Rowena zůstala ležet na studené podlaze. Bodavá bolest v žebrech jí vystřelovala do hrudi, ale nebyla ničím proti náhlému prozření. V minulém životě promarnila celý život honbou za přeludem. Snášela jejich opovržení, vzdala se akcií společnosti, kterou vybudovala od nuly, a obětovala vlastní zdraví, to vše pro letmý pohled plný Arthurova uznání. Zemřela bídnou, mučivou smrtí a držela se bludné naděje, že ji nakonec budou milovat.

V tomto druhém životě odmítala hrát roli blázna.

Pomalu se postavila. „Pane Beaumonte, neudělala jsem to. Neomluvím se. Jednáte takhle kvůli tomu, že jsem udeřila hřebíček na hlavičku a vyvolala ve vás pocit viny? Kdybyste mě považoval za svou dceru, nepochyboval byste o mně. Sotva jsem se vrátila domů, a během dvanácti hodin jste mě zavřel v tamtom pokoji. Nedostala jsem žádné jídlo. Nedostala jsem ani doušek vody. Takhle se chováte k někomu, koho nazýváte rodinou?“

Arthur si ji měřil zlým pohledem. K potlučené dívce, která před ním stála, necítil žádnou lítost. Cítil pouze odpor. Zvedl vysoko ruku a uštědřil jí brutální facku.

Arthur zařval: „Samé lži! Všechno jsem viděl na bezpečnostních kamerách! Pořád to odmítáš přiznat. Jak jsem vůbec mohl mít takovou dceru?“

Síla úderu odhodila Roweninu hlavu do strany. Tvář jí hořela prudkým žárem.

O pár kroků dál se Clara tiskla k polštářům na pohovce. Sklonila hlavu a skrývala zlomyslný, triumfální úsměv, který se jí rozkvetl na rtech.

*Vidělas to, Roweno?* pomyslela si Clara. *Všechno v tomhle domě patří mně. Otec, kterého uctíváš, bratři, které zbožňuješ, luxus, po kterém toužíš. To všechno je moje. Proč jsi na tom ostrově nezemřela? Když sis vynutila návrat, neobviňuj mě, že tě vyštvu. Jsi jen toulavý pes. Jakým právem bojuješ se skutečnou dědičkou?*

Rowena zvedla ruku a dotkla se oteklé tváře. Přetrvávající štípání zapůsobilo jako poslední kat. Tahle facka přeťala poslední ubohé vlákno citové vazby, kterou k rodině Beaumontových chovala. V minulém životě ji zoufalá touha po náklonnosti dohnala k tomu, že vzala vinu na sebe. Nálepku zlomyslné sestry si nesla až do hrobu. Nyní necítila nic než prázdnotu, která ji osvobozovala. Už nepotřebovala jejich lásku. Nedlužila jim nic.

Rowena si setřela kapku krve z koutku úst. „Je dobře, že nejsem vaše skutečná dcera. Nepotřebuji otce, který nerozezná dobro od zla. Neudělala jsem to, takže se nepřiznám. Neudělala jsem nic špatného. Jestliže mě nutíte k přiznání, nemám problém proměnit toto obvinění ve skutečnost.“

Clara s kňouráním zalapala po dechu, stáhla se dozadu a zabořila tvář do Evelyniny hedvábné blůzy.

Evelyn objala Claru a hladila ji po vlasech. „Neboj se. Jsem tady. Už se tě nikdo neodváží šikanovat.“

Preston vykročil vpřed a zastoupil Roweně výhled na Claru. „Neboj se, Claro. Jsem tady. Ochráním tě.“

Caleb se postavil k sestře z druhé strany. „Přesně tak. Jsem tu taky. Nedovolím, aby ti někdo ubližoval.“

Evelyn vrhla na Rowenu jedovatý pohled. „Jak se opovažuješ vyhrožovat mé drahé dcerušce? Co si o sobě myslíš?“

Arthur namířil na Rowenu třesoucí se prst, tvář zkřivenou zklamáním. „Jak ses mohla stát takovou? Poslat tě na pět let na ostrov Blackwater vůbec nepomohlo. Nezlepšila ses. Stala ses jen krutější a nevděčnější. Jsem z tebe zklamaný. Jestli svou chybu nepřiznáš, pak vypadni z tohohle domu. Takovou dceru nemám.“

Rowena pozorovala dojemný rodinný portrét před sebou. Arthur, Evelyn, Preston a Caleb stáli v ochranné barikádě kolem Clary. Byla to dokonalá, šťastná rodina z obrázku.

V Rowenině mysli vyplula na povrch vzdálená vzpomínka. Než jí bylo deset, Preston, Caleb a Arthur ji zahrnovali pozorností. Hrávali s ní na zahradě hry a s péčí balili její narozeninové dárky. Ale Clara byla biologická dcera. Clara představovala skutečnou pokrevní linii. Rowena byla jen náhradnice, vetřelec, který předstíral, že tam patří. Tyto sladké vzpomínky pro ni byly nyní mrtvé.

Rowena si upravila límec. „Dobrá. Když mě nedokážete přijmout, nebudu tady dál zůstávat a narušovat vaši šťastnou rodinu.“

Otočila se na podpatku a zamířila k velkým dvojitým dveřím.

„Stůj!“

Preston se vyřítil přes místnost a sevřel Roweninu paži. Prsty se jí zaryly do masa.

Preston se ušklíbl a jeho stisk zesílil. „Řekl jsem, že můžeš odejít? Udělala jsi chybu a pořád nejevíš lítost.“

Rowena se na něj ani nepodívala. Pokusila se paži vytrhnout, ale Preston ji držel pevněji. „Pusť mě.“

Preston křičel a tvář mu rudla vztekem. „Tobě už není pomoci, Roweno! Bereš mě vůbec ještě jako svého bratra? Přestaň dělat potíže. Clara kvůli tobě málem zemřela. Málem se v tom bazénu utopila! Chtěli jsme jen, abys přiznala chybu a omluvila se. Nejenže jsi to odmítla, ale ještě se opovažuješ chovat takhle. Nejsi na někoho, koho vychovali Beaumontovi, až moc krutá?“

„Bratr? Myslíš si, že si ten titul zasloužíš?“ odsekla Rowena.

Než stihl Preston zareagovat, Rowena se natáhla volnou rukou, popadla ho za zápěstí a prudkým, brutálním pohybem mu ho zkroutila ven.

Vzduchem se rozlehl hlasitý křupavý zvuk. Preston zaječel. Podlomila se mu kolena, když mu do ramene vystřelila mučivá bolest. V panice ji pustil, klopýtl dozadu a svíral si zkroucenou paži.

Rowena si promnula pohmožděné zápěstí a pohlédla na něj. „Já jsem krutá? Slouží tvůj mozek jen jako výplň prázdné lebky? Jestli je k ničemu, běž ho darovat. Podívej se na Claru. Vypadá snad nemocně? S tím svým falešným, sladkým divadýlkem už mohla vyhrát hereckou cenu. Tak mi řekni, hraje až příliš dobře, nebo jste všichni jen slepí?“

Rowena obešla sténajícího Prestona a zamířila přímo k pohovce.

Zastavila se přímo před Clarou a upřela na ni pohled shora. „Strčila jsem do tebe?“

Clara se zachvěla a zabořila se hlouběji do Evelynina objetí. Vydala ze sebe sérii ubohých, bezdechných vzlyků a dovedla roli vyděšené oběti k dokonalosti.

Rowena si odfrkla. „Co je? Bojíš se promluvit? Co se u toho bazénu skutečně stalo? Odvážíš se teď říct pravdu?“

„To stačí, Roweno!“ zařval Caleb.

Caleb se vrhl kupředu a postavil se mezi Rowenu a pohovku. Pěsti měl zaťaté, tvář zarudlou ochranitelským vztekem.

Caleb zatnul zuby. „Byl jsem na tebe až moc hodný. Ty si ještě teď dovoluješ Claře vyhrožovat! Nikdy by mě nenapadlo, že v tak mladém věku dokážeš být tak krutá a odmítáš činit pokání.“

Caleb zvedl ruku a rozmáchl se k prudké facce.

Očekával, že se strachy přikrčí. Očekával, že začne brečet.

Místo toho Roweniny oči zableskly smrtící přesností. Zvedla levou paži a s ostrým úderem zastavila jeho ruku. Náraz projel Calebovou paží jako otřes. Než stihl získat zpět rovnováhu, Rowena švihla pravou rukou a uštědřila mu surovou facku otevřenou dlaní přes čelist.

Síla úderu byla ohromující. Caleb se otočil do strany, ztratil půdu pod nohama a tvrdě dopadl na kolena na mramorovou podlahu. Chytil se za tvář a v ohromeném úžasu k ní vzhlížel.

Rowena se na něj podívala shora. „Krutá? Takhle vypadá skutečná krutost.“

Clara zaječela, její fasáda hrůzy se ve zlomku vteřiny rozbila šokem. „Roweno, jak se opovažuješ uhodit Caleba!“

Clara si nikdy nedokázala představit, že by Rowena zvedla na Caleba ruku. Rowena, kterou znala, byla slabá, ubohá rohožka, jež by spolkla jakoukoli urážku, jen aby mohla zůstat v tomhle domě. Tahle nespoutaná, hrozivá dívka, která před ní stála, jí připadala úplně cizí.

Rowena překročila Calebovu klečící postavu. V mžiku překonala vzdálenost mezi sebou a Clarou. „Proč bych se neodvážila?“

Zvedla ruku a udeřila Claru přes tvář.

Plác!

Než Clara vůbec stačila pocítit bolest, Rowena švihla rukou zpátky z druhé strany.

Plác!

Ty dva ostré, třaskavé zvuky se rozlehly rozlehlým obývacím pokojem.

Roweninými žilami projel příval čistého, nefalšovaného zadostiučinění. Ve svém minulém životě spolkla každou nespravedlnost a nechala je pošlapávat svou důstojnost. V tomto životě si vzala odplatu přímo tady a teď. Jedna facka za mizerný život, který vytrpěla. Druhá facka za to, že ji právě křivě obvinili. I přes ty dvě facky stále cítila, že z toho vycházejí příliš lacino.

Na obývací pokoj rodiny Beaumontových padlo hrobové ticho.

Všichni zamrzli, příliš šokováni, než aby dokázali zpracovat scénu, která se jim odehrávala před očima.

Evelyn zírala na Rowenu s prázdnou myslí. Roky si udržovala obraz laskavé manželky a milující matky. Když přivedla desetiletou Claru zpět k Beaumontovým, začala hrát svou roli tak, aby si získala Arthura i chlapce. Spolu s Clarou odsunuly Rowenu na okraj rodiny. Vždy měla pod kontrolou, jak se celý příběh podával.

Ale teď tenhle bezvýznamný adoptovaný spratek právě nafackoval její drahocenné dceři přímo před nosem.

Evelyn vzkypěla krev v žilách. V duchu proklínala Prestona i Caleba. Tolik dospělých mužů v tomto domě, a ani jeden si nedokáže poradit s jednou náctiletou holkou.

Clara seděla paralyzovaná na pohovce, tváře jí hořely dvěma jasně červenými otisky rukou. Přes řasy jí přetekly slzy. Od svého triumfálního návratu jako skutečné dědičky nikdy neutrpěla tak přímé, fyzické ponížení.

Clara zavzlykala, hlas se jí třásl skutečnou bolestí. „Roweno, udělala jsem něco špatně? Proč mě tak nenávidíš?“

Clara se otočila a zabořila tvář matce do hrudi. „Mami, to tak bolí.“

Evelyn objala Claru. Podívala se nahoru na Arthura s očima plnýma slz a dovedla k dokonalosti roli matky se zlomeným srdcem.

Evelyn vykřikla, hlas se jí lámal zoufalstvím. „Arthure, jaký má vůbec smysl, abychom tu s Clarou ještě zůstávaly? Včera Clara v tom bazénu málem přišla o život. Rowena nejenže necítí žádnou lítost, ale je to s ní jen horší. Opovažuje se ublížit Claře přímo přede všemi! Když tohle dělá za bílého dne, kdo ví, jak krutě bude naši dceru mučit, až se nikdo nebude dívat?“

Evelyn objala Claru pevněji a nechala si po tvářích stékat slzy. „Clara má jen jeden život, Arthure. Pokud Rowenu v tomto domě necháme, dříve nebo později to skončí katastrofou. Ona ji zabije.“

Evelyn sklopila hlavu a skryla chladný, vypočítavý záblesk v očích. Původně byl její plán jednoduchý. Chtěla si Rowenu ponechat nablízku, uvězněnou v tomto domě, jen aby Claře kvůli její nemoci sloužila jako živý zdroj krve. Jelikož byla dívka zbavena příjmení Beaumontová, nepředstavovala pro rodinné dědictví žádnou hrozbu. Mělo to být praktické řešení.

Ale když se Evelyn dívala, jak tam Rowena stojí, neústupná a nebojácná, uvědomila si, že se přepočítala.

Tuto vzdorovitou, zlomyslnou dívku už nebylo možné kontrolovat. Byla příliš nebezpečná na to, aby si ji držela poblíž jako pouhý krevní vak.