*HARPER*

Řidič mě stále drtivě svíral za paži a nutil mě sestupovat po rozeklaných kamenných schodech. Moje rameno protestně tepalo s každým trhnutím. Kámen pod mými botami byl kluzký od vlhkosti, takže sestup byl zrádný. Zakopla jsem a kolena se mi odřela o hrubou skálu. Bez rozmýšlení mě vytáhl na nohy a zbytek cesty mě táhl. Čím hlouběji jsme šli, tím byl vzduch chladnější a kousal mě skrz oblečení. Dorazili jsme dolů a ocitli se tváří v tvář zrezivělé železné mříži, která vypadala, jako by ji sto let nikdo neotevřel.

Zavrávorala jsem, narazila do studených mříží a lapala po dechu, zatímco řidič přes mě sáhl, aby se popral s archaickým zámkem. Když tu kovovou bariéru rozrazil, zrezivělé panty vydaly ohlušující jekot, který se odrazil od prastarých stěn.

Přestrčili mě přes práh a hodili mě do zatuchlého sklepení. Udržela jsem rovnováhu těsně předtím, než má kolena dopadla na tvrdou podlahu. Prozkoumala jsem okolí a v žaludku se mi usadila hrůza. Tenhle prostor nebyl jen nějaký zanedbaný skladovací sklep. Fungoval jako archaický středověký žalář. Chladnou kamennou místnost lemovaly silné železné mříže, zapuštěné přímo ze stropu do pevné skály pod mýma nohama. Rez se odlupovala z kovových spojů a poprášila podlahu oranžovým práškem. Kameny tvořící zdi byly nesourodé a starobylé, kluzké od kondenzace. Připadalo mi to, jako bych vstoupila do hrobky. Vzduch chutnal zatuchle, byl těžký pachem plísně a zoufalství. Stíny se držely v každém rohu a jen stěží je prořezávalo světlo z blikajících žárovek ledabyle rozvěšených nad hlavou. Hlava se mi točila. Kdo si proboha pod domem postaví opravdový žalář?

Únosci mi nedali čas, abych architekturu vstřebala. Strčili mě vpřed, hnali mě kolem dvou prázdných klecí a pak zastavili přímo před třetí temnou kamennou celou. Druhý muž přistoupil, odemkl těžké dveře po levé straně a s námahou je otevřel.

„Lez dovnitř.“ Řidič mě znovu strčil do ramene.

Nohy se mi zamotaly a já tvrdě klopýtla do středu své nové klece. Vzduch tu byl dusivý, těžký pachem vlhké hlíny a přetrvávajícího rozkladu. Otočila jsem se k nim čelem a hruď se mi prudce zvedala námahou.

„Možná se teď budeš chovat slušně.“ Řidič si překřížil paže a očekával moji naprostou poslušnost.

Čirá absurdita té situace mě zasáhla jako rozjetý vlak. Z hrdla mi vybublal nervózní smích. Nedokázala jsem ho zastavit. Spoléhala jsem na svůj ostrý humor, abych zamaskovala stres pulzující mi v žilách, a odsekla jsem mu. Věnovala jsem oběma vzdorovitý úsměv.

„Jestli ti to pomůže v noci spát.“

Řidič se nad mou neúctou zamračil. Zabouchl těžké železné dveře. Při násilném zařinčení kovu o kov mi až zadrnčely zuby a ten zvuk se rozlehl ponurou chodbou. Zamkl mechanismus, překontroloval závoru a pak se otočil na podpatku. Jeho tichý společník mi věnoval poslední znechucený pohled, než ho následoval do tmy.

Ozvěna zavírajících se vnějších dveří zpečetila můj osud a uvrhla žalář do vlhké tmy. Byla jsem sama. Adrenalinový pád mě tvrdě zasáhl a donutil mě zpracovat nemožnou realitu uplynulé hodiny. Muži, kteří mě unesli z ulice, byli skuteční vlkodlaci. Ovinula jsem si paže kolem těla a snažila se sama sebe přesvědčit, že to byla jen stresem vyvolaná halucinace. Možná, že jakákoli droga, kterou mi píchli, způsobila nějaké psychotické zhroucení. Ale nemohla jsem si lhát. Ten hmatový vjem se mi vryl do paměti.

Pevně jsem zavřela oči, ale vzpomínka se přehrávala ve smyčce. Jeho široká lidská ruka mě sevřela za paži, ale během několika vteřin se její textura změnila. Pamatovala jsem si to nepřirozené teplo vyzařující z jeho těla, jak mě pálilo skrz látku rukávu. Pak přišlo to odporné křupání jeho přeskládávající se anatomie. Kosti pod jeho kůží se prodloužily. Z kloubů mu vyrazila hustá, hrubá srst. Jeho lidské prsty se přímo před mýma očima zformovaly do drsných polštářků obří tlapy. Dokonce i odporný puch jeho dechu byl až příliš niterný na to, aby to byl drogový trip. Monstra byla nepopiratelná.

Zatřepala jsem hlavou, abych rozehnala noční můru, a prozkoumala své chmurné okolí. Tři ze čtyř stěn tvořil pevný kámen. Přecházela jsem po stísněném obvodu a mé oči si zvykaly na to otřesné osvětlení. V levém zadním rohu jsem objevila páchnoucí černou díru vykopanou přímo do podlahy. Z propasti stoupal slabý vánek. Byla sotva na šířku mé ruky, takže uniknout tudy bylo nemožné. Zachytila jsem závan odporného pachu stoupajícího z hlubin a natáhlo mě, ruku jsem si přitiskla k nosu.

Byl to záchod. Očekávali, že si dřepnu nad díru v zemi. Znechucená, ale odhodlaná jsem vycouvala z rohu a stáhla se k nejvzdálenější zdi. Sevřela jsem ruce v pěst podél těla a nehty se mi zaryly do dlaní. Přísahala jsem, že přežiju a z této noční můry uteču. Odmítala jsem se vzdát bez krvavého boje, i kdyby to mělo znamenat rozebrat tenhle žalář holýma rukama.

Překřížila jsem si paže na hrudi a hledala chabé teplo proti kousavému chladu. Mé zběsilé myšlenky se vymykaly kontrole, když tu ticho prořízl zvuk.

„Co jste udělala...?“

Hlas byl chraplavý a vynořil se přímo z hlubokých stínů protější cely. Nadskočila jsem a srdce mi vyletělo až do krku. Trhla jsem hlavou k cele přes úzkou chodbu a sevřela studené železné mříže vlastní klece. Nahlédla jsem do tmy. Zaplavila mě vlna úlevy. Byla jsem vděčná za zjištění, že v téhle jámě nejsem sama.

„Udělala?“ Zopakovala jsem to slovo, aniž bych přes adrenalinovou mlhu tu otázku plně zpracovala.

Slabá silueta ve stínech se posunula vpřed. Sotva jsem rozeznala vyhublou postavu muže. Byl oblečený do otrhaných cárů, které mu volně visely z kostí a neposkytovaly žádnou ochranu před chladem.

„Co... jste udělala?“ zachraptěl znovu, hlas mu praskal jako zrezivělý pant, který desítky let nikdo nepoužil.

Prohrábla jsem si rukou zacuchané vlasy a snažila se uklidnit dech, abych v téhle pekelné díře nastolila alespoň špetku normálnosti. Natočila jsem tělo čelem k druhému vězni.

„Dobrý dotaz. Myslím, že je naštvalo, že jsem se při únosu tak tvrdě bránila. Zasadila jsem dobrou ránu, než mě přemohli. Zkusila jsem utéct.“

Otrhaný cizinec zopakoval to slovo s ponurou vahou. „Utéct...? Odtud se neutíká.“

Opřela jsem se ramenem o nepoddajnou kamennou zeď a promluvila o něco hlasitěji. „Všimla jsem si. Jsem Harper. Jak se jmenujete vy?“

Mezi námi se natáhla dlouhá pauza. Vypadalo to, jako by se musel prohrabávat zapomenutými kouty své mysli, jen aby tu informaci našel.

„Vesperos.“

Když přenesl váhu, po kamenné podlaze se s drsným skřípěním smýkly silné kovové řetězy. Ten strašlivý zvuk mi rval ušní bubínky a kreslil chmurný obrázek jeho uvěznění. Oči se mi při tom zvuku rozšířily. Položila jsem další logickou otázku s vědomím, že si vyměňujeme vězeňská tajemství, abychom zkrátili ten mizerný čas.

„Za co přesně tady sedíte?“

Jeho odpověď zazněla s mrazivou nenuceností.

„Mám takový zlozvyk zabíjet členy jejich smečky.“

Ta slova visela ve vlhkém vzduchu. Krev mi v žilách zmrzla na led. Dech se mi zadrhl v krku. Při tom brutálním doznání k vraždě zněl naprosto nevzrušeně. Zlozvyk? Lidé mají zlozvyky, jako je kousání nehtů nebo pití příliš velkého množství kávy. Mluvil o vraždění nadpřirozených predátorů, jako by diskutoval o mírné nepříjemnosti. Udělala jsem pomalý krok zpět od přední části své klece. Začala jsem se obávat, že můj záhadný soused v cele by mohl být mnohem nebezpečnější než monstra, která mě sem zavřela. Byla jsem vděčná za tlusté železné mříže, které naše cely oddělovaly. Byl připoutaný, vyhladovělý a zamčený v té nejhlubší díře, jakou ta monstra měla. Nehodili ho sem jen tak shnít. Báli se ho. Musel existovat důvod, proč ho prostě nepopravili.

Zírala jsem na jeho vyhublou siluetu a byla jsem morbidně zvědavá, jak může na pohled křehký vězeň přemoct a zabít obrovského vlkodlaka. Zaváhala jsem a těžce polkla, než jsem konverzaci posunula dál.

„Jak se vlastně vůbec zabíjí vlkodlak?“

„Máte zájem nějakého zabít?“

Ze rtů mi uniklo temné zachechtání. Zjistila jsem, že smích je jediným nárazníkem proti mé blížící se panice. „Záleželo by na tom?“

„Hádám, že ne,“ zamumlal Vesperos do tmy. Pak, zbaven jakýchkoliv emocí, prozradil svou metodu. „Trhám jim hlavy.“

Po páteři mi přejel mrazivý chlad a zalezl hluboko do kostí. Zírala jsem na něj skrz šero a můj mozek zkratoval. Čistá fyzická síla, kterou by tak hrozivý čin vyžadoval, byla ohromující. Vlkodlaci byli obrovští, složení ze silných svalů a vyztužených kostí. Při představě síly potřebné k přelomení monstrózní páteře a roztržení takové anatomie se mi dělalo špatně od žaludku. Normální člověk by to se zbraní nedokázal ani za těch nejlepších podmínek, natož holýma rukama proti nadpřirozené bestii poháněné vztekem. Co byl sakra Vesperos zač?

Zoufale jsem se snažila zamaskovat narůstající paniku. Opřela jsem se o svůj nervózní smích a zkusila hrát s ním. Přijala jsem jeho znuděný tón, abych téma popohnala.

„Je to jediný způsob, jak je zabít?“

Vesperos poznamenal ze stínů a jeho tón byl klidný: „Ne. Ale je jistě ten nejsnazší.“

„Nejsnazší pro koho?“

Zasmála jsem se nahlas. Bizarní, neskutečná realita mé současné situace přetékala přes mé mentální obrany. Už jsem to nedokázala udržet. Sevřela jsem železné mříže a zcela nevěřícně kroutila hlavou.

„Sotva dokážu připravit o hlavu mouchu, natož někoho, kdo jednou za měsíc zchlupatí.“

Vlhký vzduch v žaláři se okamžitě změnil. Ztěžkl a zhoustl, až mi srdce divoce tlouklo do žeber. Nedokázala jsem ignorovat děs plížící se mi do hrudi. Teplota prudce klesla a nechala mě paralyzovanou ve tmě. Namáhala jsem oči směrem k jeho cele a přemýšlela, jestli můj pokus o uvolnění situace humorem nebyl fatální chybou.