ALEXA

Luciina ruka se třásla, když hlaveň zbraně přesunula ze mě na Vincenza.

V teplém světle lamp byla v obličeji bledá; podivná směs žalu a zuřivosti jí křivila rysy tak, že už se mé matce sotva podobala.

„Zabil jsi ho,“ procedila skrz zuby. „Jak jsi mohl? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala, pro tuhle rodinu... takhle se mi odvděčíš?“

Nespouštěla jsem z matčiny tváře oči. A nebylo to prot