verdikt vyděšenému davu.

„Nese na sobě těžkou auru nebezpečného cizího vlka! Je vinna z vlastizrady! Odveďte ji do cel, ať tam počká na svůj trest!“

„Ne! Nic špatného jsem neudělala! Dravene, prosím, pomoz mi!“ křičím a zmítám se proti strážím, když mě znovu popadnou za paže.

Dívám se na toho jediného člověka, který mi vždy projevoval laskavost. Ale když se na mě Draven podívá, jeho smaragdové oči jsou chladné. Není v nich ani stopa po teple a soucitu, které jsem v nich kdysi vídala. Otáčí se širokými zády k mému děsivému osudu. Nenabízí žádný protest, žádnou obranu. Vespera se vítězně usmívá a zavěšuje se do jeho paže. Odvádí ho pryč, mizí v těžkých dubových dveřích sídla smečky.

„Nebyl to vyvrhel! Byl to můj přítel!“ křičím a bojuji se strážemi ze všech sil, které mi ještě zbyly.

Mé vyděšené výkřiky přehlušuje burácející, krvežíznivý dav. Žádají si mou hlavu, jejich tváře jsou zkroucené divokou zuřivostí. Stráže mě trhnutím vlečou dozadu. Boty se mi dřou o kamenné schody, kůže se trhá. Kroutím se a kopu, prosím členy smečky, které znám celý život, aby zasáhli, ale oni jen znechuceně odvracejí tváře.

Jak mě vlečou pryč ze světla nádvoří, můj odpor začíná slábnout. Vyčerpaná a zlomená zradou konečně vzdávám boj. Nechávám své tělo ochabnout v jejich krutém sevření.

Vlečou mě dolů po vlhkých, točitých schodech do hlubin sídla smečky. Vzduch se mění v ledový a zakusuje se mi do odhalené kůže. Vhodí mě do mrazivé betonové cely. Dopadnu na tvrdou podlahu s tupým žuchnutím. Těžké železné dveře se s ohlušujícím třeskem zabouchnou. Cvaknutí zámku se rozlehne chodbou a nechá mě samotnou v černočerné tmě. Na mrznoucí podlaze si přitáhnu kolena k hrudi a přemýšlím, kolik hodin života mi ještě zbývá.