Ophira

Jdu skrytými stezkami zpátky do našeho záložního tábora a v hlavě se mi dosud točí ze setkání s Valeriem. Každý krok zvětšuje vzdálenost mezi námi a s ní přichází fyzická bolest, o níž jsem dosud slyšela vyprávět jen v příbězích o odloučených pravých druzích. Stříbrné pouto se mezi námi napíná, neustálá připomínka toho, co osud určil a povinnost zapovídá.

Snové květy v mém košíku ve skomíra