Dřevěné dveře Eloweniny ložnice se s prásknutím otevřely. Mosazná klika narazila do omítky s ohlušujícím prasknutím a zanechala za sebou pavučinu prasklin. Krovos vpadl do pokoje. Hruď se mu trhavě zvedala. Než Elowen vůbec stačila zaregistrovat jeho nečekaný vpád, vrhl se vpřed. Vytrhl z jejích třesoucích se prstů plátěný batoh a mrštil jím přes celou podlahu. Batoh dopadl do vzdáleného kouta s těžkým žuchnutím a její hrstka věcí se vysypala na zem.

„Ty nikam nejdeš, Elowen.“ Krovos zaťal čelist, jeho temné oči přetékaly posedlostí.

„Nech mě na pokoji! Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji?!“ zaječela Elowen. Frustrace překypěla a přehlušila její strach. Zvedla pěsti, tloukla ho do hrudi znovu a znovu a zoufale se snažila odstrčit jeho mohutnou postavu.

Krovos s naprostou lehkostí zachytil její zápěstí. Strčil do ní, až narazila páteří na vysokou dřevěnou skříň. Vykřikla, když jí náraz otřásl kostmi. Krovos pevně sevřel svou velkou rukou obě její zápěstí a přišpendlil jí paže vysoko nad hlavu na pevné dřevo.

„Nikdy tě nenechám na pokoji. To jsem ti přece slíbil, ne?“ Na rtech se mu objevil krutý, posměšný úsměv.

„Proč si mě tu chceš nechat?! Nenávidíš mě a já nenávidím tebe! Jsi šílený! Není divu, že tě Calista opustila!“ Elowen mu ta slova plivla přímo do obličeje. Kopala ho do holení a zmítala se v jeho sevření.

Její urážka ťala do živého. Krovos k ní přistoupil a přitiskl své těžké, svalnaté tělo těsně na její. Její zmítající se nohy uvěznil vlastními koleny. Elowen ztuhla na místě. Přes tenkou látku svých šatů cítila tvrdý, nezaměnitelný tvar jeho ztopořeného penisu, který se jí bolestivě tlačil do podbřišku. Jejich souboj ho vzrušoval. Do krku jí vystoupala horká žluč.

„Protože miluju, když trpíš. Chceš vědět, co je to šílenství?“ Krovos sklonil hlavu. Hrubým jazykem udělal mokrou stopu na citlivé kůži jejího krku. „Slíbil jsem ti, že tě zlomím, jakmile dospěješ.“

Popadl ji za pas, otočil si ji a hodil ji obličejem dolů na matraci. Elowen se rychle vyškrábala na ruce a kolena. Plazila se k otevřeným dveřím, zoufale se snažila uniknout na chodbu. Krovos jí obtočil ruku kolem kotníku a trhl s ní dozadu.

„Ne! Tohle nechci! Pomoc!“ Elowen zaječela z plných plic.

Krovos si ji přetočil na záda. Chytil límec jejích bavlněných šatů a roztrhl látku rovnou v půli. Zničený oděv z ní spadl a obnažil její nahá prsa a vagínu studenému vzduchu. Elowen se zmítala a drápala ho do paží a do obličeje. Krovos ji hřbetem ruky uhodil přes tvář. Ten úder jí trhl hlavou do strany a v uších jí po něm zůstalo hlasité zvonění. Rozepnul si kalhoty a vytáhl ztopořený penis. Popadl ji za stehna, donutil ji roztáhnout nohy a jedním brutálním přírazem vrazil svůj penis hluboko do její suché, sevřené vagíny. Elowen vydala děsivý jekot, při kterém tuhla krev v žilách. Její pánví projela drásavá bolest. Krovos ignoroval její pláč. Bušil do ní nelítostnými, mechanickými přírazy, zatímco jeho těžké tělo ji drtilo hluboko do pružin matrace.

Venku za jejími otevřenými dveřmi chodili po chodbách členové smečky. Slyšeli její pronikavý křik o pomoc. Slyšeli zběsilé vrzání rámu postele i vlhké plácání kůže. Nikdo nezasáhl. Nikdo si nechtěl znepřátelit budoucího alfu klanu Ebonlith. Celé tři mučivé hodiny Krovos zneužíval její tělo a rval ji zaživa znovu a znovu, dokud se její křik nezměnil v pouhé syrové, tiché vzlyky.

***

O rok později.

***

Ranní slunce pronikalo skrz těžké závěsy alfových komnat. Krovos seděl na kraji rozlehlé postele. V ruce držel vlhký hadřík a natáhl se, aby setřel šmouhu čerstvé krve z Elowenina oteklého spodního rtu. Při jejich včerejším sexu ji kousl příliš silně. Elowen ležela nahá pod zmačkaným prostěradlem. Tupýma, prázdnýma očima zírala do stropu. Její duše byla pryč. Byla z ní jen prázdná schránka, zlomená přesně tak, jak slíbil.

„Červená ti sluší.“ Krovos jí přejel klouby po bledé tváři.

Elowen nepatrně ucukla, ale jinak zůstala bez pohnutí.

Krovos jí stiskl bradu mezi palcem a ukazováčkem. Donutil ji zvednout tvář, aby se setkala s jeho pohledem.

„Přines mi do pokoje snídani. Chci se před obřadem najíst. Odpověz, když s tebou mluvím.“

„Ano, alfo.“ Její hlas byl jen bezvýrazný, chraplavý šepot.

„Dobře.“ Krovos se naklonil a jemně políbil její zakrvácený ret, jazykem přejel po čerstvé trhlině v její kůži.

Pustil její čelist, postavil se a vyšel ze dveří, aby se připravil na svůj velký den. Elowen zůstala na posteli a necítila nic než chladnou, plíživou otupělost.

Hlavní hala klanu Ebonlith bzučela nervózní, utlumenou energií. Z vysokých kamenných sloupů visely zdobené prapory s erbem klanu. Dnes byl den iniciace. Alfa Vulturnus měl odstoupit a předat titul alfy svému čtyřiadvacetiletému synovi Krovosovi. Čtyřicet dva alfů ze dvaačtyřiceti různých smeček z celého kontinentu obsadilo velkolepé dřevěné lavice. Úplně vepředu v sále, vyvýšený na vyřezávaném kamenném stupínku nad všemi ostatními, seděl vládce vlkodlaků.

Vládci Voktorovi bylo pouhých devětadvacet let, přesto vrhal na celou místnost dusivý stín. Královský trůn si nárokoval před pěti lety za cenu řeky krve. Povraždil tři ze svých vlastních bratrů, kteří se odvážili jeho nástupnictví zpochybnit. Vyčistil královský dvůr, lovil věrné stoupence svého otce a lámal jim vazy holýma rukama. Během prvních dvou let jeho vlády to v královském paláci páchlo spáleným masem každý týden. Voktor hodil přímo do ohně každého, kdo v jeho přítomnosti byť jen špatně dýchal.

Kontinent mu dal přezdívku Zuřivý vládce. Zvěsti šeptaly, že jeho absolutní krutost byla důvodem, proč ho Měsíční bohyně proklela. Neměl žádnou předurčenou družku. Lidé věřili, že je to jeho karma.

Voktor se rozvaloval v sametovém křesle s vysokým opěradlem, z obou stran obklopen svými elitními královskými válečníky. Měl pronikavé, elektrizující modré oči. Nikdo v sále se neodvážil podívat se do těchto očí na déle než vteřinu. Jeho tísnivá aura vysávala z místnosti vzduch a nutila hostující alfy mít sklopené hlavy a mluvit ztišenými hlasy. Obvyklé oslavné jásání nahradilo napjaté, ztuhlé ticho.

Obřad probíhal bez sebemenšího zádrhelu. Alfa Vulturnus stál u pódia a odříkával prastaré přísahy. Jeho hřmotný hlas se odrážel od klenutého stropu. Krovos před ním klečel na vyvýšeném stupínku a hruď se mu dmula pýchou.

Elowen stála v nejvzdálenějších stínech poblíž vchodu pro služebnictvo. Měla na sobě fádní, neforemnou šedou uniformu určenou pro omegy. Své hnědé vlasy měla stažené do pevného, nenápadného uzlu na temeni hlavy. V rukou držela stříbrný podnos s obřadním vínem a jako duch splývala s kamenným pozadím.

Vládce Voktor se zvedl, aby pronesl závěrečné požehnání. Jeho těžké boty zaduněly o dřevěná prkna podlahy. Přistoupil k okraji pódia a otevřel ústa, aby vyslovil formální dekret legitimizující Krovosovu vládu.

Slova mu odumřela v hrdle. Voktor přestal mluvit. Jeho elektrizující modré oči přeskočily klečícího Krovose, stárnoucího Vulturna a prořízly spoře osvětlený sál. Jeho pohled se zaměřil na stíny. Zíral přímo na Elowen.

Ticho v hale se protáhlo do něčeho nebezpečného. Stovky vlkodlaků zatajily dech a čekaly, až vládce dokončí svůj proslov. Voktor je všechny ignoroval. Jeho pronikavý pohled zůstal zafixovaný na zlomené omeze stojící u zdi. Elowen pocítila náhlou, drtivou tíhu jeho pozornosti. Zvedla bradu. Její mrtvé, prázdné oči se setkaly s děsivým elektrizujícím modrým pohledem Zuřivého vládce. Ani jeden z nich nemrkl.