Rozlehlé sídlo Vieriů působilo chladněji a mnohem nepřátelštěji než kdy jindy, když jsem pomalu stoupala po mramorových schodech ke vchodu vedle Silvia. Zuřivě oddaný pobočník mého zesnulého otce se přizpůsobil mému tempu a jeho těžké boty duněly o kámen. Celou cestu autem jsem mu naléhavým šeptem všechno přiznávala a nakláněla se k němu, aby nás řidič neslyšel. Rozmazané město za tónovanými skly neposkytovalo žádnou útěchu, jen tvrdé uvědomění, že se chystám vejít do vlčího doupěte. Dopodrobna jsem mu vylíčila čirou hrůzu ze dvou mrtvých mužů, které jsem viděla, kovový pach krve, který mi stále ulpíval v krku, a ochromující, paralyzující strach, který mi do morku kostí zaryl Vincenzo Falcone. Silvio stoicky naslouchal se sevřenou čelistí. Jeho pevná přítomnost mi však téměř nepomáhala zahnat ledový strach v žilách.

Na prahu vlastního domova jsem se přerývaně nadechla. Věděla jsem, že potřebuju neochvějnou trpělivost a železnou masku, abych přežila to, co čekalo uvnitř. Tenhle dům byl pomníkem moci, ne pohodlí. Silvio otevřel mohutné dvojité dveře a tísnivé ticho sídla se mi svalilo na ramena.

„Čekají na tebe v obývacím pokoji,“ zamumlal Silvio, jehož hlas byl hluboký, chraplavý rachot.

Přikývla jsem, na zlomek vteřiny se pevně zapřela nohama o leštěnou podlahu a pak vykročila. Chůze dlouhou chodbou mi připadala jako pochod na popravu.

Uvnitř opulentního obývacího pokoje bylo napětí tak husté, že by se dalo krájet. Moji strýcové, Stefano a Massimo, prkenně čekali poblíž vysokého kamenného krbu. Obrovský portrét mého dědečka se rýsoval nad krbovou římsou a jako by jeho namalované oči soudily ten rozpadající se odkaz, který po sobě zanechal. Oba muži měli na sobě bezvadně střižené obleky, které nijak neskrývaly jejich dravé držení těla. Vypadali jako vlci obcházející klec, lačnící po krvi. Žaludek se mi svíral temným podezřením. Kdokoli z nich mohl zosnovat brutální vraždu mého otce, ačkoli já jsem v soukromí o zlomíček víc podezřívala chladného a vypočítavého Stefana. Vždycky dychtil po trůnu.

Moje matka seděla na okraji sametové pohovky. Obličej měla zamrzlý jako porcelánová maska a před kroužícími žraloky neprozrazovala žádné emoce. Strávila celý život tím, že se učila, jak skrývat svou hrůzu. Vedle ní si moje starší sestra Giovanna ze zoufalství mnula ruce a klouby jí přitom bledly do kostní běli. Třináctiletý Matthias se defenzivně choulil v obrovském koženém ušáku, oči měl rozšířené úzkostí, když sledoval nebezpečné muže okupující jeho domov.

„Chceš mi to vysvětlit?“ vyjel na mě okamžitě Massimo. Jeho drsný, dunivý hlas se odrážel od vysokého stropu. Probodával mě pohledem a jeho mohutný krk rudl vzteky.

Stefano ani nečekal na odpověď. Vykročil vpřed, jeho naleštěné boty se po koberci pohybovaly bezhlučně, a otázku vyštěkl ostře jako prásknutí bičem. „Šla jsi za Vincenzem Falconem. Proč?“

Pevně jsem se postavila na zdobený perský koberec a držela hlavu vztyčenou. Oprávněný hněv mi rozehříval zmrzlou krev. Odmítala jsem se v domě svého otce krčit. „Protože jsem musela. Otec mi odkázal mafii.“

Massimo prakticky vyskočil na nohy. Jeho obrovité tělo se třáslo nefalšovanou zuřivostí a na spánku mu viditelně pulzovala žíla. „Neměla jsi žádné právo! S námi ses neporadila. S nikým ses neporadila!“

Stefano se na mě podíval s čirým, nefiltrovaným znechucením a otevřeně zesměšňoval samotnou myšlenku obrovského mafiánského impéria patřícího mladé ženě. Jeho úšklebek byl ostrý jako břitva. „Chápeš vůbec, co jsi provedla? Co je to za muže? Chránit nás? Vezme si tebe a pak zničí i nás.“

„Radši on než vy. Než kdokoliv z vás,“ vypálila jsem zpět a jedovatá slova se mi vydrala z hrdla dřív, než jsem se dokázala zastavit. Zlostně jsem pohlédla na oba muže, hruď se mi zvedala námahou a odmítala jsem tu smrtící urážku vzít zpět.

Obývací pokoj smrtelně ztichl. Jako by z prostoru někdo vysál vzduch. Massimo ze sebe vydal tiché, hrdelní zavrčení, udělal rychlý krok vpřed a máchl svou mohutnou paží. Vší silou mě udeřil otevřenou dlaní do tváře. Odporné prasknutí se rozlehlo obrovskou místností a odrazilo se od stěn. V periferním vidění mi explodovaly hvězdičky, na zlomek vteřiny mě oslepily a na jazyku se mi okamžitě rozlila ostrá, kovová pachuť krve. Bodavé teplo se rozlévalo po mé kůži a pálilo až na kost.

Neústupně jsem zůstala stát. Zapřela jsem paty do koberce a odmítala ustoupit byť o krok nebo mu dopřát zadostiučinění, že mě uvidí padnout.

Silvio vykročil a zčásti mě zaštítil svým statným tělem, přičemž Massima probodával vražedným pohledem. Ruku držel nebezpečně blízko klopy saka, připraven tasit zbraň, kdyby se ten muž ještě pohnul.

„Slyšeli jste mě. Myslíte si, že nevím, co tajně za zavřenými dveřmi plánujete? Vy oba byste tuhle rodinu klidně roztrhali na kousky, kdyby to znamenalo, že získáte absolutní kontrolu. To nedovolím.“ Můj hlas se třásl syrovou bolestí, ale i nezlomeným vzdorem. Hleděla jsem přímo do Massimových zuřivých očí.

„Přestaňte! Všichni s tím přestaňte!“ prosila najednou Giovanna. Její hlas se lámal v plačtivých vzlycích, vyskočila z pohovky a nebyla schopná to násilí dál sledovat. Matthias se stočil do těsnějšího klubíčka, zatímco se mu dětství drolilo před očima.

Stefano ji ignoroval. Plynule si upravil manžety, s výrazem bez špetky empatie, a chladně na mě upřel zrak. „Děláš obrovskou chybu, Alexo. Arogantní chybu, která bude stát každého v téhle místnosti život.“

Otočila jsem hlavu a vyplivla na neposkvrněnou podlahu chuchvalec krve, který potřísnil koberec. „Možná. Ale je to moje chyba.“

Nohy se mi roztřásly v okamžiku, kdy jsem se k nim otočila zády a prošla podloubím. Rychle jsem se stáhla dlouhou prázdnou chodbou do temného útočiště otcovy soukromé pracovny. Otevřela jsem těžké mahagonové dveře, vešla dovnitř a ztěžka se sesunula do masivního koženého křesla za jeho stolem. V látce stále přetrvával slabý pach jeho doutníkového kouře, který se vysmíval mé současné realitě.

Jakmile jsem byla sama, adrenalin se vypařil. Má železná maska se roztříštila na milion kousků a já jsem konečně nechala volně stékat horké, štípající slzy po svých pohmožděných tvářích. Čelist mi tepala tupou, krutou bolestí, neustálou připomínkou zmijí žijících pod mou střechou. Zabořila jsem obličej do třesoucích se rukou a lapala po dechu.

O několik minut později se ozvalo tiché, váhavé zaklepání a vešla matka. Zlehka za sebou zavřela těžké dubové dveře, aby predátory zamkla venku. V její obvykle stoické, krásné tváři byla vepsána nevídaná obava. Porcelánová maska byla pryč a zanechala po sobě jen vyděšenou matku.

Přistoupila blíž ke stolu a její temné oči přelétly mou zarudlou, natékající tvář. „Jsi si tím jistá? Můžeme najít jinou cestu.“

„Žádná jiná cesta není. Vincenzo je naše nejlepší a jediná šance. Je to jediné monstrum dostatečně silné na to, aby nás ochránilo před monstry v tomhle domě. Viděla jsi Massima, jak mě uhodil. Zabije nás všechny, pokud získá moc.“ Můj hlas se zlomil a zněl v obrovské místnosti tiše a vyčerpaně.

Natáhla se přes širokou desku stolu a pevně mi stiskla třesoucí se ruku. Do očí se jí nahrnuly čerstvé slzy, přetekly přes řasy a stekly po elegantní tváři. „Víš vůbec, do čeho se to dostáváš? Čeho je skutečně schopen? Jakmile uděláš tohle konečné rozhodnutí, není cesty zpět. Bude tě vlastnit.“

Stiskla jsem jí ruku a hlavou mi probleskl živý, temný obraz Vincenzova žaláře. Krev na podlaze. Oči bez života. „Vím. Dnes jsem viděla dva mrtvé muže, matko. Vím to.“

Než stihla vyřknout další zoufalé varování, ticho roztříštilo pronikavé zvonění mého mobilu. Ten náhlý zvuk mě přiměl nadskočit v křesle. Ruce se mi viditelně třásly, když jsem sáhla do kapsy a zařízení vytáhla. Jméno Vincenza Falconeho zlověstně zazářilo na jasné obrazovce a osvítilo temnou kancelář jako maják zkázy.

Přejela jsem prstem po displeji a přiložila si telefon k uchu. „Haló?“ odpověděla jsem neovladatelně se třesoucím hlasem.

„Alexo. Rozhodl jsem se. Vezmu si tě.“ Jeho hluboký, chraplavý hlas zaduněl v telefonu a udeřil mi do ucha silou řítícího se vlaku. V jeho tónu nebylo žádné zaváhání, žádný prostor pro vyjednávání. Byl to královský výnos vyřčený nemilosrdným králem.

Srdce mi přestalo bít. Svět kolem mě přestal na jednu trýznivou vteřinu existovat.

Ukončil hovor ostrým cvaknutím dřív, než jsem se vůbec stačila nadechnout k odpovědi. Pomalu jsem spustila studený telefon na stůl. Moje ruce se teď třásly ze zcela jiných důvodů. Jeho chladný hlas bez emocí nějak nevysvětlitelně uklidnil zběsilou bouři ve mně a nahradil chaos děsivou jistotou.

Matka mě pozorně sledovala a všimla si náhlé změny v mém držení těla, toho, jak jsem se v koženém křesle prudce napřímila. „Byl to on?“

„Ano,“ vydechla jsem a nepřítomně zírala na zeď před sebou.

Zavřela oči a dlouze, poraženě si povzdechla, jako by tím z jejího těla unikl poslední zbytek života. „Pak je to hotové.“

Seděla jsem tam, zírala na leštěné dřevo stolu a srdce mi zběsile bilo o žebra. Vyhrála jsem vyjednávání.

Ale za jakou cenu?