*HARPER*

Zamrkala jsem do vlhkého šera žaláře a vrátila se zpět k pochmurné realitě své chladné kamenné cely. Ta děsivá magie předchozí chvíle se roztříštila na milion ostrých kousků a já zírala na svého kostlivého souseda s nefiltrovanou obezřetností. V uších mi bušil puls v rytmickém dunění čistého instinktu přežití.

„Dohodu? Jakou dohodu?“ vyžadovala jsem.

Hlas mi vyšel stažený podezřením a odrážel se od vlhkých zdí. Po páteři se mi plížil nový chlad, který neměl nic společného s mrazivou teplotou podzemního vězení. Mohla jsem věřit stvoření, které vypadalo jako vyhladovělá, oživená mrtvola? Co když to byl nějaký zvrácený nadpřirozený obchod? Co když výměnou za cestu ven chtěl mou nesmrtelnou duši? Sledovala jsem jeho prázdné oči a hledala past skrytou ve stínech.

„Výměnu informací,“ odpověděl Vesperos.

Jeho chraplavý, ozvěnou se nesoucí hlas zůstal ve vlhkém vzduchu klidný a nesl si podivnou autoritu navzdory jeho fyzickému úpadku. Pohnul se o zrezivělé železné mříže s přízračným tichem, ze kterého mi trnuly zuby.

„Máte na mě otázky, stejně jako já na vás. Co kdybychom zanechali našeho slovního tance a dohodli se, že si poskytneme odpovědi, po kterých oba prahneme?“ nabídl Vesperos.

Pevně jsem si překřížila paže na hrudi a třásla se, jak se mi do bolavých kostí zažíral ten vlhký chlad.

„Jak mohu věřit, že ke mně budete upřímný? Co když mě jen krmíte lžemi, abyste si zahrával s mým mozkem? Neměla bych jak poznat, co je skutečné a co je past,“ provokovala jsem a odmítala stáhnout své obranné zdi.

Hluboko v jeho duté hrudi zarachotilo tiché, drásavé zachechtání.

„Tím, že vám poskytnu nepravdivé informace, nemám co získat. Lež sice může přinést určité dočasné pobavení, ale to by netrvalo dost dlouho na to, aby to stálo za námahu. Je v mém vlastním nejlepším zájmu mluvit pravdu a doufat, že vy uděláte totéž. Nové informace nejsou něco, co bych v mém současném stavu dokázal získat.“

Potřebovala jsem odpovědi. Ta dusivá nevědomost o mé situaci mě doháněla k šílenství. Jak jsem zírala do jeho vyzáblé tváře, uvědomila jsem si, že mi už nezbyly žádné jiné možnosti. Rozhodla jsem se pro ten děsivý skok víry. Klesla jsem na mrazivou kamennou podlahu, bezpečně si přitáhla kolena k hrudi a upřeně naslouchala.

„Fajn. Vyměníme si pravdy. Vy začněte,“ řekla jsem.

„Začnu. Věříte, že můj druh přepíná do chlupatého módu jednou za měsíc, že ano?“ zeptal se Vesperos, jako by vycítil, že se chystám zamířit dolů do další myšlenkové králičí nory.

„To je populární přesvědčení z beletrie. Mění se při úplňku.“ Pokrčila jsem rameny, i když moje svaly zůstaly napnuté. Fakt, že jsem jednoho z nich viděla proměnit se už dnes odpoledne, jsem si nechala pro sebe. Úplněk byl ještě za tři dny, takže už jsem měla podezření, že mi Hollywood lhal, ale potřebovala jsem, aby potvrdil rigidní pravidla téhle bdělé noční můry.

Vesperos pomalu zakroutil těžkou hlavou a jeho tmavé vlasy se v šeru zhouply.

„Jsou schopni se proměnit bez ohledu na fázi měsíce.“

„Tak proč je všechno kolem nich v našich příbězích spojeno s měsícem?“ zeptala jsem se a naklonila se vpřed.

„Následují prastará náboženská učení Měsíční bohyně. Jako takoví uctívají měsíc.“

„A my hloupí lidé jsme si jejich náboženské obřady spletli s tím, že se při úplňku mění do chlupatého módu. To dává smysl až do té míry, že to štve,“ zamumlala jsem a čelo se mi soustředěním stáhlo.

„Chlupatého módu?“

„Nedělejte si starosti s mým vyjadřováním. Takže mi říkáte, že se tihle moderní vlkodlaci dokážou fyzicky přeměnit do své zvířecí podoby libovolně na povel?“

„Přesně tak. Nicméně náhlé epizody extrémních emocí mohou vynutit proměnu proti vůli samotného vlka.“

Těžce jsem polkla. Ucítila jsem, jak mi na linii vlasů vyráží studený pot a stéká mi po zadní straně krku. Vlhký vzduch žaláře byl v mých plicích najednou desetkrát těžší. Tenhle konkrétní kousek legendy systematicky zničil mou dosavadní strategii. Poslední hodinu jsem strávila tím, že jsem si v duchu připravovala uspokojivý plán, jak dráždit hada bosou nohou. Chtěla jsem své masivní únosce otravovat, vysmívat se jejich směšnému alfa předvádění a udržovat je v emoční nerovnováze, abych získala čas.

Teď jsem tu sebevražednou misi rovnou zahodila. Pokud je dokázala slepá zuřivost nebo hrůza biologicky přinutit do zdivočelého stavu, moje sarkastická huba by způsobila, že mě roztrhají na kusy dřív, než bych stihla vůbec mrknout. Provokovat je nepřipadalo v úvahu.

Přejela jsem si třesoucí se rukou po bledé tváři a přikázala svému splašenému srdci zpomalit ten zběsilý rytmus. Potřebovala jsem odvést konverzaci jinam dřív, než se moje panika úplně vymkne kontrole.

„Co dalšího chcete vědět?“ zeptala jsem se.

„Proč vás sem přivedli?“

Opřela jsem si zadní část hlavy o neústupnou kamennou zeď a zhluboka si povzdechla. Dech v tom ledovém vzduchu vytvořil obláček připomínající bílý kouř.

„Nemám ponětí, proč si na mě zasedli a unesli mě. Zaslechla jsem pár věcí, co říkali, ale nevím, jestli něco z toho má nějaký význam.“

„Povězte mi, co přesně jste zaslechla, a možná budu vědět, zda je to podstatné.“

Do jeho chraplavého tónu se vloudila dychtivost. Vesperos natáhl ruku a ovinul své kostlivé prsty kolem tlustých železných mříží své cely. Z jeho popraskaných rtů uniklo ostré zasyčení. Ruku stáhl zpět, jako by se spálil, zlomek vteřiny zíral na svou dlaň a pak nechal ruku ochable padnout zpět do klína. Byla to bizarní, alarmující reakce, taková, která přímo křičela po vysvětlení, ale neviditelný časovač naznačoval, že jsem na řadě s vysvětlováním já.

Zhluboka jsem se nadechla a začala líčit všední události svého dne. Potřebovala jsem, aby pochopil, jak bolestně normální byl můj život, než se objevila monstra.

„Probudila jsem se v sedm ve svém malinkém bytě. Udělala jsem si hrozný hrnek levné kávy. Jela jsem metrem do své nudné kancelářské práce a zírala do jasných tabulek, až mě pálily oči. Nestalo se nic magického. Nikdo mě nesledoval. V pět jsem odešla z práce, šla po své obvyklé trase Třetí Avenue a zastavila se v rohovém krámku pro sendvič.“

Hlas se mi trochu třásl, jak se mi vzpomínky na napadení vracely v živých detailech, které ostře kontrastovaly s nudným bezpečím mého rána.

„Zahnula jsem do úzké uličky, abych si zkrátila cestu přes blok. To byla moje osudová chyba. Odnikud mě z temných stínů popadly obrovské ruce. Bránila jsem se. Kopala jsem, křičela jsem, snažila jsem se jim vyškrábat oči, ale bylo to jako bojovat s pevnou cihlovou zdí. Jeden z nich mi přimáčkl ruce těsně k bokům, a tehdy jsem slyšela, jak se baví. Hodili mě do zadní části dodávky, jeli asi hodiny v černočerné tmě a hodili mě do téhle mrazivé kamenné cely.“

Vesperos zůstal smrtelně klidný a jeho tmavé oči byly upřeny na mě, zatímco zpracovával mé zběsilé vyprávění.

„Zaslechla jste pouze dvě fráze, které jsou podstatné. Ta první byla, že máte zůstat nezraněna, a ta druhá je, že jste něčí osudová družka. Jak velmi zajímavé,“ poznamenal Vesperos, když mi konečně došel dech.

„Zajímavé? V jakém smyslu přesně?“ naléhala jsem a mé obranné zdi vyletěly zpátky na místo.

Můj vyzáblý soused mlčel snad minutu. Ticho se natahovalo, živilo mou netrpělivost a narůstající děs. Co to znamená být osudová družka?

„Možná se vám nebude líbit, co vám teď povím,“ varoval mě Vesperos a jeho tón nabral temnou váhu.

„Pravda je málokdy laskavá. Tak ven s tím,“ odsekla jsem a smetla jeho okamžité varování.

„Jste něčí osudová družka.“

„Co to znamená, být něčí osudová družka? Anglicky říkali ‚mate‘, to jsem jako nějaký námořník na lodi? Kamarádka? Měla bych znát toho, kdo řídí tenhle zvrácený únosový gang?“ zeptala jsem se a můj hlas stoupal o tón, jak mi panika drápala hrdlo.

Jeho prázdnou tváří přeběhl výraz nebezpečně blízký lítosti, aby vzápětí zase zmizel.

„Jste něčí dokonalý protějšek; životní partnerka. A ať už je to kdokoli, přikázal těm ostatním, aby vám neubližovali. Což znamená, že váš osudový druh je s největší pravděpodobností někdo s vysokým postavením.“

Žaludkem mi projela silná vlna nevolnosti a neklidu. Čirá absurdita toho prohlášení mě zasáhla jako fyzická rána do břicha. Vydala jsem ostrý, nervózní smích, který se neohrabaně odrážel od vlhkých stěn žaláře. Znělo to maniakálně dokonce i do mých vlastních zvonících uší.

„Nechápu to. Jsem jen průměrná, normální lidská žena. Mám nudnou práci a nudný život. Proč by si obrovský vlkodlak vůbec myslel, že jsem jeho magický dokonalý protějšek? Je to vůbec legální?“

Zavřela jsem pusu dřív, než jsem se stačila zeptat, jestli by se to neklasifikovalo jako zoofilie. Mozek mi zkratoval. Nechtěla jsem mít nic společného s tím, že mě někdo prohlašuje za svůj majetek, zvlášť bez mého výslovného souhlasu. Postavení tohohle takzvaného druha pro mě neznamenalo vůbec nic.

Vesperos trpělivě čelil mému zběsilému pohledu a jeho vystupování bylo na rozdíl od mé narůstající hrůzy znepokojivě klidné.

„Jak rozumím jejich druhu, všem vlkům je přidělena dokonalá osudová družka. Když se setkají poprvé, navzájem se poznají a pouto se aktivuje, čímž je svede dohromady. Většina vlků vstoupí do svazku pouze se svou osudovou družkou. To z nich dělá neuvěřitelně věrné a ochranitelské tvory.“

„Ouha, počkat. Zadržte,“ přerušila jsem ho a vyhodila obě ruce do vzduchu, jako bych mohla zabránit tomu, aby mě jeho slova zasáhla. „Říkáte mi, že vlkodlaci mají nějaký magický radar na rozpoznávání své spřízněné duše?“

Vesperos naklonil hlavu a přehodnocoval své vysvětlení.

„Ne tak docela. Existuje propojení mezi poutem a Měsíční bohyní. Druhové a družky jsou považováni za nedotknutelný, božský dar přímo od Ní. Ignorovat, odmítnout nebo zlomit posvátné pouto znamená otočit se zády k samotné Bohyni. Je to v jejich kultuře nemyslitelné tabu.“

Chladné vlhko cely působilo jako fyzická tíha tlačící mě na hruď. Srdce mi divoce bušilo do žeber. Úzkost mě začínala dusit. Tohle byla noční můra. Doslovná noční můra nějakého náboženského kultu a já byla jejím nedobrovolným středobodem.

„Ale já jsem člověk! Pamatujete? Jejich Měsíční bohyně, ať už je to kdokoli, se mnou nemá nic společného! Já nevěřím na bohy a takové věci!“ protestovala jsem a zvedla se do stoje.

Přecházela jsem v úzkém prostoru své cely, boty mi hlasitě drhly o hrubý kámen. Nikdy jsem na náboženství nebo spiritualitu nevěřila. Všechno to pro mě spadalo do kategorie dětské fantazie. A teď jsem tu trčela uvězněná v mrazivém žaláři, protože jakýsi obří vrcholový predátor měl vymytý mozek a myslel si, že jsem jeho osudová výhra.

„Ať už věříte čemukoliv, to jim nebrání v tom, aby existovali,“ odpověděl Vesperos vážně.

Jeho tmavé oči byly neochvějné. Projela mnou zima, která mi zmrazila krev v žilách. Přestala jsem přecházet a zírala na něj přes železné mříže s dechem uvízlým v krku.

„Vy mi říkáte, že bohové jsou skuteční?“ zeptala jsem se, hlas mi klesl do vyděšeného šepotu.

„Ano.“

To jediné slovo dopadlo na kamennou podlahu jako kovadlina. Božští, všemocní bohové byli skuteční. Moje křehké pouto k realitě se dál tříštilo. Pevně jsem zavřela oči a odmítla se nořit do masivní teologické debaty s vyhladovělým vězněm, když šlo o moje vlastní přežití.

„Fajn, dobře. Budeme předstírat, že bohové jsou skuteční. Já ale i tak necítím ani nepoznávám žádné magické pouto, co by tam údajně mělo být,“ argumentovala jsem a obranně si překřížila paže na hrudi.

„To mě vede k domněnce, že pouto poznává ten vlk, nikoliv osoba. Jelikož nemáte žádného vlka, nejste toho schopna.“

„Jsem strašně zmatená. Říkáte to tak, jako by v jednom těle byli zapleteni dva různí lidé.“

„To, co vím, pramení z pozorování. Ale zdá se, že vlkodlaci jsou ve své podstatě dvě oddělené entity. Lidské vědomí a pudový vlk. Sdílí jednu fyzickou schránku a do jisté míry i kontrolu. Vždy jsem o nich přemýšlel jako o dvou polovinách, které se spojí, aby se staly celkem.“

Zírala jsem na něj a hlava se mi točila, jak jsem se snažila zpracovat čirou hrůzu jeho slov.

„Skvělé. Ale to stále nevysvětluje, jak mě ta divoká vlčí polovina poznala jako předurčené pouto, když postrádám vlastního magického vlka, se kterým by se mohla spojit.“

„To nedokážu říct. Sahá to za hranice mých znalostí v této oblasti.“

Prohrábla jsem si třesoucíma se rukama zacuchané vlasy a tahala za kořínky, až mě pokožka na hlavě pálila. Cítila jsem se zahlcená a dušená šílenstvím své reality. Podle tohoto děsivého cizince jsem byla nevysvětlitelně připoutána nadpřirozeným, nezlomným biologickým poutem, které jsem ani vzdáleně necítila. Byla jsem přikovaná k neviditelnému monstru. A odmítnout svého takzvaného chlupatého osudového druha prostě jejich fanatické zákony nedovolovaly. O celé mé budoucnosti rozhodla nějaká fiktivní bohyně a zdivočelá bestie, aniž by k tomu měla můj souhlas.

„Super, super, super… super,“ mumlala jsem si opakovaně a zírala do popraskané kamenné zdi.

Čelist se mi zatnula tak silně, až o sebe zuby skřípěly. Po bledé tváři mi přeběhla prudká, vzdorovitá grimasa maskující dusivou hrůzu, která se mě snažila stáhnout pod hladinu. Zírala jsem do temných rohů žaláře, jak k životu vzplál můj vzpurný vztek, žhavý a jasný.

„Budou zatraceně překvapení, až to stejně udělám.“