*HARPER*

Ledová vlhkost žaláře padla na Harper, kousala skrz její tenké oblečení a pronikala jí až do morku kostí. Jeho nenucené přiznání ohledně dekapitace vlkodlaků doznívalo v dusivých stínech a zanechávalo za sebou děsivou pachuť. Přitáhla si kolena k hrudi a snažila se zastavit nekontrolovatelné třesení, které se zmocňovalo jejích končetin.

„Je to tak?“ zamumlal Vesperos z temnoty své sousední cely.

Jeho tón s sebou nesl tiché, vibrující předení. Měl pobavený nádech, který drásal její pocuchané nervy. Harper i bez toho, aby viděla jeho obličej, věděla, že se ve tmě samolibě a povýšeně usmívá. Ten muž bral tuhle děsivou noční můru jako nenucený pokec u čaje. Navzdory děsivé realitě její situace – zamčená v podzemí doslova s monstry – odmítala v této jámě přenechat neviditelnému vězni psychologickou převahu. Přitlačila páteř rovně k neústupné kamenné zdi.

„Je to tak.“ Harper věnovala prázdné tmě pevné, vzdorovité přikývnutí.

„Nyní jsem zvědavý. Jak se křehkému člověku podařilo zabloudit na hlídané území vlkodlaků a přežít, aby o tom mohl vyprávět?“ Ta náhlá zvědavost kapající z jeho chraplavého hlasu jí zježila chloupky na zátylku.

Harper ze sebe vydala ostrý, suchý smích. Ten zvuk se drsně odrazil od mokrých kamenných zdí a postrádal jakýkoli skutečný humor. Hraničil s hysterií. „Zabloudit? Já nikam nebloudím, mockrát děkuji. Popravdě mě sem dotáhli proti mé vůli.“

„Oh? A proč by to dělali?“

Harper se zamračila a obočí se jí v temnotě stáhlo. Způsob, jakým tu otázku vyslovil, a ryzí nedůvěra obalující jeho slova, ji zasáhly jako rána do žeber. Vykreslil to tak, jako by monstrózní vlci unášející obyčejné lidi z ulice byli vzácnou anomálií. Pokud to pro nadpřirozené vrcholové predátory bylo neobvyklé chování, znamenalo to, že její únos vyžadoval plánování. Vyžadoval jasný úmysl. Její únos nebyl jen náhodná, hrozná smůla. Byla specifickým cílem, uloveným a zavřeným do klece z nějakého důvodu. Při tom zjištění se jí zvedl žaludek. Nebyla jen vedlejší ztrátou; byla trofejí nebo pěšákem ve hře, o které ani nevěděla, že se hraje.

Zkurveně skvělý.

Vesperos se posunul blíž k tlustým železným mřížím oddělujícím jejich klece. Ten pohyb byl jen jako šepot rozedrané látky třoucí se o chladný kámen. Jeho blýskavé, nepřirozené oči propíchly ten dusivý prostor a upřely se na ni s takovou intenzitou, že se jí zběsilé srdce v hrudi zadrhlo. Přinutila se odvrátit zrak od toho predátorského pohledu a sbírala svou slábnoucí odvahu. Odmítala být tou jedinou, kdo je vyslýchán a analyzován.

„Proč vás to tak zajímá? Jak někdo, kdo je údajně schopen utrhnout vlkodlakovi hlavu, vůbec skončí v jejich zajetí a v řetězech? A proč vás prostě ještě nepopravili?“ vypálila Harper zpět ostrým hlasem.

Vesperos ustoupil zpátky do hlubokých stínů. Stal se vyhýbavým, stáhl kolem sebe tmu jako ochranný plášť. „Záleží na tom? Teď jsem tady.“

Jeho hlas ztratil veškerý výraz. Nesl těžkou, prázdnou váhu muže, který se už dávno smířil s ponurým, nekonečným osudem. Harper zírala do šera a přemýšlela, jak přesně dlouho musel být někdo zamčený v díře bez slunce, aby zněl tak poraženecky. Potřebovala vědět, kolik času jí zhruba zbývá, pokud se jí nepodaří najít nějakou zoufalou únikovou cestu.

„Jak dlouho už tu jste?“ naléhala Harper a odmítala to téma nechat být.

„Nejsem si jistý.“ Zamumlal to doznání do tmy.

Harper těžce polkla, hrdlo měla bolestivě suché. Rozhlédla se po žaláři bez světla. Nebyla tam okna, žádné stavební praskliny ve stropě, které by propustily slunce nebo měsíc. Sledovat čas tu dole bylo doslova nemožné, s výjimkou nepravidelného, nepředvídatelného příchodu jídla. Vzhledem k jeho obrovské síle možná jeho nelidský metabolismus fungoval daleko za hranicemi normálních lidských možností.

„Takže, něco jako pár krátkých měsíců? Rok?“ nabídla Harper odhad nevinně v naději, že ho přiměje k logickému tipu založenému na ročních obdobích nebo vnitřních hodinách.

Z hrdla mu unikl drsný, zrezivělý smích. Znělo to jako rezí sežraný kov skřípající o nepoddajný kámen. „Několik měsíců. Na člověka jste docela zábavná.“

To explicitní potvrzení poslalo Harperinu splašenou mysl do neovladatelné spirály. *Na člověka.* Ta dvě slova se odrážela v její lebce jako těžký umíráček. Nebyl to člověk. Pokud nebyl člověk a evidentně nebyl vlkodlak – vzhledem k jeho hrůzné historii jejich zabíjení –, co přesně tedy byl? Její mozek projížděl každou fiktivní bytost z bájí, na kterou si z fantasy románů dokázala vzpomenout. Byl to fae? Nějaký starodávný, nesmrtelný démon? Upír? Zjištění, že je zamčená v malé kleci vedle neidentifikované, smrtící nadpřirozené bytosti, způsobilo, že měla pocit, jako by se ty vlhké kamenné zdi stahovaly, aby ji rozdrtily.

„Proč si vás přivedli na své území? Jaký s vámi mají záměr?“ přerušil Vesperos její zběsilé myšlenky.

Tlačil na ni ohledně tohoto tématu a jeho chraplavý hlas vyžadoval poslušnost. Harper na dlouhou, mučivou chvíli zaváhala. Zvedla ruku a promnula si bolavé rameno. Temná, rozrůstající se modřina se už tvořila tam, kde ji ten obrovský spolujezdec z dodávky únosců udeřil během úvodního boje. Její kůže zůstávala neuvěřitelně citlivá a zanícená v místě, kam jí vrazili tu tlustou injekci, která ji vyřadila z provozu. Byla potlučená, vyčerpaná a docházel jí drahocenný čas.

Seděla ve tmě a kalkulovala své omezené možnosti. Být zaseknutá dole v téhle jámě bez použitelných informací znamenalo zaručený rozsudek smrti. Zvažovala, že vyloží všechny své strategické karty tváří nahoru na příslovečný stůl. Vesperos a vlkodlaci sdíleli vzájemnou nenávist. Měli společného nepřítele. Získat v tomto vězení, kde byl naprostý nedostatek informací, jakýkoli střípek užitečných znalostí bylo pro její plán útěku klíčové. Slepý skok víry s monstrem mohl být její jedinou cestou z téhle noční můry.

„Jste opravdu natolik bláhová, že byste nedůvěřovala tajemnému cizinci, který je tu uvězněn po celá desetiletí?“ vysmál se Vesperos jejímu dlouhému mlčení, protože vycítil její vnitřní debatu.

„Vy byste snad důvěřoval?“ odsekla Harper hlasem ostrým jako břitva a neústupným.

Vesperos ve stínech arogantně zahučel. „Lidská rasa není nijak zvlášť proslulá svým velkým intelektem.“

Harper ta urážka nerozhodila. Připomněla mu jejich ponurou realitu. „Násilnický muž, který se chlubí tím, že trhá vlkodlakům hlavy, nemůže od unesené ženy očekávat slepou, neochvějnou důvěru. Očekáváte ode mě, že vám jen tak všechno odevzdám, aniž bych zpochybnila vaše motivy? Kdyby nás nedržely od sebe tyhle silné železné mříže, můžete upřímně říct, že byste mi neudělal přesně to samé?“

Vesperos naklonil svou vyhublou hlavu na stranu. Vlhkou podlahou se rozlehlo slabé kovové zašustění těžkých řetězů. „Nemám s lidmi vůbec žádný osobní problém. Pokud mě nevyprovokujete, nemám důvod oddělovat vaši hlavu od vašeho křehkého těla.“

„Nebojte, jsem si jistá, že vám k tomu dám spoustu důvodů,“ zamumlala si Harper hořce pro sebe. Přenesla váhu na mrazivé podlaze a zoufale se snažila rozhýbat své ztuhlé, mravenčící nohy.

„Děsí vás to, že ano? Vědomí, že bych mohl snadno ukončit váš život?“ zeptal se Vesperos a hlas mu klesl o oktávu do hedvábného, nebezpečného rejstříku.

Harper stáhla své obranné zdi a odhalila syrovou hrůzu bublající těsně pod povrchem. „Vás by to neděsilo? Až do dnešního zatraceného odpoledne jsem vůbec nevěděla, že ten děsivý druh vlkodlaků vůbec existuje, natož někdo, kdo je schopen je trhat na kusy holýma rukama.“

To upřímné doznání změnilo atmosféru žaláře. Vytáhlo Vesperose ze stínů. Pohnul se s přízračným tichem a přitiskl svou vyzáblou postavu na studené železné mříže.

Poprvé si Harper mohla jasně a nezkresleně prohlédnout jeho fyzický stav. Přestala dýchat. Byl hrůzně vyhublý. Jeho bledá, průsvitná kůže byla odporně napnutá přes jeho ostré, vystupující kosti. Jeho tvář byla maskou hlubokých, prázdných dutin, které jeho kosterní strukturu zviditelňovaly až příliš jasně. Jeho krk vypadal tak neuvěřitelně tence, že by ho mohl zlomit napůl silnější vítr. Zdálo se, že stojí přímo na propasti absolutní smrti a připomíná křehkou mrtvolu oživenou jen tvrdohlavou vůlí. Cáry, které se držely jeho zničeného těla, nenabízely žádné teplo a pouze zdůrazňovaly hrozný rozsah jeho vleklého hladovění. Dlouhé tmavé vlasy mu lemovaly vyzáblou tvář a plynule splývaly s okolním šerem.

A přesto, navzdory jeho zchátralému stavu, z něj vyzařovala dravá, nepopiratelná energie. Vylévala se z jeho zapadlých tmavých očí. Ty nepřirozené oči jí zíraly až do duše a hořely smrtící intenzitou. Vypadal přesně jako hladovějící vrcholový predátor, který by ji celou hltavě sežral ve vteřině, kdy by se naskytla příležitost.

„Vy jste nevěděla o jejich existenci?“ zeptal se Vesperos.

Jeho hlas byl protkán skutečným šokem. Zíral na ni a uvědomil si, že o jeho druhu nebo o celém skrytém nadpřirozeném světě operujícím ve stínech neví vůbec nic.

Harper upírala svůj nervózní pohled upjatě na jeho bledé čelo. Cítila se příliš znepokojeně a zastrašeně na to, aby se s těma pronikavýma, predátorskýma očima přímo střetla. „Všichni jste měli být jen příběhy. Obrovská monstra měla být vždycky jen hloupé dětské mýty. Ne skutečná.“

Vesperos se opřel zpátky o zrezivělé mříže. „Nyní už chápu. Opravdu o nás nic nevíte. O nikom z nás.“

Mezi jejich oddělenými celami se rozhostilo těžké, napjaté ticho. Vlhko a chlad se Harper vkradly zpět do kostí a mrazily ji zevnitř. Jak se to ticho protahovalo, její zběsilé myšlenky se zvrhly do vyděšených spekulací. Pokud po zemi kráčejí obří vraždící vlci a vedle ní je v kleci zavřený tenhle smrtící, vyhublý predátor, co dalšího tam venku je? Skrývali se tu mágové přímo všem na očích a tahali za nitky společnosti? Mohli by snad být tajně skuteční i draci chrlící oheň a dřímat ve skrytých horách? Základní hranice její reality byly roztrhány na kusy a ona zůstala unášena v bdělé noční můře, kde každá pohádka byla varovným štítkem, který bláhově ignorovala.

Vesperos naklonil svou vyhublou postavu dopředu proti železu.

„Rád bych vám navrhl dohodu.“