*HARPER*

Moje vzdorovité prohlášení viselo v mrazivém, vlhkém vzduchu žaláře, ta statečná slova však mou třesoucí se postavu nijak zvlášť nezahřála. Zírala jsem do stínů, hruď se mi zvedala pod přívalem adrenalinu a čekala jsem, jakou sarkastickou odpověď po mně ten vyzáblý vězeň mrští dál.

Z vedlejší cely se vydral vyčerpaný, chrčivý kašel. Zaškrábal o hrubé kamenné zdi, byl to drsný, skřípavý zvuk, který jen chabě maskoval hluboké odfrknutí plné pobavení. Ten zvuk rval mé už tak napjaté nervy, ale nijak to neoslabilo mé intenzivní, tvrdohlavé odhodlání z téhle noční můry nějak uniknout. Přežila jsem toho už příliš mnoho, než abych se teď vzdala.

„Ještě stále věříte, že z tohoto místa vyváznete bez úhony?“ zeptal se Vesperos a z jeho chraplavého hlasu kapala temná skepse.

Pevně jsem si překřížila paže na hrudi a zaryla si nehty do vlastní kůže, abych se obrněla proti kousavému chladu podzemního vězení.

„Mám v sobě dost tvrdohlavého odhodlání, abych to zkoušela tak dlouho, dokud mi plíce nepřestanou nasávat vzduch.“

„Jak velmi zajímavé na křehkého člověka.“ Pohnul se v šeru, jeho těžké řetězy zazvonily dutým, kovovým zvukem o podlahu. „Povězte mi, jak přesně vaše smrtelné já plánuje fyzicky zabránit masivnímu, supersilnému druhovi, aby zpečetil vaše božské pouto?“

Počkat. Zpečetil pouto?

Srdce mi poskočilo a v hrudi se mi rozhořela náhlá, zběsilá jiskra naděje. Přestala jsem přecházet a obrátila pozornost zpátky k temnému rohu jeho cely.

„Chcete říct, že to spojení ještě není definitivní?“ Přistoupila jsem blíž k mrazivým železným mřížím a přitiskla ruce na zrezivělý kov.

Vesperos zvedl dlouhý, kostnatý prst a poklepal si jím na bradu v gestu morbidního uvažování.

„Magické spojení není ani zdaleka definitivní. Aby se z něj nešlo vymanit, vyžaduje trvalé označení.“

„Označení?“ zopakovala jsem a jiskra naděje zablikala pod náhlou vlnou děsu.

„Vyžaduje to hluboké, krvavé kousnutí přímo do kořene krku.“ Ukázal bledým, kostnatým prstem na zranitelný bod mezi svým krkem a ramenem.

Ta představa byla zničující. Po páteři mi přejel mráz čistého odporu. Představila jsem si zdivočelou bestii, masivní a nepříčetnou, jak mě tiskne k zemi a noří své ostré, drásající tesáky do mého křehkého masa. To trhání kůže, ten horký příval krve, trvalá jizva určená k tomu, aby si mě přivlastnil jako svůj majetek. Z těch barbarských obrazů se mi svíral žaludek.

„Skvělé. Takže taková majetnická záležitost.“ Vypálila jsem ta slova s intenzivním, trpkým sarkasmem a pevněji si překřížila paže, jako bych si chtěla ochránit krk před neviditelnými predátory.

Výraz v jeho vyhublé tváři potemněl. Posměšné pobavení z jeho prázdných očí zmizelo a nahradila ho vážná, dusivá intenzita, která jako by poroučela samotným stínům v místnosti.

„To kousnutí v sobě skrývá nesmírnou, starodávnou magii. Důrazně doporučuji obezřetnost při pokusech o odmítnutí posvátných darů Měsíční bohyně.“

Odfrkla jsem si, byl to drsný zvuk bez špetky humoru. Že mě nějaká fiktivní bohyně předá jako žvýkací hračku monstru, to nebyl dar. Byla to kletba.

„Pokud budete fyzicky označena, jakákoli podivná imunita, kterou v současnosti jako člověk disponujete, by mohla přes noc zmizet.“ Vesperos se naklonil dopředu, čímž dovolil chabému světlu zachytit ostré, vyhladovělé rysy své tváře. „To pouto je hluboké a děsivé. Nepodceňujte ho.“

„Jak hluboké?“ pobídla jsem ho a hlas se mi třásl, navzdory mé nejlepší snaze působit silně.

„Provazuje dvě duše tak hluboko, že se stanou závislými jedna na druhé,“ vysvětlil a nespustil ze mě svůj temný zrak. „Ztráta spřízněného druha udělá i z mocného vlka pouhou zlomenou, oslabenou skořápku svého dřívějšího já. Smutek a přetržené magické pouto je zcela zničí zevnitř. Na druhou stranu, úspěšné dokončení pouta magicky posílí moc obou.“

Odstoupila jsem od mříží a mé boty zaskřípaly po nerovné kamenné podlaze. Ty důsledky byly děsivé. Dvě duše násilím spojené bez souhlasu. Parazitické pouto, kde moje přežití určovalo sílu monstra, a jeho smrt by ze mě mohla udělat prázdnou, rozbitou skořápku. To bylo absolutní porušení autonomie.

„A co se stane člověku?“ zeptala jsem se a prudce se zastavila. Zírala jsem na praskliny v kamenné zdi a v žaludku se mi hromadil děs.

Vesperos mě při přecházení pozoroval a pohledem sledoval každý můj pohyb.

„Jelikož lidská družka je v jejich dlouhé historii neslýchaná věc, následky toho násilného kousnutí zůstávají hluboce znepokojivou záhadou. Nikdo neví, co ta magie provede s křehkou lidskou schránkou.“

Těžce jsem polkla, rázem mi vyschlo v krku. „Jaký je váš nejlepší odhad?“

„Mohlo by vás to podrobit ovládání mysli a přepsat vaše myšlenky tak, aby si vynutily poslušnost.“ Vyjmenoval ty strašlivé možnosti s klinickým odstupem. „Mohlo by vás to rovnou zabít, protože by vaše tělo nevydrželo takový nápor starodávné magie. Nebo by to mohlo magicky proměnit ve vlka vás samotnou.“

Mozek mi třeštil, z paniky mi vyschlo hrdlo. Ovládání mysli znamenalo ztratit jádro toho, kým jsem byla, jednoho dne se probudit a milovat monstrum, protože mě k tomu nutila cizí magie. Smrt by byla jen tupým, trýznivým koncem mého příběhu. A přeměnit se ve vlkodlaka? Vzdát se své lidskosti, abych se stala stvořením ovládaným divokými pudy, jemuž se pod svitem měsíce lámou a přetvářejí kosti?

„Zkurveně fantastický,“ zabrblala jsem a úzkost mi stoupala až do dusivých výšin.

Měla jsem pocit, že se kolem mě stěny cely stahují. Zatuchlý vzduch byl náhle příliš hutný na dýchání. Potřebovala jsem to děsivé téma změnit. Potřebovala jsem se soustředit na něco jiného, dřív než mě ta naprostá hrůza mé situace stáhne pod hladinu.

Otočila jsem se zpět do temného koutu jeho cely, zoufale toužící po nějakém rozptýlení.

„Vesperosi... co přesně jste?“

„Záleží na tom?“ vyhnul se okamžitě odpovědi.

Veškeré stopy emocí se z jeho vyzáblé tváře vytratily. Jeho tmavé oči získaly mrazivý, vzdálený, strašidelný výraz. Ten drobný posun v jeho vystupování ho proměnil z vězně přístupného debatě v něco starobylého, cizorodého a hluboce nebezpečného.

„Brzy se dozvíte, co jsem.“ Jeho chraplavým hlasem se prolínal zlověstný, fatalistický tón. „Už to nebude trvat dlouho...“

Celým tělem mi projel otřes. Chloupky na pažích se mi zježily. Mé prvotní pudy na mě křičely, abych ustoupila od mříží, abych mezi sebe a tu vyzáblou entitu ve vedlejší cele dala co největší vzdálenost.

Potlačila jsem nutkání ustoupit. Nemohla jsem se nechat paralyzovat neurčitým, plíživým pocitem zkázy. Musela jsem tu těžkou konverzaci stočit zpět ke své bezprostřední, zoufalé potřebě přežít.

„Neexistuje žádný způsob, jak zařídit, aby to pouto druhů nešlo... dokončit?“ zeptala jsem se s očima doširoka rozevřenýma a prosebnýma, zatímco jsem zírala do šera.

Vesperos naklonil hlavu a jeho prázdný pohled hodnotil mé zoufalství. Mučivě dlouho neřekl vůbec nic. Kapání vody kdesi hluboko v žaláři odměřovalo ubíhající vteřiny.

Nakonec odhalil v jejich magických zákonech děsivou mezeru.

„Abyste překonala pouto druhů Měsíční bohyně, musela byste dobrovolně vytvořit alternativní, mnohem temnější pouto.“

V uších mi bušil tep. „Alternativní pouto?“

„Krvavý pakt,“ upřesnil a jeho hlas byl jen tichý, chraplavý šepot, který jako by nesl váhu staletí. „A musí být vytvořen s nadpřirozenou entitou, která je silnější než váš přidělený vlkodlačí druh. Pouze nadřazená magie dokáže přeříznout to zamýšlené vlákno.“

„Kde mám jako najít v žaláři silnější monstrum?“ naléhala jsem a přistoupila zpátky k železným mřížím.

„Jedním z takových paktů, který by pouto druhů bez debat přemohl, by byl pakt uzavřený se silami pekla. Démonický pakt.“

Cukla jsem sebou a obličej se mi zkřivil čirým odporem a panikou.

„To ani náhodou,“ smetla jsem ten návrh agresivně ze stolu. „Možná o nadpřirozeném světě moc nevím, ale vím dost na to, abych se držela co nejdál od čehokoli démonického.“

„Moudré rozhodnutí,“ přikývl a na popraskaných rtech mu zahrál náznak zlověstného úsměvu. „Existuje celá řada dalších entit, ale vzhledem k vaší současné situaci a k tomu, že jste zamčená v téhle kleci, by vám žádná z nich nebyla nápomocná.“

Těžké ticho se vrátilo, husté a dusivé. Lámala jsem si hlavu a pátrala po jakékoliv jiné schůdné možnosti. Byla jsem uvězněná v podzemí. Mou jedinou společností byl obří, divoký vlkodlak, který se mi chtěl zakousnout do krku, a vyhladovělý, tajemný vězeň, který mluvil o bozích a starodávné magii.

Zaměřila jsem pátravý pohled na tu vyzáblou bytost sedící přímo přede mnou ve tmě.

Vypadal jako mrtvola, spoutaný v řetězech a zapomenutý. Přesto o starodávné magii a božských zákonech mluvil s nonšalantní autoritou někoho, kdo prožil celá tisíciletí. Měl auru temné, potlačované moci, kvůli které se vzduch kolem něj zdál těžký a křehký.

Srdce mi bušilo do žeber. Došly mi schůdné možnosti. Zaváhala jsem a na jazyku mi ztěžkla děsivá váha mých dalších slov.

„A co vy?“ odvážila jsem se tiše.

Vesperos ve stínech ztuhl.

„Jste i vy bytost, která dokáže uzavřít pakt dostatečně silný, aby přemohl pouto druhů?“

Vesperos na dlouhou, mučivou chvíli oněměl. Jeho vyzáblá hruď se nehýbala, bez sebemenšího náznaku dechu. Opatrně mě koutkem oka sledoval z temnoty a jeho nemrkající pohled působil jako fyzická tíha svírající mou kůži. Připadalo mi to, jako by rozpitvával samotnou mou duši, hodnotil mou cenu, mou odvahu a mé zoufalství.

Žalář kolem nás se ochladil.

„...ano, jsem,“ zašeptal nakonec a ten zvuk zaškrábal o ticho. „I když cena, kterou byste za uzavření takového paktu se mnou musela zaplatit, za to nestojí.“

Jeho záměrné, kryptické vyhýbání vyvolalo v mé splašené mysli chaotickou smršť zběsilých otázek.

Odstoupila jsem od mříží a prohrábla si rukama zacuchané vlasy. Myšlenky se mi vymykaly kontrole, jak analyzovaly každou slabiku jeho zlověstného varování.

Manipuloval snad mým strachem úmyslně? Mával mi tu záchranným lanem těsně mimo můj dosah, aby si získal mou důvěru? Byla to klasická, krutá taktika. Přimět zoufalou kořist, aby žadonila o vlastní past.

Nebo to možná bylo fyzické omezení. Byl snad ve svém současném, vyhladovělém stavu prostě příliš slabý na to, aby provedl složitou magii potřebnou ke krvavému paktu? Přiznání slabosti by znamenalo fatální ránu pro jakoukoliv starobylou pýchu, kterou v sobě choval.

Byla tu i ta možnost, že byl proti té myšlence filozoficky zaujatý. Krvavý pakt zněl jako něco hlubokého a trvalého. Proč by se mocná, nesmrtelná bytost chtěla natrvalo svázat s křehkým krátkověkým člověkem? Už od chvíle, kdy jsme se setkali, dal dostatečně jasně najevo své opovržení mými smrtelnými omezeními.

Ale jak moje panika přecházela ve vzdorovitou, morbidní zvědavost, chaosem pronikla silnější, více rebelsky laděná myšlenka.

Neměla bych to být v konečném důsledku já, kdo o tom rozhodne?

Byl to můj život, který tu byl v sázce. Bylo to mé tělo, které si divoká bestie chtěla nárokovat, pokousat ho a označit jako svůj majetek. Pokud za mou svobodu bylo nutné zaplatit strašlivou cenu, zasloužila jsem si právo tu cenu zvážit. Byla jsem to já, komu hrozilo ovládání mysli, smrt nebo nucená transformace. Kdo byl on, aby mi diktoval, jakou hodnotu pro mě má má vlastní svoboda?

Narovnala jsem se do plné výšky, ramena zpevněná proti plíživému chladu žaláře. Zlověstný pocit zkázy vznášející se ve stínech nedokázal uhasit hořící touhu najít cestu ven. Nedokázala jsem nechat tu těžkou záhadu jen tak ležet ve tmě. Odmítala jsem se krčit v nevědomosti.

Přistoupila jsem přímo k železným mřížím a pevnou rukou sevřela studený kov. Střetla jsem se pohledem s tím děsivým, vyzáblým cizincem v šeru.

Odvážila jsem se otevřeně vyslovit tu děsivou otázku, která mi křičela v hlavě.

„Jaký pakt dokážete uzavřít vy?“