Pohled Sienny

Dveře od bytu zaskřípaly, když jsem do nich strčila. Udeřil mě do nosu ten známý pach zatuchlých cigaret a levného alkoholu. Vešla jsem dovnitř a setřásla těžký batoh z ramene.

Moje máma se vynořila z kuchyňské uličky. Vlasy měla sčesané do nepořádného drdolu a oči vypadaly propadle, plné toho šíleného výrazu, který mívala pokaždé, když zoufale potřebovala další dávku.

„Kde jsi byla? Potřebuju s tebou o něčem mluvit.“

Udržela jsem si odstup a pevně svírala popruh batohu. „Byla jsem u Chloe. Musím se připravit do práce.“

Nečekala jsem na její odpověď. Prošla jsem kolem ní a zamířila přímo do své ložnice. Vzduch v bytě byl až dusivý. Nejdřív jsem zaplula do koupelny a zamkla za sebou křehké dveře. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych ze sebe smyla únavu z celého dne, a vyčistila si zuby. Natáhla jsem si na sebe vybledlou uniformu z bistra, uhladila záhyby a vyšla zpátky do úzké chodby.

Otevřela jsem dveře svého pokoje. Dech se mi zadrhl a srdce mi narazilo do žeber.

Na okraji mojí postele seděl nějaký chlap.

Vypadal tak na dvacet, jedenadvacet. Měl na sobě drahou koženou bundu, která v našem rozpadajícím se bytě působila směšně. Jeho tmavé oči se do mě zabodly ve vteřině, kdy jsem vešla, a na tváři se mu roztáhl zvrácený, hladový úšklebek. Opřel se dozadu a jeho pohled sjel po každém centimetru mého těla. Ten čirý chtíč v jeho očích mi okamžitě zvedl žaludek.

„Ahoj, krásko! Já jsem Brantův syn, Trent.“

Klopýtla jsem o krok zpátky a rukou se chytila zárubně dveří. Surový, predátorský výraz na jeho tváři ve mně spustil každý instinkt, který zavelel k útěku. Neznala jsem žádného Branta a už vůbec jsem neznala žádného Trenta.

Otočila jsem hlavu do chodby a zakřičela hlasem lámajícím se v panice. „Mami!“

Odmítala jsem udělat byť jen jediný krok blíž k tomu cizímu chlapovi, co seděl na mém povlečení.

Moje máma vpochodovala do chodby a zastavila se vedle mě. Překřížila si ruce na hrudi a vypadala spíš podrážděně než ustaraně.

„Co je?“

Ukázala jsem roztřeseným prstem na chlapa na mojí posteli. „Proč je v mém pokoji? Vešla jsem sem a on tu byl.“

Máma si povzdechla a obrátila oči v sloup, jako bych něco dramatizovala.

„O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Trent je tady budoucí stopař smečky Železného měsíce. Je to Brantův syn.“

Ze stínů obýváku vystoupil zavalitější starší muž a stoupl si přímo za mou mámu. Ani jsem si nevšimla, že je v bytě. Měl stejné chladné a kalkulující oči jako Trent.

Trent se podíval přes mě a upřel pohled na staršího muže. „Je to ona, otče?“

Ten starší muž, Brant, pomalu přikývl. Na tváři se mu roztáhl slizký úsměv.

„Ano. Je nádherná, že?“

Krev mi zmrzla v žilách. Ten způsob, jakým o mně mluvili – jako o kusu masa ve výloze, jako o věci, u které hodnotili, jestli si ji koupí – mi vyslal mráz čirého děsu až do morku kostí.

Máma natáhla ruku a popadla mě za zápěstí. Její stisk byl nepříjemně pevný.

„Pojď sem, Sienno. Potřebuju s tebou mluvit.“

Odtáhla mě od dveří mého pokoje do toho svého o kus dál v chodbě. Jakmile jsme byly uvnitř, zavřela dveře a ukázala na okraj neustlané matrace.

„Sedni si.“

Zůstala jsem stát. Ovinula jsem si ruce kolem pasu a vytvořila mezi námi bariéru. Uzel v mém žaludku se stáhl.

„Hele, Sienno. Půjdu rovnou k věci. Jsme na mizině, protože jsem udělala nějaká špatná investiční rozhodnutí.“

Odmlčela se a přešla pár kroků po koberci. Nedívala se mi do očí. Já věděla, co „špatná investiční rozhodnutí“ znamenají. Znamenalo to prášky, práškové drogy a ilegální pokerové hry. Znamenalo to propálit každý cent, který jsme měly, zatímco jsme v zimě mrzly bez topení.

Zastavila se v chůzi a konečně se na mě podívala. Její výraz byl tvrdý, zbavený jakékoliv mateřské vřelosti.

„Sienno, je ti už šestnáct a jsi mladá žena. Trentovi je jedenadvacet a je velmi bohatý. Zajímal se o tebe.“

Zírala jsem na ni a moje mysl měla potíže ta slova zpracovat. „Co tím myslíš, mami?“

Zeširoka a frustrovaně vydechla. „Řekla jsem mu o tobě, a on má o tebe zájem.“

Zakroutila jsem hlavou a tvář se mi stáhla do masky naprostého zmatku. Nic z toho nedávalo smysl. Neznám ho. Nikdy jsem s ním nemluvila. Jak by se mohl zajímat o šestnáctiletou středoškolačku, kterou nikdy nepotkal?

Máma udělala krok blíž a ztišila hlas do drsného, panovačného šepotu.

„Řekla jsem mu, že jsi panna, a on to chce změnit. Chce tě připravit o panenství.“

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána do hrudi. Vzduch mi vylétl z plic. Celá místnost se se mnou zatočila. Moje vlastní matka si sedla se dvěma cizími muži a diskutovala o mém těle. Nabídla jim mou nevinnost.

Couvala jsem od ní, dokud jsem nenarazila zády do zdi. „Cože? Ne, mami, já ho ani neznám.“

Prudce jsem se otočila a natáhla se po klice, zoufale jsem chtěla z toho pokoje ven, z toho bytu ven.

Máma vyrazila vpřed a praštila rukou do dřeva, aby dveře udržela zavřené. Naklonila se do mého prostoru a v očích jí zableskl manický, zoufalý hněv.

„Ale ano, uděláš to!“

Strnula jsem a zírala do tváře ženy, která mě měla chránit. Vypadala jako úplný cizinec.

Ztišila hlas a do jejího tónu se vrátil ten zoufalý nádech. „Dlužím mu nějaké peníze. Patří mu jeden klub a já si od něj nějaké půjčila. Ublíží mi, pokud to neuděláš, Sienno.“

Neřekla jsem jediné slovo. Jen jsem se na ni dívala. Pozorovala jsem ty tmavé kruhy pod očima a roztřesené ruce. Prohrála nám v kartách naše životy a teď používala moje tělo, aby splatila své dluhy.

Udělala krok vzad, postoj se jí napřímil, když přenesla vinu na mě, přesně jako to dělávala vždycky.

„Nechala jsem si tě a ztratila svého druha. Ty jsi ten důvod, proč takhle žijeme. Potřebuju, aby ses tam vrátila a nechala ho udělat s tebou, co chce. Určitě bude něžný. Když budeš hodná, nechá si tě.“

Místnost zaplnilo těžké, dusivé ticho. Ta zrada mě bodla tak hluboko, že naprosto přeskočila slzy a přešla rovnou do duté, mrazivé letargie v mé hrudi. Matka neprodá svou dceru. Matka nepošle své dítě násilím do pokoje s dospělým chlapem, aby vymazala dluh za drogy.

Zkontrolovala hodiny na nočním stolku a otočila se ke dveřím.

„Dám ti pět minut, ale potom se tam musíš vrátit.“

Otevřela dveře a vyšla ven, čímž mě nechala v tmavém pokoji samotnou.

Ve chvíli, kdy západka zacvakla, se ta letargie rozpadla a nahradil ji příval čistého pudu sebezáchovy. Nedovolím, aby se mě Trent dotkl. Nedovolím, aby mě připravil o panenství. Radši zemřu, než aby se to stalo.

Odtlačila jsem se od zdi a pootevřela dveře jen na štěrbinu. Z kuchyně se chodbou nesly hlasy.

„Potřebuje jen pár minut, a pak bude připravená.“

Zaslechla jsem těžké bouchnutí pěsti do kuchyňské linky. Brantův hlas se rozlehl bytem a čišelo z něj smrtící podráždění.

„To by teda měla! Dlužíš mi obrovské množství peněz za všechny drogy, cos ode mě dostala, a za ten hazard u mého syna v klubu. Čekal celý rok, než si ji bude moct vzít; teď nastal čas.“

Židle zaskřípala na linu. Pak promluvil Trent a z jeho hlasu odkapávala nedočkavost.

„Přesně tak, už dál čekat nebudu.“

Na nic dalšího už jsem nečekala. Vyklouzla jsem z mámina pokoje, tiše prošla chodbou a vrhla se do své ložnice. Popadla jsem kabelku ze země a sebrala ze stolu mobil. Padla jsem na kolena, sáhla pod spodní zásuvku prádelníku a vytáhla malou obálku s hotovostí, kterou jsem před mámou celou dobu schovávala. Byla to všechna dýška z bistra, naspořená na nouzové situace.

Tohle byla ta absolutně nejhorší z nouzových situací.

Přesunula jsem se k oknu, odemkla západku a vysunula sklo nahoru. Do pokoje se vřítil studený večerní vzduch. Přelezla jsem parapet a mé boty dopadly na požární schodiště s tichým zaduněním. Neohlédla jsem se. Slezla jsem po železných schodech, seskočila z posledních pár stop na zem uličky a rozběhla se tryskem.

Běžela jsem, dokud mě nepálily plíce a nebolely nohy. Držela jsem se ve stínech, vyhýbala se hlavním pouličním lampám, k smrti vyděšená, že Trent s Brantem už nasedli do auta a loví mě. Měla jsem zpoždění na směnu do Macova bistra, ale to mi bylo fuk. Potřebovala jsem se dostat na veřejné místo. Potřebovala jsem jasná světla a lidi.

Ujel mi autobus, takže jsem musela ty zbývající dvě míle dojít pěšky. Studený vítr mi pronikal přes tenkou bundu z uniformy, ale ten chlad nebyl nic ve srovnání s ledem, který mi tekl v žilách. Myslí mi vířily ty děsivé věci, které Brant řekl.

Proč na mě Trent čekal celý rok? Bylo mi teprve šestnáct. Nebyl to můj druh. Kdyby byl, ucítila bych to pouto hned, jak by se na mě podíval. Tak proč chtěl zrovna moje panenství? Působilo to mnohem temněji než pouhé vymáhání dluhu. Bylo to plánované.

Slzy hněvu mi rozostřily zrak. Moje máma přišla o všechno kvůli drogám a ilegálním kartám. Půjčila si peníze do hry, zatímco já vařila vodu na kempingovém vařiči, abych si vůbec mohla dát teplou koupel. A vinila mě z toho. Vinila mě za druha, kterého ztratila, za mizerný život, který si vybudovala svýma vlastníma rukama.

Neonový nápis Macova bistra konečně zabzučel v dálce. Červená a modrá světla protínala temnotu jako maják. Otřela jsem si obličej, zhluboka se nadechla, abych zklidnila rozbušené srdce, a zatlačila do těžkých skleněných dveří.

Nad hlavou mi zacinkal známý zvonek.

Vešla jsem dovnitř a očima jsem skenovala přední pult, kde jsem hledala manažera. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Ujel mi...“

Slova mi uvízla v krku.

Udeřila mě do nosu vůně silná jako rozjetý náklaďák. Byla těžká, omamná a pradávná. Čerstvé jehličí borovic se mísilo s chladnou, svěží mátou. Zaplavilo to mé smysly a vymazalo mi to každou myšlenku v hlavě, všechen strach z Trenta, každou špetku logického uvažování. Ta vůně byla naprosto dokonalá. Byla návyková. Má vlčice se drala do mé mysli, vyla a ve frenetickém šílenství se vrhala proti mřížím mých žeber.

Pomalu jsem zvedla hlavu, jak se mi oči samy stáčely ke zdroji té vůně.

V koženém boxu u předního okna seděl nějaký kluk.

Svět se přestal točit. Vzduch v bistru se vypařil.

Byl to Caleb.

Syn alfy. Kluk, který mi ze střední školy udělal v posledním roce živoucí peklo. Kluk, který se mi posmíval, týral mě a díval se na mě, jako bych byla prach pod jeho podrážkami.

Zíral přímo na mě. Hruď se mu dmula. Ve strnulých rysech tváře se mu zračil stejný šok, jako zrcadlila moje tvář. Taky to cítil. Tu nepopiratelnou, duši drtící gravitaci pouta osudových druhů, která nás k sobě stahovala přes dlaždičky bistra.

Pomalu se zvedl z boxu do své ohromné výšky. Nespustil ze mě oči.

„Družka.“

To slovo opustilo jeho rty s hlubokým, rezonujícím majetnickým nárokem, který vyslal vlnu elektřiny přímo do mého nitra. Udělal ke mně těžký krok.

V hrudi mi vybuchla čistá, nefiltrovaná panika. Můj trýznitel. Můj tyran. Vesmír mě spároval s tím jediným člověkem, který mě nenáviděl ze všech nejvíc.

„Ne.“

Otočila jsem se na podpatku, rozrazila těžké skleněné dveře a vyběhla zpět do mrazivé noci.

Slyšela jsem, jak za mnou freneticky zacinkal zvonek bistra, ale nezastavila jsem se. Běžela jsem rychleji, než jsem utíkala od Trenta. Přeběhla jsem prázdnou silnici, ignorovala vzdálené troubení klaksonu auta a sprintovala k hustým stínům lesa na okraji města.

Jakmile mě stíny stromů pohltily, nechala jsem svou vlčici převzít vládu. Ani jsem se neobtěžovala zpomalit. Vrhla jsem se vpřed, s vděkem přijala ostré praskání kostí a žhnoucí přeskládání svalů.

Dopadla jsem na čtyři tlapky, jak se pode mnou měkká hlína podvolila mým drápům.

Má vlčice byla unikátní. Nepochopitelná. Zatímco většina vlků měla srst do hněda, šeda nebo černa, já byla zářivě, oslnivě bílá. Jediným přerušením mé srsti, čisté jako padlý sníh, byly sytě černé skvrny kolem mých očí. Poprvé jsem se přeměnila celý měsíc před svými dvanáctými narozeninami, což vyděsilo moji matku i mě, protože vlčí krev se obvykle probouzela až ve třinácti.

Ale nejpodivnější součástí mojí přeměny bylo kouzlo s oblečením. Každý, koho jsem znala, během násilné transformace své oblečení roztrhal a nechal z něj jen cáry. Ne já. Moje oblečení se jako by vpilo do mojí srsti, bezpečně skryto jakousi lunární magií, co mi proudila v žilách, a opět se perfektně netknuté objevilo ve chvíli, kdy jsem se přeměnila zpět do lidské podoby.

Mé tajemství znala jen hrstka lidí. Chloe a Gideon byli v lese se mnou, když se to stalo poprvé. Gideon se okamžitě rozběhl pro alfu Donovana a lunu Valerii. Alfa tehdy zíral na mou bílou srst v němém úžasu. Přinutil je odpřísáhnout tajemství rovnou na místě. Řekl mi, abych o tom nikdy nikomu neříkala, ani své mámě, a varoval mě, že jako čistě bílá vlčice se zvláštními schopnostmi bych byla terčem pro potulné smečky a chamtivé alfy. Alfa Donovan nechal vyznačit zapovězenou část lesa smečky, a kromě mě tam zakázal všem vstupovat, jen abych měla bezpečné útočiště k přeměně, kde bych mohla běhat bez strachu z lovců.

Zabrala jsem nohama silněji, prodírala se podrostem tohoto zapovězeného lesa. Vítr mi svištěl v bílé srsti. Potřebovala jsem se proběhnout. Potřebovala jsem ten fyzický výdej, abych vypálila paniku, která hrozila sežrat mi mozek.

Moje máma mě prodala monstru.

A Měsíční bohyně mi dala jako druha mého tyrana.

Nevěděla jsem, jaká z těch realit je horší. Běžela jsem míle, tlapky bubnovaly zběsilý rytmus o hlínu, dokud se mi do kostí konečně nevtisklo vyčerpání. Zběsilé vytí mojí vnitřní vlčice ztichlo a nahradila ho tupá, pulzující bolest touhy po tom druhovi, od kterého jsme zrovna utekly.

Zpomalila jsem a zastavila kousek od okraje lesa, pouhých pár stovek metrů od masivní kamenné stavby sídla smečky Krvavého měsíce. Potřebovala jsem pomoc. Potřebovala jsem alfu Donovana.

Nechala jsem přes sebe přejít přeměnu, mé kosti se usadily na místo, kožešina se rozplynula a má vybledlá uniforma z bistra znovu perfektně splývala s mojí lidskou kůží. Vydala jsem se na zbytek cesty, kde vysoko se tyčící stromy ustoupily upravenému trávníku pozemku smečky.

Napojila jsem se na telepatické spojení smečky a poslala myšlenky přímo k Chloe.

*Jsem na cestě do sídla smečky. Potřebuju hned mluvit s tvými rodiči. Je to nouzová situace. Máma tentokrát zašla příliš daleko. Snažila se mě prodat Brantovu synovi.*

Spojení jsem ukončila a otřásla se, když mi chladný vítr zase prošel přes tenkou bundu.

Na biceps mi dopadla něčí obrovská dlaň.

Když mě něco strhlo dozadu, vydral se mi z hrdla výkřik.

„Sienno, to jsem já.“

Ten hluboký, hrubý hlas vyslal mým tělem šokovou vlnu. Vzhlédla jsem. Caleb stál jen pár palců od mojí tváře.

V místech, kde mi jeho ruka svírala paži, po mé kůži explodovaly tisíce ohnivých jisker. Ten pocit mi projel žilami rovnou k srdci. Byla to jiskra druhů. Bylo to opojné, děsivé a naprosto neignorovatelné.

Cukla jsem paží, ale jeho stisk nepolevil, čímž mě ukotvil na místě.

„Proč tu jsi?“ dožadovala jsem se roztřeseným hlasem.

Udělal krok blíž, jeho masivní hrudník se skoro otřel o ten můj. Hleděl mi hluboko do očí. „Sama víš proč!“

Jeho oči měly úchvatně zářivou, sytou zelenou barvu. Takhle zblízka, bez toho posměšného a opovržlivého úšklebku, co obvykle nosil, mi braly dech. Měsíční svit se odrážel ve zlatých tečkách na jeho duhovkách, které si mě přitahovaly do hlubokého, hypnotického transu. Nedokázala jsem odvrátit zrak. Ta síla byla magnetická. Zvedání a klesání jeho hrudi při ztěžklém dechu napovídalo, že je úplně stejně uvězněn v té neuvěřitelné gravitaci.

Nad trávník zasvištěla ostře světla z reflektorů auta, která tu temnotu roztříštila a probrala nás z transu. Masivní černé SUV zaskřípalo pneumatikami o štěrk příjezdové cesty a zastavilo přímo u nás.

Dveře se rozletěly. Strýček Donovan, teta Valerie, Chloe a Gideon se vyhrnuli ven z vozu.

Gideon a strýček Donovan zamířili přímo k nám a tvářili se napjatě.

„Jaké překvapení, Calebe,“ promluvil strýček Donovan, jehož hlas nesl klidnou, ale smrtící autoritu alfy. „Jak se má tvůj otec? Děje se něco?“

Caleb ze mě nespustil zrak. „Ne, nic se neděje a on je v pořádku. Potřebuju si promluvit se Siennou.“

Gideon přistoupil o krok kupředu se zaťatými zuby. Natáhl se, chytil mě za druhou ruku a snažil se mě vtáhnout za svá široká ramena. „To tedy nepotřebuješ! Nech ji být!“

V Calebově hrudi zavibrovalo hluboké, děsivé zavrčení. Ten zvuk pronikl tichem nočního vzduchu.

„Ne, ona je moje!“ zavrčel Caleb.

Jeho stisk na mé paži se stáhl ještě víc. Zářivá zelená z jeho očí zmizela a celou jeho duhovku pohltila temná noční propast. Jeho vlk se hnal vpřed, odstavil jeho lidské vědomí. Čirá nadvláda, která z něj čišela, byla až dusivá. Vycenil zuby na Gideona jako pradávné varování slibující krvavé násilí.

Gideon se zapřel nohama do země, pokoušel se mě dál chránit, připravený přijmout tu ránu.

Ale strýček Donovan okamžitě rozeznal to nebezpečí. Došlo mu přesně, co se tu odehrává.

„Gideone, sundej z ní ty ruce, než Caleb ztratí kontrolu,“ přikázal strýček Donovan svým tónem alfy s naprostou neústupností.

Gideon zaváhal a probodával pohledem to monstrum s černýma očima, co před námi stálo. „On jí ublíží.“

„Ne, neublíží, synu. Věř mi,“ řekl tiše strýček Donovan.

Gideonův stisk na mé paži povolil. Jen zdráhavě mě nakonec pustil a pomalu ucouvl.

Ve vteřině, kdy byla bariéra pryč, Caleb vstoupil do mého osobního prostoru. Trhla jsem sebou a připravila se na to tvrdé odstrčení nebo hrubá slova, na která jsem od něj byla tak moc zvyklá.

Místo toho se jeho obří paže obmotaly kolem mého pasu a on si mě tiskl k tvrdému hrudníku.

Ty jiskry vzplály v burácející oheň. Mravenčení se rozlilo úplně všude, zahřálo mou promrzlou kůži a pronikalo hluboko do bolestivých kostí. Obklopila mě vůně borovic a máty a smazala tak pachy vlhké země nebo zplodin ze SUV. Byl to dobrý pocit. Bylo to absolutně, nepopiratelně dokonalé.

Vypustila jsem roztřesený výdech a mé zatuhlé svaly do něj celou svou vahou roztály. Konečně jsem ucítila tu jedinou věc, kterou jsem si s Calebem nikdy za milion let nedokázala spojit.

Cítila jsem se v bezpečí.

Zabalená v jeho ochranitelském stisku jsem měla dojem, jako by na mě všechen ten zbytek světa – dluhy, Trent a mámina zrada – už nemohl dosáhnout. Cítila jsem se, jako by mohl roztrhat na kousky každého, kdo by se mi jen pokusil zkřivit vlásek.

Zabořil obličej do důlku na mém krku a letmo mi o tu citlivou kůži zavadil nosem. Zhluboka nasál moji vůni.

„Moje,“ zašeptal mi do vlasů.

Hluboké zabrumlání jeho hlasu mi vyvolalo husí kůži, která v záchvěvech stékala podél páteře. Má vlčice spokojeně zapředla a naprosto se podvolila jeho nároku.

Chloe stála s otevřenými dveřmi auta úplně zamrzlá na místě, ruce si v čistém šoku tiskla přes obličej.

„Ach, má bohyně, oni jsou...“ začala, až se její hlas vytratil do větru.

„Osudoví druhové,“ dokončil za ni Gideon a vypadal stejně oněměle. Hleděl na Calebovy ruce pevně obtočené kolem mého pasu a marně se snažil zpracovat tuhle nemožnou realitu.

Strýček Donovan si odkašlal a roztříštil tak to dusné napětí.

„Pojďte, půjdeme dovnitř, ať si promluvíme. A měli bychom sem taky zavolat tvé rodiče, Calebe.“

Caleb ani trochu neuvolnil svůj stisk. Stále mě pevně tiskl ke svému hrudníku a bradou se dotýkal temene mé hlavy. „Už jsem se s nimi telepaticky spojil. Jsou na cestě.“

Gideon obešel kapotu SUV a s prasknutím si prokřupl krk. „Přeměním se a poběžím s Calebem, vzhledem k tomu, že uvnitř auta moc místa nezbylo.“

Caleb zvedl hlavu a jeho černé oči se nakonec probraly zpět do oné zářivě zelené. Pohlédl na Gideona, pak sklopil zrak na mě.

„Proč bych se nemohl přeměnit a běžet se Siennou?“ zeptal se Caleb.

Nad trávníkem padlo naprosto mrtvé, dusivé ticho. I vítr přestal vát. Chloe, Gideon, strýček Donovan i teta Valerie úplně zkoprněli a vzduch zhoustl tíhou nenadálého, řezavého napětí.

Caleb naklonil hlavu k jedné straně a zkoumavě shlížel na ta překvapená stvoření kolem něj. Rameno kolem mého pasu si k sobě přitiskl těsněji.

„Je to proto, že její vlčice vypadá jinak? Je nádherná,“ poznamenal Caleb jakoby nic.

Srdce se mi v hrudi úplně zastavilo. Krev mi zmizela z tváře. Všichni jsme na něj naprosto v úžasu hleděli v kompletním, čistém šoku. To bylo mé skryté útočiště. Zapovězený les. On tam byl. Musel zachytit můj pach z bistra.

On mě viděl, jak jsem se přeměnila.

Do prdele!