Její vyšinutý smích utichl v sedřeném hrdle a nahradilo ho dusivé, těžké ticho. Elowen bojovala s náhlým přívalem hořkých slz a odmítala je nechat téct před mužem, který ji právě odepsal.

Elowen si stála za svým, její hlas byl chraplavý šepot plný jedu. „Já nemám rodinu. Přestal jsi být mým otcem už před pěti lety. Celé roky jsem v tomhle domě byla jen služkou. Nikdy tě to nezajímalo. Je úplně jedno, že to teď uděláš oficiálně. Od chvíle, co dorazila, jsem pro tvoji novou rodinu byla jen otrok.“

Varkas jí pohled oplatil s chladnou apatií. Ani neucukl. Neprojevil jedinou stopu lítosti nebo viny. Její nesmírné utrpení odbyl nedbalým mávnutím ruky.

Varkas ji pokáral strohým a neoblomným tónem. „Jsi přecitlivělá, Elowen. Jsi jen jedináček, co nesnese krutý vtip od nevlastních sourozenců. Chtěli jen, aby ses uvolnila. Přestaň dělat potíže. To, co jsi provedla včera v noci, málem vyvolalo válku klanů. Alfa teď zuří. Okamžitě si sbal věci. Stěhuješ se do domu smečky, abys tam pracovala jako podřadná služka.“

Ignoroval její horečnaté vyčerpání. Ignoroval modřiny, které se jí tvořily na kůži, i vodu kapající z jejích vlasů.

Elowen se nehádala. Odtáhla své unavené, pálící tělo z honosné pracovny a došla do své ložnice. Zhroutila se na tenkou matraci a stočila se do klubíčka, stále uvězněná v ledových, naprosto promočených šatech. Svaly jí křičely v agónii. Hlava se jí točila z nastupující horečky. Ležela tam a trpěla nad krutou ironií svého osudu. Do půlnoci zbývalo jen pár hodin. Budou to její osmnácté narozeniny, posvátný, monumentální okamžik, kdy konečně dostane svého vlka. Přesto byla místo oslavy odhozena jako odpadky, třesoucí se a nemocná ve tmě.

Následujícího rána se nemoc usadila hluboko v jejích kostech. Stále ještě planoucí těžkou horečkou se Elowen donutila vstát z postele. Ve skříni našla nový batoh a nacpala do něj těch pár svých ubohých věcí.

Do prázdného pokoje pošeptala tichý, dutý pozdrav. „Všechno nejlepší k mým narozeninám.“

Na její významný den si nevzpomněla ani živá duše. Odešla z domu před úsvitem. Chtěla se vyhnout tomu, aby ji Skaris nebo Calista vyštvali, protože věděla, že by si rádi vychutnali příležitost ji ještě naposledy ponížit. Mrazivý ranní vzduch štípal do její zrudlé kůže, zatímco táhla bolavé nohy k impozantnímu domu smečky.

Když konečně dorazila, aby se zaregistrovala pro své povinnosti služky, čekal na ni gama Dravos. Stačil mu jediný pohled na její bledou, zpocenou tvář, aby z něj vyšel těžký povzdech z čiré otrávenosti.

Dravos se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Měla bys mít dost rozumu na to, abys neutíkala a nedělala naší smečce takové problémy.“

Odvedl ji ponurou, úzkou chodbou do ubikací omeg. Zastrčil ji do maličkého pokoje a nechal ji tam izolovanou. Prostor působil klaustrofobicky. U jedné ze stěn byla přiražena chabá postel a malé, popraskané okno bylo pevně zamčené zrezivělou petlicí.

Elowen hodila batoh na zaprášenou podlahu a posadila se na tvrdou matraci. V děsivých vlnách ji zaplavovala závrať. Byla slabá. Zoufale potřebovala najít léčitele smečky, než ji ta horečka uvaří zevnitř zaživa.

Než stačila sebrat sílu, aby se vůbec postavila, těžké dřevěné dveře se s prásknutím otevřely. Do stísněné místnosti vtrhl Krovos a zahnal ji do kouta.

Krovos zavrčel, s čelistí zaťatou zuřivostí. „Stála jsi nás obrovské jmění. Můj otec včera v noci dostal telefonát od alfy Xariona. Zuří kvůli tomu tvému kousku s narušením hranic a dnes odpoledne dorazí osobně.“

Elowen na něj zlostně hleděla skrz točící se, rozmazané vidění. „Měl jsi mě prostě nechat jít.“

Krovos se samotné myšlence na její svobodu vysmál a přistoupil blíž, aby jí zablokoval jediný východ. „A dopřát ti to, co chceš? Nebudu k tobě štědrý, Elowen. Stála jsi mě mou družku. Zůstaneš v téhle smečce, abys odčinila svou chybu.“

Elowen se pokusila křičet o pomoc, ale z jejího vyprahlého hrdla vyšel jen chraplavý, zlomený výkřik. „Nech mě na pokoji!“

Krovos rychle překonal malou místnost dvěma dlouhými kroky. Popadl ji pod krkem a obtočil své tlusté prsty pevně kolem její průdušnice. Začal ji škrtit a jediným rychlým pohybem jí odřízl přísun vzduchu. Brutálně ji strčil dozadu a přišpendlil ji na tvrdou postel.

Elowen mu zběsile drápala po silných zápěstích. Dávila se, plíce ji pálily nedostatkem kyslíku.

Krovos zavrčel přímo na její kůži. „Dávej si pozor na tón, když se mnou mluvíš.“

Sklonil hlavu a násilím ji políbil na citlivý krk, vlhká ústa jí přitiskl na tepající žílu. Elowen zakňučela v hlubokém znechucení a naprosté bezmoci. Kopala nohama, snažila se ho setřást, ale Krovos byl příliš těžký. Přenesl váhu a sjel svýma hrubýma rukama po jejím těle dolů, aby se dotkl jejího holého vnitřního stehna. Jeho prsty sevřely jemnou kůži a zmáčkly ji tak silně, až jí zanechaly tmavé, bolestivé modřiny.

Sípala, do očí se jí draly slzy frustrace. „Ne… slez ze mě!“

Krovosovi vůbec nedocházelo, že její narozeniny už proběhly a ona právě dospěla. Ušklíbl se, jeho horký a odporný dech cítila na uchu. „Škoda, že jsi ještě tak mladá. Ale už brzy, Elowen. Jakmile dospěješ, slibuji, že tě zlomím ještě víc. Budeš moje osobní hračka pro potěšení.“

Ještě naposledy jí tvrdě stiskl vnitřní stehno, než povolil stisk na její průdušnici. Krovos se narovnal, vrhl vítězný pohled na její postavu lapající po dechu a vyšel z místnosti.

Ve chvíli, kdy jeho přítomnost zmizela, se Elowen na matraci stočila do těsného, třesoucího se klubíčka. Dávila se a kašlala, třela si pohmožděný krk. Z toho fantomového pocitu jeho rukou jí naskakovala husí kůže. Byla teď příliš slabá na to, aby hledala léčitele. Vyčerpání a těžká horečka ji stáhly pod hladinu a uvrhly ji do hlubokého, mučivého spánku.

O několik hodin později Elowen s trhnutím procitla do černočerné tmy.

Oči se jí prudce otevřely. Její tělo zevnitř sálalo žárem, hořelo, jako by spolkla žhavé uhlíky. Dech jí vycházel z úst v těžkém, trhaném supění, které se rozléhalo tichou místností. Mučivý proces proměny začal. Kosti jí praskaly a lupaly, kroutily se jí pod kůží. Protože k přežití čirého traumatu z agónie lámající kosti byla normálně zapotřebí pečlivá podpora dospělého vlka, byla nucena to podstoupit úplně sama.

Křičela do polštáře, když se jí páteř se zlověstným křupnutím srovnávala. Pot jí tekl po tváři. Každé nervové zakončení v těle ji pálilo jako v ohni a rvalo ji na kusy sval po svalu.

Ale pak její zbystřené smysly přímo skrz oslepující bolest zasáhla omračující sladká vůně. Voněla jako deštěm nasáklá borovice a tmavé koření. Byla sytá, mocná a divoce opojná.

Její vnitřní instinkt se probudil k životu a křičel jí v mysli jediné slovo.

*Druh!*

Když ji přemohla tato pudová, magnetická přitažlivost, oslepující agónie z přeskupujících se kostí ustoupila do pozadí. Elowen se vyškrábala z postele. Padla na ruce a kolena, zběsile hledala zdroj toho opojného aroma, zatímco se snažila přijít na to, jak urychlit proces měnících se kostí.

Vrávoravě se postavila. Její bosá chodidla se slepě sunula po studených prknech. Rozrazila dveře a vypotácela se ven do temných chodeb domu smečky. Neviděla jasně. Horečka a chaotická magie proměny jí rozmazávaly zrak, ale ta vůně fungovala jako maják. Táhla ji vpřed, mučivý krok za mučivým krokem, a vedla ji točitými chodbami.

Vlekla své planoucí tělo nahoru po velkolepém schodišti a nechávala za sebou mokré, zpocené stopy. Aroma sílilo, bylo sytější a obepínalo její zpanikařené smysly, dokud nedokázala myslet na nic jiného, než že ho musí najít.

Elowen konečně dorazila na konec dlouhé, bezchybné chodby. Zastavila se jako přikovaná před těžkými dřevěnými dveřmi do alfovy pracovny. Ta vůně proudila ze škvíry pod těžkým dubovým dřevem.

Navzdory veškerému zdravému rozumu jí vlk drásal mysl, zoufalý a vyhladovělý. Elowen natáhla třesoucí se, zpocenou ruku. Popadla mosaznou kliku a prudce otevřela těžké dveře.

Její druh byl uvnitř!