Těžké dubové dveře se rozletěly a s tlumeným bouchnutím narazily do zdi. Elowen stála ve dveřích, vidění se jí mlžilo v oparu brutální, nikým nevedené proměny. Její pálící oči se upřely na zdroj té opojné vůně deštěm nasáklé borovice a tmavého koření.

Byl to on.

Krovos Ebonlith.

Krutý syn alfy, který jí udělal ze života peklo. Ten kluk, který ji fyzicky týral už od chvíle, co jeho přítelkyně – její nevlastní sestra – utekla.

Měsíční bohyně k ní musela chovat hlubokou, zvrácenou nenávist, když zosnovala tenhle úchylný vtip. Krovos byl její předurčený druh.

Uvnitř pracovny visela ve vzduchu těžká přítomnost čtyř mocných mužů. Alfa Vorick, alfa Xarion, její vlastní otec beta Varkas a Krovos právě vedli hlubokou debatu. Teď místnost pohltilo dusivé ticho. Napětí se roztříštilo v okamžiku, kdy Elowen překročila práh.

Krovos na ni zíral. Ta opojná vůně, která se proplétala mezi nimi, byla nepopiratelná. V jeho drsných rysech se objevilo poznání, jež se rychle zkroutilo do čirého znechucení. Sálalo z něj ponížení v temných, dusivých vlnách. Zatnul pěsti a hruď se mu zvedala narůstající zuřivostí.

Odmítal přijmout tohle posvátné pouto. Raději by zemřel, než aby se spojil s holkou, kterou opovrhoval.

„Já, Krovos Ebonlith, tě odmítám jako svou družku. Ať je naše pouto navždy zpřetrženo! Nepřijímám tě za svou družku!“ zařval Krovos formální prohlášení a jeho hlas se odrážel od kamenných zdí, aby ho slyšeli všichni přítomní muži.

Elowen stála jako přimrazená. Její zbité tělo se potácelo na místě. Prázdnýma očima zírala na krutého tyrana, který ji už rok trápil. Vyčerpání se jí zakusovalo do kostí. Neměla ani tu nejmenší touhu stát se družkou svého trýznitele.

Podívala se mu přímo do očí a pootevřela třesoucí se rty.

„Přijímám tvé odmítnutí.“

Ta slova opustila její ústa jako slabý, bezdechý šepot.

Přetržení posvátného pouta ji zasáhlo jako fyzická rána. Hrudí jí projela surová metafyzická agónie a roztrhla jí duši napůl. Tahle neviditelná zkáza se srazila s už tak mučivou fyzickou bolestí její neřízené proměny. Její horečnaté tělo to vzdalo. Podlomila se jí kolena a svezla se na podlahu z tvrdého dřeva. Na okrajích vidění se jí vyrojila temnota. Poslední slábnoucí vjem, který zaregistrovala, byl její otec Varkas, jak odhazuje svůj stoický postoj a řítí se k jejímu padlému tělu.

Pak svět pohltila tma.

Elowen se probrala a uviděla holý, šedý strop. Její rozmazané smysly uvítala známá vlhkost ubikace osamělé omegy. Od hrudi až ke konečkům prstů jí vyzařovala tupá, tepající bolest.

Varkas seděl tiše vedle její úzké postele. Kolem očí se mu rýsovaly temné kruhy. Jakmile si všiml, že se hýbe, naklonil se dopředu a váhavě natáhl ruku, aby jí zkontroloval horečnaté čelo.

Elowen trhla hlavou pryč, aby se vyhnula jeho doteku.

„Už dávno ti na mně přestalo záležet, otče. Nech mě na pokoji, jako to děláš vždycky.“ Z jejího hlasu čišel chlad a protínal tichou místnost.

Varkas ztuhl. Jeho natažená ruka se neohrabaně vznášela ve vzduchu, než ji stáhl zpět. Narovnal páteř a znovu našel svůj chladný klid. Jeho tvář se proměnila v masku zničující, byrokratické lhostejnosti. Podíval se na svou dceru ne jako otec, ale jako vysoce postavený hodnostář smečky, který vynáší verdikt.

„Kvůli prastaré pověře smečky je odmítnutý partner považován za nebezpečný symbol smůly. Alfa tě formálně vyhošťuje. Máš rozkaz sbalit si věci a do zítřka opustit smečku Ebonlith.“ Varkas pronesl ta slova bez jediné emoce.

Elowen tam ležela v šokovaném tichu. Dusivá tíha této bezútěšné reality z jejích plic vymačkala i zbytek dechu. Přežila agónii odmítnutí jen proto, aby byla odhozena jako odpad.

Varkas se postavil a zamířil k dřevěným dveřím. Ruka už mu svírala kliku, ale zarazil se a s pohledem přes rameno jí zasadil poslední, zdrcující úder.

„Protože tvoje první proměna neproběhla hladce, vážně to oslabilo tvého vlčího ducha. Je vysoce pravděpodobné, že o svého vlka navždy přijdeš.“

Dveře za ním cvakly.

Elowen zůstala v tichém pokoji sama a stočila se do těsného klubíčka. Ticho bylo ohlušující. Hrozba ztráty jejího vlka – samotné podstaty její identity – trhala i ty poslední střípky jejího srdce, které jí ještě zbyly. Zahazovali ji. Musela se sbalit. Musela do zítřka odejít.

Na druhém konci domu smečky mezitím v alfově pracovně zuřila bouře.

Krovos přecházel po podlaze jako zvíře v kleci. Hruď se mu zvedala trhanými nádechy. Vůně deštěm nasáklé borovice byla pryč, nahradil ji hořký pach jeho vlastní zuřivosti. Zlobně civěl přes mahagonový stůl na alfu Voricka.

„To je mi jedno, otče, ona nikam nepůjde. Zůstane v domě smečky jako služka!“ dožadoval se Krovos a praštil pěstí do leštěného dřeva.

Vorick zůstal sedět a spojil si prsty do stříšky. Jeho výraz byl jako kamenná zeď.

„Odmítl jsi ji, Krovosi. Odmítnutá družka přináší klanu smůlu. Musí být vyhoštěna.“ Vorick citoval prastarý zákon neoblomným tónem.

„To je pitomá, archaická pověra!“ vyštěkl Krovos a vycenil zuby.

Odmítal dopřát Elowen tu svobodu vyklouznout z jeho spárů. Patřila sem, pod jeho botu. Při pomyšlení, že by odešla z území, volná od jeho trýznění, se v něm vařila krev.

Ale jak jeho hněv plál, myslí mu probleskl náhlý, děsivý obraz. Elowen, jak se hroutí k zemi. Její bledá, zpocená tvář. Její křehké, zbité tělo, které po jeho impulzivním, rozzuřeném odmítnutí dopadlo na tvrdé dřevo.

Zatajil se mu dech. Věděl, že hořela horečkou. Věděl, že zoufale bojovala se svou první proměnou, sama potmě. To uvědomění ho zasáhlo jako nákladní vlak. Ten brutální metafyzický úder, který pro ni jeho odmítnutí představovalo, navíc v kombinaci s její probíhající tělesnou proměnou, by mohl jejího vlčího ducha docela dobře zabít.

Chtěl ji potrestat. Chtěl ji zlomit. Ale nikdy neměl v úmyslu zničit jejího vnitřního vlka.

Krovos si prohrábl vlasy. Jeho zvrácená majetnickost mu drásala hruď. Nemohl na ni přestat myslet. Nedokázal se zbavit obrazu její zlomené postavy ležící na zemi. Představa, že by Elowen zemřela nebo odešla, ho doháněla na pokraj šílenství.

„Ona neodejde.“ Krovos ta slova procedil skrz zuby, jeho hlas klesl do temné, obsesivní polohy. „Zůstane.“

Aniž by čekal na to, co mu na to jeho otec řekne, otočil se Krovos na podpatku a vyrazil z pracovny ven.